Pokora je jako malta Ten, kdo staví dům, musí pokládat každý kámen do malty. - archiv citátů

7.3.2006

Encyklika Benedikta XVI. Deus caritas est

Přednáška na kněžském dnu pražské arcidiecéze 23.2.2006
Encyklika jako „programové prohlášení“?
První encyklika byla mnohými očekávaná jako „programové prohlášení“ Je jím? Pokud jde o teologické názory a postoje papeže Benedikta XVI., jsou v podstatě dlouhodobě známy z bohaté práce a publikační činnosti teologa, biskupa a kardinála Ratzingera.
Vzhledem k jeho nynějšímu postavení papeže a vzhledem k jeho věku by bylo zřejmým omylem (kterému podlehli mnozí) čekat nějakou „teologickou bombu“, tedy text originální, naznačující nové cesty. Přesto je prvá encyklika určitým „programovým prohlášením“ papeže, totiž papeže – pastýře. Dovolil bych si ale tvrdit, že je užitečné sledovat trochu víc než jen prvou encykliku, chceme-li vnímat či odhadovat směr, kterým se pontifikát bude ubírat. Je třeba vnímat celou řadu jeho prvých slov a činů. Pro zdůraznění tohoto přístupu považuji za vhodné alespoň zběžně porovnat počátky pontifikátu posledních papežů.

Jan XXIII. nebudil vzhledem k věku žádné velké naděje, ukázal ale velmi rychle svou lidskost, spojenou s nejvyšším úřadem a otevřel novou teologickou a pastorační epochu v dějinách církve svoláním a počátečním vedením 2. vatikánského koncilu.

Nástup Pavla VI. byl očekáván s jistým napětím, zda bude v koncilu pokračovat (mohl ho nechat ukončený smrtí jeho svolavatele). Zásadním vstupním krokem tohoto papeže tedy bylo svolání koncilu k dalšímu zasedání a vůle dovést ho do konce ve směru, kterým se za jeho předchůdce vyvinul.

Jan Pavel I. ukázal tvář lidsky vlídného pastýře, víc mu za jeden měsíc jeho pontifikátu nebylo dopřáno.

Jan Pavel II. nastoupil s jistou razancí. Ta se týkala především postoje ke komunistickému světu, který byl jím samým údajně označen za „nikoliv naivní“ (pamatujete na obrázek, kdy při prvém osobním setkání s pražským arcibiskupem kardinálem Tomáškem, klečícím na schodech svatopetrské basiliky, mu cosi říkal, což prý bylo: „Hned s vámi musím mluvit“?). A potom přišla jeho první encyklika, která ukázala personalistickou „vrstvu“ v jeho filosofii a neochvějnou kristocentričnost v teologii, navázání na koncil a hlavně nebojácné a otevřené hlásání Krista, které nebylo agresivní, ale zvoucí a vybízející k důvěře.

A jaký byl „nástup“ nynějšího papeže? Ten měl jakési „předkolo“ Byl to projev ke kardinálům před konkláve, který působil neobyčejně tvrdě. A po něm následovala volba a činy, které mohly překvapit: setkání s představeným lefebvristů, setkání s prof. Hansem Kűngem, papežovo důrazné prohlášení, že jeho prvotním zájmem je ekumenické sjednocování a konečně encyklika, která si nevybrala za téma ani vnitrocírkevní ani světský aktuální problém, ale všelidské téma lásky důsledně křesťansky zpracované, a to bez moralizování, a z něho vyplývající výzvu do nitra církve k lásce činné, tedy k charis, která se projevuje diakonií.

Tento úvod nám snad pomůže, abychom se nezarazili jako mnozí nad tím, že encyklika „nepřináší nic nového“ (a dnešní svět v oblasti medií krom novinek nic jiného nezajímá!), ale abychom se pokusili vnímat i encykliku v kontextu prvého období působení Benedikta XVI.


