Dominik Duka, nový pražský arcibiskup říká: ´církev po roce 1989 zklamala´

13.2.2010, Dominik Duka

Nenaplněná očekávání
Několik málo let po roce 1989 stačilo k tomu, aby zazněl názor, že katolická církev zklamala. Vyvolal rozpaky zvláště proto, že jej nevyslovil žádný zaujatý kritik vně církve, ale jedna z výrazných postav občanského a církevního odporu za socialismu – dominikánský provinciál Dominik Duka. Na jedné straně bylo nutno přiznat, že církev skutečně zklamala očekávání, která do ní lidé vkládali už proto, že sama neměla dost ani lidských, ani jiných zdrojů.
Naděje vkládané do církve a její činnosti byly mnohdy za hranicí možného a uskutečnitelného

Na straně druhé bylo poctivé konstatovat, že naděje do církve a její činnosti vkládané byly mnohdy za hranicí možného a uskutečnitelného. Církev sice byla přijímána jako morální arbitr, zásoba autority z doby boje za svobodu se však poznenáhlu vyčerpávala. Viníkem nebyla jen církev sama, přešlapující na místě, ale i možnosti nových hodnot, nových názorových směrů odlišných od dosavadní komunistické doktríny. Církev se stala nikoli jedinou, ale jednou z mnoha institucí, které přicházeli se svou nabídkou. Záhy se ukázalo, že její nabídka je spojena i s řadou poměrně náročných požadavků.



Z obzoru zmizel společný nepřítel

Z obzoru zmizel společný nepřítel, jehož existence dokázala nejenom na čas spojit i dosti protikladné osobnosti a názory, ale především přiměla za jeden provaz táhnoucí rozličné souputníky k nebývalé toleranci. Ta už přestala být nutná, a nikoli ze zlé vůle, nýbrž z podstaty samé se začaly objevovat hrany a názorové střety, do těch chvil gentlemansky potlačované. Výtečně se to ukázalo na řešení otázky navrácení zcizeného církevního majetku či na formulaci zákona o vztahu státu a církví. Samostatnou a příznačnou kapitolou se pak staly osudy mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a vatikánem.




Naše situace
Církev namnoze tápala,
často nenaplnila představy svých členů ani společnosti

Po roce 1989 došlo k pokusu o návrat církve do společnosti, k pokusu, který měl řadu problematických rysů. Situace se vyvíjela tak rychle, že bylo na změněné podmínky těžké reagovat. Církev uměle a násilně držená v izolaci naukové i personální stála bez zkušeností před do té doby netušenými možnostmi. Reagovat pouze tak, že bude re-stituovat stav z roku 1948, by bylo pošetilé. Popravdě řečeno však jedinou další možností bylo vrhnout se do rozbouřených vln nové společnosti a pokusit se plavat. Do vlasti se sice navrátila řada velmi schopných osobností z řad emigrace, jejich handicapem však byla zase malá znalost reálného socialismu a málo zkušeností s ním. Není divu, že církev namnoze tápala, často nenaplnila představy svých členů ani společnosti. Omezení, která jí vtiskla dlouholetá komunistická výchova, přinášela své „plody“. Bez uzardění se církev neodvážila ani vstoupit do dveří, které se otevíraly, a vnitřně paralyzována tvrdošíjně lpěla na zaběhaných pořádcích. Naplňovat své skutečné poslání, tedy evangelizovat, oslovovat vhod i nevhod nevěřící a hledající, to bylo něco, na co si ještě příliš netroufala.



Je třeba mít určitý program,
najít priority, pokusit se o analýzu situace

Teprve během let se začalo ukazovat, zvláště na některých vnitrocírkevních sporech, že je třeba mít určitý program, najít priority, pokusit se o analýzu situace. O tuto analýzu se pokusil plenární sněm církve. Po zkušenostech s uzavřeností katolické teologické fakulty v Praze, s reakcemi kvůli svatému přijímání podávanému na ruku a několika dalších případech bylo zřetelně vidět polarizaci církve. Schůdnou možností, jak tuto polarizaci nevyhrotit, bylo nastolit otevřený dialog. Ten se nepochybně během prvního zasedání plenárního sněmu na velehradě podařil. Další vývoj ovšem akcentoval spíše uzavřený přístup a vedl ke zklamání řady očekávání. I přesto lze říci, že plenární sněm se pokusil analyzovat vstupní data o stavu církve u nás a poukázal na východiska a priority.



