Maria bojuje po našem boku (papež František) - archiv citátů

17.4.2010, Tomáš Špidlík

Kardinál Tomáš Špidlík: Farizeismus je věčné pokušení křesťanů

Evropská kultura beznadějně propadla formalismu, právním principům. ... Dobře je známe z denního života, a tak není divu, že také věřící jsou v neustálém pokušení chápat tímto způsobem i svou víru.
 
To je právě to, co parodizuje Dostojevskij “idiotem” Myškinem – je chodící normou morálních zásad evangelia, ale nikdy se nemodlí otčenáš. Tolstoj, který takové křesťanství propagoval, nebyl schopen vidět, že základní zjevení evangelia je víra, že Bůh je otec a že jsme povoláni k neustálému dialogu s ním, který teprve pak určuje formy mravnosti. Formalismus by se dal přirovnat k postoji syna, který by řekl o své matce: “To, co říká, je velmi rozumná věc, ale s ní samotnou jednat nebudu.” ...
 
Z toho ovšem plynou důsledky pro náš postoj k řádům a strukturám. Existuje například manželské právo, ale lidé se přece neberou kvůli tomu, že takové právo existuje. Berou se proto, že se mají rádi a slibují si lásku, úctu a věrnost. Manželské právo jim má pouze pomoci, aby to mohli lépe uskutečňovat.

Jenže pro naši mentalitu je to stále těžko přijatelné. Farizeismus je věčné pokušení nejenom starých farizeů, ale i křesťanů.
 
Zpracováno podle knihy: 
Duše poutníka -
Tomáš Špidlík v rozhovoru s Janem Paulasem

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 26. 3.

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Žalm 23; Ef 5,8-14
Jan 9,1-41

V úryvku evangelia se do konfrontace dostává hned několik skupin lidí. Nejen uzdravený slepec a farizeové, ale i slepcovi rodiče. Jakoby „zdravý rozum“ velel, že obyčejný chlapík chodící po ulici nemůže být Božím synem. Jenže tento typ zdravého rozumu v této chvíli neobstojí. Lidé, se kterými uzdravený vede dialog, jsou představitelé víry! Oni první měli rozpoznat Mesiáše. Jak to, že zcela selhávají? Jak to, že mesiáš oslovuje žebráky, chudé a nikoli elitu? Protože Mesiáše pozná jen ten, kdo ho hledá, očekává, kdo touží se s ním setkat… Kdo ho prosí za uzdravení. Jak legračně vyznívá otázka farizeů (tedy těch, kteří dávají najevo, že usilují o dokonalost): „Jsme snad i my slepí?“ v níž předpokládají jasnou odpověď. Nyní je třeba hledat, jaké skutečné místo v příběhu zaujímáme my. Kterou z postav jsme my? Jsme to totiž často my sami, kdo spolu s farizeji považujeme svůj postoj za tak jasně daný, že neumožňuje vstup skutečného Božího pohledu!