Nejprve si dovolím dvě shrnující poznámky které vyjadřují mé zásadní dojmy z encykliky:

První: Papež – německý profesor – pokračuje svým stylem v tom, co myslel a mluvil jeho předchůdce – Slovan uměleckého ducha. Tím je vyjádřen rozdíl stylu, nikoliv obsahu.

Druhý: Papež představuje v tomto textu křesťanství jako sílu, kultivující všeobecně rozšířený antropocentrický přístup ke světu a k životu v něm.





Obsah encykliky

Následující řádky nemají za cíl nahradit četbu encykliky, ale spíš vzbudit zájem. Ukažme si proto jen schematicky a v bodech její výstavbu:

• vychází od Boží lásky, projevené vůči člověku;

• ptá se, co lidé (v dějinách i současnosti) láskou myslí a jak má být kultivována vírou;

• chápání lásky v různých obdobích a kulturách demonstruje na pojmech eros a agape;

• dochází ke křesťanskému pojmu lásky, který představuje jako:
- sjednocení tělesného a duševního;
- přítomnost obojího, tedy erotu i agape, které jsou ale očištěné, zušlechtěné;
- neoddělitelně a nezaměnitelně spojenou lásku k Bohu a k člověku;
- vyúsťující v pomáhající lásku, která vede k diakonické službě.


Celý text je rozdělen do dvou částí. Prvá část pojednává o lásce, která se jeví jako eros i jako agape, tedy jako láska toužící, která chce „uchvátit“ i jako láska dávající se a dělící se o dobro. Láska, očištěna vírou a určitou kázní je šancí i úkolem člověka. Vrcholně se Boží láska i lidská odpověď na ní projevuje v Ježíši Kristu. Člověku je láska „přikázána“ v tom smyslu, že je jedinou vhodnou odpovědí na lásku Boha k člověku.

V druhé části se mluví o lásce pomáhající, caritas, která je představena jako nutný důsledek lásky Boha k člověku a lidské odpovědi na tuto lásku a je prezentována jako nedílná a nedispenzovatelná součást žitého křesťanství. Tedy jako to, co do života církve patří organicky, není k němu jen přidáno jako fakultativní doplněk.

Tato poměrně rozsáhlá část mluví podrobněji v souvislosti s pomáhající láskou o
- spravedlnosti;
- vztahu církve k politické moci;
- o marxistické kritice charitativní činnosti;
- vztahu odborné kompetence a lásky v pomáhajících činnostech;
- nutnosti modlitby;
- uznání lidských hranic tváří v tvář neštěstím a lidské bezmocnosti





Podněty pro katechezi a pastoraci:

Encyklika sama pochopitelně neobsahuje konkrétní katechetické metody, návody či úkoly ani nedoporučuje konkrétní pastorační postupy. Je psána profesorem systematické teologie, ne pastoralistou (nezaměňujme ale slova „pastoralista“, kterým papež není, se slovem „pastýř“, kterým bezesporu je jak svým úřadem, tak svými postoji). Právě proto vidím její podněty spíš jako podněty metodického rázu, které jsou v obou zmiňovaných oblastech velmi užitečné a to pro pastoralisty a katechetiky i pro všechny, kdo se jakkoliv na pastoraci či katechetické činnosti církve podílejí. Nejsou to podněty nijak převratné, ale jsou užitečné, protože v praxi často zanedbávané. Z prvé části encykliky bych chtěl zdůraznit zejména tyto:

- Jasné vymezení tématu, které je důsledně dodrženo. Tedy encyklika nemluví „o všem“, ale jen o tom, co patří do oblasti, kterou autor v úvodu vymezuje. Bylo by omylem hledat v ní témata, která z tohoto rámce vybočují.

- Přesné myšlení a vyjadřování. I když může někomu připadat – zejména v první části – až školometsky důsledné (a profesorsky nudné), prospívá k jednoznačnosti výpovědí a vede čtenáře k zamyšlení, které prohlubuje chápání.

