Mimo Krista pro vás neexistuje nějaká jiná pravá hodnota - archív citátů

30. 7. 2009 , Vojtěch Kodet

Uzdravení rodových kořenů - co je na tom tak objevného?

Uzdravení rodu či rodových kořenů. To je termín, který se u nás vyskytl poměrně nedávno, přesto už stihl vyvolat řadu diskusí. O tomto tématu hovoříme s představeným karmelitánů v ČR P. Vojtěchem Kodetem.
Co je na uzdravení rodových kořenů tak objevného?

Abych řekl pravdu, převratně objevného vlastně nic. Jde pouze o připomenutí a prohloubení jednoho z rozměrů eucharistie, která je mj. vrcholnou přímluvnou modlitbou církve. V katolické církvi se odjakživa modlíme i za zemřelé, mnozí cítí zvláštní zodpovědnost modlit se za zemřelé členy své rodiny. Často se také nechává sloužit mše svatá na úmysl „za živé i zemřelé členy rodiny“. Někde bývá zvykem ke konkrétnímu jménu člověka, za něhož je sloužena mše sv., přidat ještě slova „a ten celý rod“.


A proč ten nezvyklý název?

Termín „mše za uzdravení rodových kořenů“ u nás nikdo vědomě nezaváděl. Zavedl se nebo „zaužíval“ jaksi sám, a to jenom v České republice. Vznikl zřejmě odvozením z názvu jedné knihy, která o tomto fenoménu psala. Její originální název však zní „Healing the Family Tree“ tedy uzdravení rodokmenu. O žádných kořenech autor nemluví, slovo „kořeny“ se tam dostalo opisem překladatele.


Liší se takováto mše svatá od běžné mše za zemřelé nebo za rodinu?

Po stránce obsahu a průběhu se vůbec neliší od „normální“ mše, na niž jsme zvyklí. Pokud si pro ni někteří kněží vymýšlejí nebo přebírají z ciziny zvláštní formuláře, není to úplně ideální – vždyť veškeré liturgické texty podléhají schválení příslušné církevní autoritě. A především, žádné zvláštní formuláře nejsou zapotřebí, v nich účinnost mše svaté za rod nespočívá. Je-li na mši svaté za uzdravení rodu něco zvláštního, je to především duchovní příprava, a tím pak i vnitřní postoj lidí, kteří o ni žádají. Občas býváme svědky neosobního, povrchního, někdy až téměř magického přístupu ke mši svaté: někteří lidé „dají na mši svatou“ a dál už je to nezajímá, nepřijde jim ani důležité být na ní přítomni a modlit se za své blízké, jako by ta mše měla působit automaticky. Kněží, kteří slouží mše za uzdravení rodu, se většinou s pozůstalými předem sejdou a popovídají si o jejich rodině. Chtějí předem vědět, za co budeme děkovat, ale také, co bylo v dané rodině nezdravé nebo vysloveně zlé. Samozřejmě nám nejde o to, abychom někoho ještě po smrti pomluvili nebo pošpinili. Právě naopak: chceme všechny ty bolavé a nemocné věci svěřit Božímu milosrdenství, abychom tak zemřelým vyprošovali Boží odpuštění a pokoj. Někdy je také velice důležité, a přitom se to běžně nezdůrazňuje, aby živí vědomě a ze srdce odpustili zemřelým členům rodiny, za něž se přicházejí modlit. Jindy více prosíme za odpuštění našich vin vůči nim nebo za odpuštění pro ně, zvláště tehdy, kdy je všeobecně známo, že se někdo z nich dopustil hříchů proti prvnímu přikázání, např. praktikováním spiritismu, magie, okultismu atp. (Co všechno sem spadá, viz nový katechismus, čl. 2110 – 2117.)


Tato mše svatá má v prvé řadě pomoci vyřešit problémy živých členů rodiny.

Neřekl bych „v prvé řadě“. Předně musí jít o ty, za něž mši svatou Bohu přinášíme, je to naše služba lásky jim. Benedikt XVI. ve své poslední encyklice O křesťanské naději říká, že prostřednictvím eucharistie můžeme zemřelým věnovat svou lásku „až na onen svět“, a to jak skrze svou vděčnost, tak i skrze odpuštění a přímluvnou modlitbu za ně, aby rychleji „dozráli pro nebe“. Papež hovoří o naší vzájemné propojenosti a říká doslova, že „nikdy není zbytečné ani není příliš pozdě na to, abychom se dotkli srdce druhého“. Jde tedy především o ně, o jejich dobro. Díky naší vzájemné provázanosti je neméně pravdou, že pohne-li se něco směrem k dobru u těch, s nimiž jsme bytostně propojeni, pohne se možná něco i u nás – žijících. Tohle zjištění je asi největší „novum“, které budí rozruch související s fenoménem uzdravování rodu.


Ta „propojenost“ zní poněkud záhadně… Vždyť každý odpovídá před Bohem sám za sebe. Jak by se mě mohly dotýkat hříchy mých předků; nebo naopak, jak by mě mohlo ovlivňovat, jestliže oni překonají nějakou překážku směrem k Bohu?

Samozřejmě to neznamená, že něčí osobní hříchy jsou i mými. V tomto smyslu skutečně odpovídá každý sám za sebe – nemohu chodit ke zpovědi ani za své živé příbuzné, ani za zemřelé. Avšak mohu za ně prosit za odpuštění, a touto cestou vzít vážně na vědomí, že oni patří ke mně a já k nim. Teologicky je to podloženo Pavlovým obrazem církve jako těla, když říká: „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním“ (1 Kor 12,26). A jak dobře víme, tělo Kristovo není jedno tady na zemi, další v očistci a jiné v nebi: je pouze jedno jediné. Proto jsme tajemně propojeni navzájem i s těmi, kteří nás předešli na věčnost. V tomto ohledu nelze nevzpomenout prorocká gesta Jana Pavla II., obzvlášť kolem Velkého jubilea, kdy mnohokrát prosil za odpuštění konkrétních vin synů a dcer církve minulých dob. Tehdy mnozí protestovali: Nás se to netýká, my jsme přece křížové výpravy s jejich násilnostmi ani náboženské války nevedli, nikoho jsme neupálili ani nezotročovali. Jenže Svatý otec vnímal, že jsme duchovními potomky těch, kdo ty věci páchali. A pokud v zástupném pokání – neboli v onom vědomí sounáležitosti – nesvěříme tyto hříchy a omyly našich předků do Božího milosrdenství, táhneme s sebou zátěž těchto hříchů. To pak přináší ovoce nepřátelství mezi církvemi a mezi národy i naši vlastní slepotu vůči pravdě a zvláště tendenci stejné zlo v různých nových obdobách šířit dál. Tuto „provázanost“ lidského pokolení na různých úrovních – lidská rodina je jen jednou z nich! – vnímali i mnozí světci. Velice jasně o ní mluví také Benedikt XVI ve své encyklice Spe salvi v 48. článku, když říká: „Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo nebude spasen sám. Do mého života … neustále proniká život druhých. A na- opak, můj život zasahuje do života druhých: ve zlém i dobrém. Proto moje prosba za druhého mu není cizí, jako by se ho netýkala, a ani smrt to nemůže změnit.“


Co si myslet o tom, když někdo někomu „naordinuje“ řekněme sto padesát mší svatých – s tím, že jeho rodové kořeny jsou tak nemocné, že méně mší nepomůže?

Není špatně, když necháme za někoho sloužit mši svatou s určitým odstupem i vícekrát nebo postupně několik mší svatých za různé členy rodiny, kteří třeba vůbec neměli křesťanský pohřeb. Jde-li ovšem stále o běžnou katolickou praxi. Ale jestliže někdo, jak říkáte, někomu „naordinuje“ mše svaté v řádech desítek a stovek, je to skutečně velmi podivné. Jestli tohle někdo praktikuje, pak se nedivím některým kněžím, kteří cítí nedůvěru k termínu „rodové kořeny“. Tím bychom se vraceli k magickému pojetí mše svaté – právě v magii je běžné, že něco se musí vykonat přesně xkrát, aby to mělo správnou účinnost. Svátosti však nejsou magie. Jedna jediná mše svatá má nekonečnou hodnotu – hodnotu obětující se lásky Božího Syna. Problém, proč ten poklad plně nevyužijeme, bývá na našem „přijímači“. Obrazně řečeno, my ke mši svaté přistupujeme jako k obrovské řece Boží milosti, která je bezedná a nikdy nevysychá. Ovšem jeden přijde s náprstkem, jiný s plecháčkem a další s pořádným vědrem; to už záleží právě na naší víře, naději a lásce, s níž mši svatou prožíváme. Proto jsem řekl, že vzhledem k účinnosti mše svaté za něčí rod je nejdůležitější duchovní příprava lidí, kteří se jí účastní, a pak její vlastní vědomé prožití. To ostatně platí o všech svátostech: ony sice fungují i bez nás, ale my z nich nemůžeme mít žádný užitek, pokud k nim přistupujeme magicky, bez víry a lásky.


