Dvě události otřásly v minulém roce samými základy bioetiky, zakotvené ve francouzské legislativě.
První se týká vládní předlohy zákona, který má legalizovat některá využití lidských zárodků a umožnit dokonce i pokusy s klonováním pro terapeutické účely. Zdůvodnění ústy předsedy vlády je velmi pragmatické, ba přímo lapidární: "Francouzská společnost si přeje, aby byl umožňován vědecký výzkum a jeho možné výsledky aby byly využity ve zdravotnictví."

Druhá z obou událostí je ještě závažnější. Týká se matky těžce postiženého Nikoly, která v období těhotenství - to bylo v roce 1982 -onemocněla zarděnkami. Prošla ihned nutnými prohlídkami a léčbou a ošetřující lékař prohlásil, že je vše v pořádku. V lednu 1983 se narodil Nicolas, ale hned po porodu se začalo projevovat jeho těžké postižení. Vyšetření v roce 1988 prokázalo, že v příslušné zdravotní laboratoři došlo při hodnocení Nikolova případu k omylu. Rodiče podali následně jeho jménem žalobu s tím, že matka v době těhotenství jasně projevila přání podstoupit interrupci v případě, že by očekávané dítě mělo být postižené. V první instanci byla jejich žádost o odškodnění zamítnuta, ale nejvyšší soud jim nakonec vyhověl s odůvodněním, že jde skutečně o "ztracenou šanci", což je ve francouzské legislativě právně-technický termín pro označení újmy postižené strany. Rozsudek vyvolal bouři nevole. Ne proto, že tu šlo o potrat, který je v zemi uzákoněn, ale proto, že žaloba byla vznesena jménem dítěte, které by se v případě potratu nebylo vůbec narodilo. Nejvyšší soud vyslovil svůj souhlas s názorem, že Nikola byl poškozen tím, že se vůbec narodil (!) a že za toto své narození má být odškodněn ...

Jde o precedens s dalekosáhlými důsledky: Může být lidský život považován za újmu? Jestliže ano - a soudní výrok se na toto stanovisko postavil - pak je život postiženého považován za něco horšího, než úplné nebytí! Takové tvrzení je ale v rozporu s všeobecnou deklarací lidských práv, která postuluje zásadu úcty ke každému lidskému životu. Sdružení postižených ostře protestovala proti tomuto znevažování svých členů a jejich mnohdy krajně obětavé činnosti, i proti představě, že existují životy, které nestojí zato, aby byly prožity. Ať už k velkému utrpení přistupujeme v jednotlivém případě jakkoliv, základní, ničím nezviklatelnou zásadou musí zůstat rovnost, stejná důstojnost všech lidí, bez jakéhokoliv dalšího rozlišování. Tady už nejde o nic jiného, než o holé lidství jako takové.


Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 28. února 2001