Když se řekne Jan Hus, většině křesťanů se vybaví kněz, kazatel v Betlémské kapli, upálení v Kostnici. Málokdo však ví, že Hus svým učením v podstatě navazoval na předchozí generaci českých reformátorů církve. V jeho pojetí však toto učení nabylo revolučního charakteru a složitá společenská situace následně umožnila, aby sociální krize explodovala.
Jaká byla vlastně doba, do které vstupujeme při hledání tváře Mistra Jana Husa?
Pro středověkého křesťana nemohlo být nic strašlivějšího než porušení základních, jasných a přesných orientačních souřadnic jeho civilního i náboženského života. Středověké kroniky jsou plné zlověstných mimořádných jevů (krvavý déšť, padající žáby a podobně). Ty středověkého křesťana velmi znepokojí jako znamení, že se blíží nějaká hrozná eschatologická katastrofa, která uvrhne celou společnost do zkázy. A když k tomu ještě vypukne těžký konflikt na úrovni špiček pyramidy církevní hierarchie a vládní moci, je vědomí těchto lidí otřeseno. Západní společnost už navíc prošla celou sérií těchto otřesů, a to od sklonku jedenáctého století až po děsivou pandemii dýmějového moru. Obrovská vlna této nemoci v polovině čtrnáctého století prakticky vylidnila nejbohatší a nejslavnější obchodní města západní Evropy. To všechno vede člověka konce 14. století k přesvědčení, že nastala „novisima tempora“, poslední věk (tento pojem užívá i Hus) - blížící se zápas s Antikristem před druhým příchodem Páně.
Křesťané proto začínají hledat ve svém středu rozkladné živly, které skrytě a zákeřně podrývají církev a společnost přemírou svých hříchů. Ty, kteří přivolávají Boží hněv a trest, je třeba v očích křesťanů za každou cenu odstranit.
Dá se tedy říci, že to bylo vypjaté kazatelství té doby, které v sobě neslo náboj možného revolučního výbuchu?
Je až šokujícím zjištěním, že tento typ kritického kazatelství se nevyskytuje v méně rozvinutých společnostech, ale je typický pro nejvyspělejší obce Západu. Právě tam, kde bylo nasazeno největší úsilí o dokonalost, vypuknou velké krize.
Vypjaté eschatologické kazatelství bylo charakteristické pro žebravé řády uvnitř měst. Tyto řády byly většinou velkými soupeři diecézních kněží. Šlo tedy o obecný problém. Teprve Tridentský koncil začal klérus výrazněji regulovat: jak z hlediska kvality, formace, přezkušování kandidátů, tak především z hlediska kazatelství.
Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi první a druhou generací českých reformátorů?
Jádro modelu obnovy se v českém prostředí ve svých hlavních složkách zformovalo už do sklonku osmdesátých let čtrnáctého století. Dělo se tak i díky Matěji z Janova, který kromě podpory častého svatého přijímání laiků vyslovil i názor, že Antikrist nepřijde odjinud než ze samotného středu křesťanů a takovýmito antikristy jsou především ti, kdo se svým životem staví proti Kristovu zákonu.
Druhá reformní generace, včetně Husa, na tento základ navázala přijetím podnětů anglického teologa Viklefa, od nějž převzala teorii predestinace (předurčení ke spáse) i ideu apoštolsky chudé církve. Tato generace dotvořila vlastní ucelený program reformy a získala pro něj přední muže české stavovské obce i králova dvora.
Jan Hus se zprvu těšil králově přízni, ale později mezi nimi došlo kvůli prodeji odpustků k roztržce...
V Husově díle opravdu chybí kritické výtky vůči selháním Václava IV. Například o násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku se dokonce Hus přezíravě vyjádřil, že nechápe, proč by pro smrt jednoho „popa“ měly být interdiktem zastaveny bohoslužby v celé zemi. To mu ještě protivníci neopomenuli vytknout po letech v Kostnici. Václavův vztah k Husovi byl ovšem kontroverzní, Mistr neměl záštitu v dostatečně silném panovníkovi a sám nebyl dobrým politickým stratégem. Václav zase velmi těžce nesl sílící obviňování českých mistrů z kacířství, stejně jako Husovu neústupnost v následné bouři odporu proti prodeji odpustků. Ještě v roce 1413 chtěl král dosáhnout smíru na českobrodské generální synodě kléru, ale poté, co Mistr Jan tuto možnost počátkem června rázně odmítl, ztratil definitivně jeho podporu.