Jak se vyvarovat takového přehánění?

To bych sám rád věděl… Přehánění souvisí s lidskou hloupostí a obávám se, že tu asi nelze zcela vymýtit – jedině s rizikem, že bychom vymýtili lidstvo samo. Vždycky hrozí, že když se něco hloupě přežene, vzbudí to reakci směrem k druhému extrému. Snad u nás nezačnou kněží odmítat sloužit zcela běžné mše za zemřelé, s čímž nikdy neměli problém. I tady hrozí, že z nepochopení věci nebo kvůli různým „úletům“ někteří lidé vylijí s vaničkou i dítě. Ačkoli vnímám sloužení mší svatých za předky jako požehnanou praxi, nelíbí se mi, když se z ní dělá pouze nová móda, jako bychom měli nějakou novou hračku. Potom by hrozilo totéž, co u všech hraček – že se za chvíli odhodí jako nezajímavé. A vymění se za jiné, méně okoukané. Ještě závažnější chybou ovšem je, když se mše za uzdravení rodu prezentuje jako všelék, který vyřeší všechny druhy problémů – a to bez pomoci dalších prostředků spásy, lidské snahy nebo odborné pomoci. Už sama touha po „všeléku“ opět patří spíše někam do alchymie. A zejména, vzbouzí-li někdo v lidech očekávání, že se jednou mší svatou vyřeší všechny problémy, a to bez vytrvalé a konkrétní spolupráce s Boží milostí, budí v nich falešné očekávání a připravuje jim rozčarování; zavádí je na scestí. Po všech těchto „ale“ bych však přece jen rád zdůraznil, že moje zkušenost (a nejen moje) ze slavení mší svatých za uzdravení rodu je velmi pozitivní. Mohl bych svědčit o tom, jak se Bůh skrze tuto vrcholnou svátost lidí ujímá a jak sami duchovně rostou, když se otevřou jeho lásce a slitování a pošlou je dál. Proto doufám, že se všechna nedorozumění a zmatky kolem tohoto tématu časem usadí a zbude nám jen to cenné, co nám bylo z pokladu moudrosti církve tak trochu připomenuto.

***

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku

Článek: Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám.
Katolický týdeník 31/2009
Autor textu: Čapek, Radek
Autor fotografie: Palán, Aleš

***

Související "Otázky a odpovědi" k tématu Uzdravení rodových kořenů

Čtení z dnešního dne: Pátek 20.10.

Řím 4,1-8; Lk 12,1-7

Komentář k Řím 4,1-8: Ne naše zásluhy, ale víra v Jeho dobrotu a vědomí naší závislosti na Bohu je to, co právě Jemu dělá radost. Mé skutky zbožnosti i modlitby ať jsou prodchnuté tímto vědomím!

Zdroj: Nedělní liturgie

Duchovní cvičení: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

(20. 10. 2017) Přijeďte 27.10. – 29.10. do Rožmitálu pod Třemšínem si odpočinout a načerpat sil při víkendu biblických a...

Pozvánka na Konferenci o evangelizaci

Pozvánka na Konferenci o evangelizaci
(20. 10. 2017) V termínu 10. – 11. listopadu proběhne v olomouckém Regionálním centru druhý ročník Konference o evangelizaci...

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19. 10. 2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017 (Kolejní 4,...

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2017) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2017) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II....

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2017) ... Opravdová svatost s sebou nese radost, protože ?svatý, který je smutný, je smutný svatý?. Svatí, na rozdíl od...