- Citová střízlivost, která neznamená chlad. Zdá se mi, že pod povrchem textu je silný citový náboj, vycházející z jakési „cudné vášnivosti“. Takový postoj neohromuje ani neuráží, ale při pozorném čtení se nenásilně dotkne hlubších vrstev vnímání člověka.

- Povzbuzující obsah, který není na první pohled nápadný. Papež nikde v textu nelamentuje, i když mluví o negativních věcech. Ale také nevzbuzuje nějaké „svazácké nadšení“. Při pozorném čtení vnímáme jeho přesvědčení, že i to, co je obtížné, je možné, i když je cesta k dobrému třeba dlouhá.

- Způsob, jakým jsou vnímána negativa ve světě. Nejsou zamlčována, ale také nejsou dávána na odiv. Papež spíš mluví o pozitivních věcech a negativní prvky ukazuje až za nimi, jsou jakoby stínem.

- Primát Boží lásky k člověku, která vyvolává v člověku odezvu. Text nehoruje pro lásku k lidem a k bližnímu, jakoby jí člověk mohl a měl vyprodukovat jen sám ze sebe. Láska k Bohu a člověku je ukazována jako odezva člověka na poznanou Boží lásku k němu, která stojí na počátku.





Podněty pro sociální i pedagogickou činnost církve

V druhé části, která pojednává o praktickém projevu lásky v životě církve, tedy lásce, která se projevuje ve službě potřebným, v diakonii, nacházíme podněty nebo spíš úkoly, které by se měly promítnout do praktické charitativní práce i do katecheze dospívajících a dospělých.

Papež jasně zdůrazňuje potřebu odborné kompetence ve službě potřebným lidem, která nemůže být nahrazována křesťanskou láskou. Současně s tím ale zdůrazní, že křesťanská láska není ani nadbytečná, ani odborností nahraditelná. Je zde přesně charakterizován vlastní křesťanský charakter pomoci a služby potřebným a je ukázán jako podstatná součást života církve, ne jen jako jakási „zájmová činnost“.

Dále je zde nepřehlédnutelný důraz položen na význam modlitby v charitativní činnosti. Podnět, vedoucí k zamyšlení, jak jsme schopni ty, kdo v oblasti charity pracují, k takovéto životní praxi disponovat.

A konečně je třeba zmínit i poměrně rozsáhlé úvahy o vztahu politiky a péče o dobro člověka a o místě církve v těchto otázkách. Zde jen stručně připomeneme, že se papež v této věci stručně a brilantně vyrovnává s marxismem pokud jde o jeho postoj k charitativní činnosti. Kromě toho dál konkretizuje zásady, uváděné v koncilové konstituci Gaudium et spes o nutné účasti křesťanů ve veřejné službě, tedy v péči o obecné blaho, a o roli církve, která má tuto snahu podporovat, aniž se dá vtáhnout do ideologického či politického stranictví.

V pohledu na naší skutečnost se ukazuje, že prohloubení teologického zpracování charitativního úkolu církve a prohloubení jemně diferencovaného chápání vztahu církve a politiky (včetně vztahu k politickým stranám) je úkolem, který po roce 1990 vznikl, ale k jehož naplnění je třeba ještě velmi mnohu udělat. Mohli bychom tak mluvit o některých „specificky českých“ úkolech, které z četby encykliky vyplývají.

Je to například úkol:
- osvojit si schopnost kultivování „divoce rostlé“ lásky (nespoutaného erotu) cestou víry, ne pouze cestou protestů, příkazů a nařízení, vnucovaných celé společnosti;
- pěstovat sociální nauku církve;
- pěstovat „teologii charity“ (Caritaswissenschaft);
- nepřehlížet příliš snadno ideologii marxismu, která je ve společnosti asi víc zakořeněna, než si připouštíme;


Nakonec je možné přemýšlet i o tom, co v encyklice není a co bychom tam možná z teologických důvodů čekali (nemám na mysli „novinářsky zajímavá témata“, jako je láska osob stejného pohlaví a homosexuální svazky apod.). Mohou to být témata, ke kterým se papež dostane později, nebo která prostě v centru jeho zorného pole nejsou a nebudou.