Církvi se podařilo vstoupit
na řadu nečekaných území

Mezitím se podařilo církvi vstoupit na řadu území, kde si sama sebe ještě před časem neuměla představit. Možná zčásti i díky tzv. skryté církvi, jejíž členové byli mnohdy vysokoškolští pedagogové, vědci nebo měli alespoň civilní vysokoškolské vzdělání, se podařilo církvi zakotvit svou přítomnost na univerzitách. řada představitelů řeholí zde přednáší své nenáboženské obory a vede tak tichý dialog s akademickou obcí. Byla ovšem ustavena i vysokoškolská duchovní správa, k neznámějším jejím představitelům patří pražský profesor P. tomáš halík u nejsvětějšího salvátora. studenti tak mají možnost nejen se poučit o církvi a její nauce, ale především žít autentický život věřících v komunitě.



Podíl laiků na vedení církve

Tak, jak se mění struktura farností, jejich obsazenost a další záležitosti, mění se i podíl laiků na vedení církve. Stálí jáhni působí v řadě farností, personál diecézních kurií je tvořen laiky, existují farní rady, které kněžím pomáhají. ti potom mohou lépe vykonávat své skutečně duchovní poslání.
Hledají se a nacházejí priority v práci církve. Díky studiu teologie, jež absolvují laici, je již dostatek těch, kdo mohou v církvi působit při katechezi, pastoraci, charitě apod.



Důraz na výchovu je to,
čím církev „konkuruje“ světským vzdělávacím institucím

Nové formy adekvátní katecheze dětí a mládeže jsou jednou z těchto priorit. Důraz na výchovu je to, čím církev „konkuruje“ světským vzdělávacím institucím, které mnohdy již na výchovu rezignovaly. Prostřednictvím církevního školství a diecézních kurzů se uskutečňuje permanentní vzdělávání duchovních i věřících. církev se víc a víc zabývá tzv. kategoriální pastorací, tedy pastorací určitých skupin obyvatel, např. seniorů, mládeže, vězňů, vojáků. na poli charity již nejde jen o prosté přerozdělování dobrovolných darů obětem katastrof či o podporu chudších zemí, ale charita citlivě reaguje na potřeby doby tím, že buduje hospice, rehabilitační střediska a pečuje o nemocné se specifickými postiženími, např. roztroušenou sklerózou. všechny tyto služby jsou otevřeny pro všechny, bez konfesního, či jiného rozlišení.



Chybí stále jakýsi celostní pohled
na síly církve a možnosti

Přes všechno, čeho se dosáhlo, však přece jen chybí jakýsi celostní pohled na síly církve a možnosti oblastí, kde musí nenahraditelně působit. Církev nemůže být jen servisní organizací poskytující služby věřícím, ale živou komunitou, svědkem a evangelizátorem. Určité možnosti působení a priority ve svém kázání uvedl i papež Benedikt Xvi.: jde především o oblast výchovy a školství, o oblast kultury a charity zaměřené na staré a potřebné spoluobčany. Jeho pohled zvenčí, ale přece jen pohled znalce vnitřních poměrů, je dobrým návodem, čemu bychom se měli věnovat.



Není málo toho, co církev
a její členové za uplynulých dvacet let dokázali.

Při zpětném pohledu na předcházející poznámky mohou autoři konstatovat, že není málo toho, co církev a její členové za uplynulých dvacet let dokázali. Po určité konsolidaci jejího vnitřního života a struktur vykročila církev ke skutečné službě druhým. s mnohým chybováním a průvodním skřípěním byl směr nalezen. víme, že předsudky rámující činnost církve zde budou ještě dlouhá desetiletí. Je třeba pracovat na odstraňování těchto bariér, které znemožňují nepředpojatý dialog a spolupráci.



Zpracováno podle knihy Bílá kniha církve s černou kapitolou, 20 let svobody 1989-2009 (Dominik Duka, Milan Badal)
Výběr textu, nadpis a mezititulky: redakce webu pastorace.cz
Zveřejněno se svolením KNA.

***

Benedikt XVI. jmenoval Mons. Dominika Duku pražským arcibiskupem

Autor: Dominik Duka   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Duka Dominik

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Zapiš si má slova do srdce....
Uprostřed noci utrpení a zkoušky je Boží slovo světlem na naší cestě. Toto...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz