Na veřejnost začínají pronikat první, zatím ještě neoficiální údaje z nedávného sčítání lidu u nás. Je mezi nimi také údaj o počtu lidí, kteří se přihlásili ke katolické církvi a plyne z něj, že od pádu komunizmu jich ubylo o víc než o 10 %.
I když přihlédneme k mimořádným okolnostem, za kterých se prováděl předchozí průzkum a k ne zcela vhodné volbě otázek, které byly tehdy respondentům kladeny, je to pokles značný. Podobně jsou na tom i jiné z u nás zavedených církví a tak nezbývá než konstatovat, že klasické křesťanství je u nás nadále na ústupu. Nedávné setkání fokolarinů u nás, ke kterém byla přizvána další nová evangelizační hnutí, ukázalo, že i uvnitř katolické církve přitahují především menší seskupení s osobními vazbami, často vytvářená i vedená laiky. Pro konvertiy a mladší lidi, toužící po skutečném, živém společenství, jsou často jedinou alternativou k sektám, které u nás už také působí. Přesné údaje o jejich velikosti sice zatím nemáme k dispozici, ale z toho, co vidíme kolem sebe, lze usuzovat, že jich neubývá a že se nezmenšují.

Klasická nabídka křesťanství, jak ji známe především z běžných farností, se opotřebovala, unavila, ve vzduchu visí rozpaky a očekávání něčeho jiného. Na mnoha místech s také leccos nového zkouší - vedle už zmíněných malých hnutí sem patří tak zvaná kategoriální pastorace, tedy duchovní správa nikoliv jednoho místa - farnosti - ale určité skupiny lidí, například studentů, lékařů nebo dělníků. Ta poslední vedla ke vzniku proslulých dělnických kněží, kteří vzali dělnické starosti za své tak důkladně, že se dostali do sporů s církevní autoritou. Projevila se přitom až programově závažnost nadcházejících změn a hlavně jejich důsledků pro celý dosavadní styl pastorace a církevního života. Odtud obavy, se kterými k novým společenstvím přistupují někteří zaangažovaní křesťané, i přísnější pohled na experimenty tohoto druhu. Platí to také o charismatické obnově, jejíž jméno už samo o sobě vyjadřuje vůli změnit dosavadní styl církevního života.

Jak se ale vyhrocuje problém pozvolného ochabování klasického stylu života církevních společenství, roste i odhodlání těch, kterým leží na srdci budoucnost našeho života z víry, vzít na sebe nezanedbatelné riziko omylu a slepých uliček, do kterých ti, kdo vyrazí po nevyšlapaných cestách, někdy zabloudí. Pokles zájmu o církev takovou, jaká je, navíc po období útlaku, ze kterého církev vyšla s novým kreditem, je velmi vážným napomenutím. Blíží se okamžik zahájení našeho regionálního církevního sněmu; doufejme, že bude příležitostí k zahájení rozpravy o těchto a podobných starostech naší církve, a že to nebude promarněná příležitost.

Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 10. května 2001