O Boží lásce se v encyklice mluví spíš ve smyslu traktátu „De Deo uno“ než „De Deo Trino“. O Trojici v souvislosti s láskou ovšem encyklika píše, ale neuvádí lásku v Trojici jako zdroj Boží lásky k člověku. Dále nenacházíme výraznější eschatologický aspekt, ačkoliv láska člověka k Bohu se zcela naplňuje až za hranicí smrti, ve vzkříšení a novém nebi a nové zemi a teolog Ratzinger se eschatologií zabýval.

Ačkoliv je v encyklice jasná výzva ke spolupráci při pomoci potřebným přes hranice věr, není tam výslovné uznání „společné lásky“ v ekuméně a také nenajdeme zmínky hledání lásky Boží v interreligiózním prostředí.

Pokud jde o prameny, z nichž encyklika vychází, není mnoho pramenů biblických a biblista by asi mluvil diferencovaněji o otázkách nespoutaného erotu a chrámové prostituce a o otázkách kultů plodnosti, s nimiž se potýkal Izrael. Je také zajímavé, že téměř není citován koncil, překvapit naopak může řada citátů a odvolávek na klasické mimobiblické autory, kteří budou průměrně vzdělanému čtenáři nejspíš neznámí.

Je možné, že větší šíře záběru tématického i pramenného je „obětována“ snaze o myšlenkovou sevřenost, prostě určité tématické a vyjadřovací kázni, která je nesporně silnou stránkou encykliky.





Závěr: Ochota encykliku opakovaně přečíst a nad některými pasážemi skutečně přemýšlet (doslova bych řekl: lámat si hlavu) může přinést řadu podnětů pro vlastní práci křesťana a pro pochopení úkolu církve ve společnosti v dnešní době. Pouhé zvědavé čtení, které se pídí jen po novinkách, mnoho podnětů nepřinese.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21.9. svátek sv. Matouše

Ef 4,1-7.11-13; Mt 9,9-13

Komentář k Mt 9,9-13: Nekritizovali bychom dnes Ježíše pro jeho odvahu? Kritéria pro výběr nástupců apoštolů jsme dnes opravdu zdokonalili k nepřekonání…

Zdroj: Nedělní liturgie

21.9. sv. Matouš

(20.9.2017) Dynamika Božího povolání a lidské odpovědi

20. září - památka korejských mučedníků

(19.9.2017) "... Už máme velmi blízko k rozhodujícímu zápasu, snažně vás prosím, žijte věrně z víry, abyste jednou...

Jak se stavět k odpadlíkům od církve? (Svatí Kornélius a Cyprián, svátek 17.9.)

(16.9.2017) Když v roce 251 pominulo pronásledování křesťanů, mnozí z těch, kteří předtím ze strachu od víry...

Teolog, který nebyl odtažený od každodenních a aktuálních problémů

(16.9.2017) Adolf Kajpr (5. 7. 1902, Hředle na Kladensku – 17. 9. 1959, komunistická věznice Leopoldov)

Kněz, kterého zastřelila sicilská mafie

(14.9.2017) 15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi. Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o...

Svátek povýšení svatého kříže - 14. září

(13.9.2017) Kříž symbolizuje lásku Boha k člověku

Svatá Ludmila - pracovní listy pro děti

(10.9.2017) 16. září slavíme svátek svaté Ludmily. Nabízíme vám několik pracovních listů k tomuto tématu.

Narození Panny Marie 8. 9.

(7.9.2017) Nejsme loutky v rukou Božích. On má s každým z nás plán, projekt, nabídku, šanci, záměr.