Sestry a bratři, vážení spoluobčané,
letošní první květen, začátek májového měsíce, je pro náš národ historickým okamžikem opětovného rovnoprávného zařazení do společenství evropských národů, do něhož svou duchovně kulturní identitou náležíme. Již od celonárodního referenda se vedou diskuse o některých stránkách tohoto kroku. Nejčastěji je kladena otázka, co vstup do Evropské unie přinese. A za ní hned druhá: jaký budeme mít v Evropské unii vliv.
Katolická církev s nadějí vidí ve sjednocování Evropy navázání na starou tradici společné kultury, podstatně ovlivněné křesťanstvím, o níž naše minulost vydává jednoznačné svědectví. K jejímu vytváření církev v naší zemi, v srdci Evropy, přispěla nemalou mírou. Náš svatý biskup Vojtěch usiloval už před tisíci léty ve spolupráci se svým císařským přítelem Otou III. o vytvoření "sjednocené Evropy" na křesťanských základech. Český král a císař Karel IV. usiloval vytvořit z Prahy "srdce Evropy", kde by v nově založené katedrále byli korunováni "evropští" císařové. Úsilí Jiřího z Poděbrad o mír v Evropě a nastolení dobrých vzájemných vztahů mezi národy je všeobecně známé. To je jen několik připomínek našeho vkladu do společné Evropy v minulosti. Do ní se nyní vracíme…

Přítomnost křesťanů v Evropě – i za současné společenské situace - je dosti silná. Proto se ptáme, čím může dnes církev katolická přispět Evropě. Máme zodpovědnost za "dědictví otců" – jak o tom zpíváme – které bylo základem života Evropy po tisíciletí a je vtěleno v žilách její kultury. Je třeba znovu z těchto kořenů v Evropě čerpat, i když už to není a nebude Evropa minulých staletí. Děje se to v kulturních i náboženských aktivitách v obcích a městech, ale také na úrovni vysoké politiky. Biskupské konference členských států Evropské unie mají v Bruselu svou radu, v níž i my máme své zastoupení. Tato rada sleduje jednání evropských orgánů, je pravidelně zvána na jednání např. o bioetice, o sociálních otázkách, migraci a jiných tématech. Do evropské ústavy se podařilo zformulovat větu o trvalé ochotě Evropské unie k dialogu s církvemi. Vedle katolické církve mají v Bruselu zastoupení i ostatní křesťané v Evropě. Vatikán má v Bruselu zvláštního velvyslance a ve Štrasburku misi při Radě Evropy. Přítomnost církví u evropských institucí odpovídá tomu, že se tři čtvrtiny evropského obyvatelstva hlásí ke křesťanství.

Je na místě otázka, co můžeme udělat my pro to, aby Evropa žila ze svých křesťanských kořenů? Brzy budou volby do Evropského parlamentu a my se jich poprvé zúčastníme. Křesťan tedy má volit takové kandidáty, kteří by tento úkol i v oblasti politiky pomáhali uskutečňovat. Někdo si může myslet, že proti trendu dnešní evropské mentality, veřejného mínění, stylu života "nemáme šanci". Ale ve společenství s katolickými věřícími v nově přijatých evropských státech, zvláště v Polsku, na Slovensku i jinde, má tento náš úkol dobrou perspektivu, zvlášť když se právě dnes v Evropě silně rozvíjejí i četná církevní hnutí, která jsou také schopná vnášet styl života evangelia do veřejného života, do politiky i ekonomie. Do nich vkládá Svatý otec velkou naději. Zdrojem naší naděje ovšem nemůže být jen počet křesťanů v Evropě. Zdrojem nejsilnější naděje jsou přísliby požehnání dané Hospodinem Abrahámovi, které se naplňují dodneška. Můžeme se opřít o slova Ježíše Zmrtvýchvstalého: "Nebojte se, já jsem přemohl svět a jsem s vámi po všechny dny…!" S touto nadějí a v této jistotě víry děláme svůj krok do spojující se Evropy.

Vaši čeští a moravští biskupové


(cached, 26.4.