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku (2004)
Pro středověkého křesťana nemohlo být nic strašlivějšího než porušení základních, jasných a přesných orientačních souřadnic jeho civilního i náboženského života. Středověké kroniky jsou plné zlověstných mimořádných jevů (krvavý déšť, padající žáby a podobně). Ty středověkého křesťana velmi znepokojí jako znamení, že se blíží nějaká hrozná eschatologická katastrofa, která uvrhne celou společnost do zkázy. A když k tomu ještě vypukne těžký konflikt na úrovni špiček pyramidy církevní hierarchie a vládní moci, je vědomí těchto lidí otřeseno. Západní společnost už navíc prošla celou sérií těchto otřesů, a to od sklonku jedenáctého století až po děsivou pandemii dýmějového moru. Obrovská vlna této nemoci v polovině čtrnáctého století prakticky vylidnila nejbohatší a nejslavnější obchodní města západní Evropy. To všechno vede člověka konce 14. století k přesvědčení, že nastala „novisima tempora“, poslední věk (tento pojem užívá i Hus) - blížící se zápas s Antikristem před druhým příchodem Páně.
Křesťané proto začínají hledat ve svém středu rozkladné živly, které skrytě a zákeřně podrývají církev a společnost přemírou svých hříchů. Ty, kteří přivolávají Boží hněv a trest, je třeba v očích křesťanů za každou cenu odstranit.
Dá se tedy říci, že to bylo vypjaté kazatelství té doby, které v sobě neslo náboj možného revolučního výbuchu?
Je až šokujícím zjištěním, že tento typ kritického kazatelství se nevyskytuje v méně rozvinutých společnostech, ale je typický pro nejvyspělejší obce Západu. Právě tam, kde bylo nasazeno největší úsilí o dokonalost, vypuknou velké krize.
Vypjaté eschatologické kazatelství bylo charakteristické pro žebravé řády uvnitř měst. Tyto řády byly většinou velkými soupeři diecézních kněží. Šlo tedy o obecný problém. Teprve Tridentský koncil začal klérus výrazněji regulovat: jak z hlediska kvality, formace, přezkušování kandidátů, tak především z hlediska kazatelství.
Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi první a druhou generací českých reformátorů?
Jádro modelu obnovy se v českém prostředí ve svých hlavních složkách zformovalo už do sklonku osmdesátých let čtrnáctého století. Dělo se tak i díky Matěji z Janova, který kromě podpory častého svatého přijímání laiků vyslovil i názor, že Antikrist nepřijde odjinud než ze samotného středu křesťanů a takovýmito antikristy jsou především ti, kdo se svým životem staví proti Kristovu zákonu.
Druhá reformní generace, včetně Husa, na tento základ navázala přijetím podnětů anglického teologa Viklefa, od nějž převzala teorii predestinace (předurčení ke spáse) i ideu apoštolsky chudé církve. Tato generace dotvořila vlastní ucelený program reformy a získala pro něj přední muže české stavovské obce i králova dvora.
Jan Hus se zprvu těšil králově přízni, ale později mezi nimi došlo kvůli prodeji odpustků k roztržce...
V Husově díle opravdu chybí kritické výtky vůči selháním Václava IV. Například o násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku se dokonce Hus přezíravě vyjádřil, že nechápe, proč by pro smrt jednoho „popa“ měly být interdiktem zastaveny bohoslužby v celé zemi. To mu ještě protivníci neopomenuli vytknout po letech v Kostnici. Václavův vztah k Husovi byl ovšem kontroverzní, Mistr neměl záštitu v dostatečně silném panovníkovi a sám nebyl dobrým politickým stratégem. Václav zase velmi těžce nesl sílící obviňování českých mistrů z kacířství, stejně jako Husovu neústupnost v následné bouři odporu proti prodeji odpustků. Ještě v roce 1413 chtěl král dosáhnout smíru na českobrodské generální synodě kléru, ale poté, co Mistr Jan tuto možnost počátkem června rázně odmítl, ztratil definitivně jeho podporu.
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku (2004)
