Potulný kazatel bez teologického vzdělání, hlasatel podivných novot, se účastní různých party večírků s pochybnými existencemi: prostitutkami, tuneláři, odpadlíky a zkorumpovanými činitely…
Takhle či podobně by se o Ježíšovi psalo, kdyby žil v dnešní době. A pokud nám připadá formulace výše uvedených vět odvážná a pobuřující, tak nejsme první, kdo jsou šokováni z Kristova počínání – před námi už byli jiní. Je dobré si aspoň občas připomenout, že Ježíš jednal a jedná jinak, než „si představujeme“. Nemůžeme popřít, že by nezachovával různé „zbožné obyčeje“ (navštěvoval chrám, kázal v synagogách – to je možná ten „obraz Krista“, na který jsme nejvíc zvyklí, tj. Kristus „přítomný v kostele“). To je však jedna strana mince. Druhá strana je méně „známá“ (nebo přinejmenším nám méně zažitá): Kristus nekonvenční, který se účastní galavečírků s náboženskou spodinou společnosti, s nejhoršími lidmi, poplivanými a pohrdanými od těch „správných a zbožných“. Kdo by byl schopný takového kroku? A navíc čelit pak kritikám a soudům uznaných autorit? To, co si nemůže dovolit „jen tak někdo“ (pobývat s pochybnými lidmi), Kristus si dovolit může. Může a má dovolit, protože jeho nitro přetéká milosrdenstvím. Toto přetékající milosrdenství nedovoluje, aby byl Kristus stržen „do propasti neřesti“ – spíš toto milosrdenství strhává a vytrhává z propasti ty, kdo tam beznadějně spadli. A tu zkušenost, kterou učinili „zkorumpovaní necharakterní zloději“ a prostitutky, můžeme učinit i my. Kdykoli prožiji „trapný pocit“, že se stále dopouštím tak „hloupých hříchů“, kdykoli budu smutný, že jsem spíš „nemocným pacientem“, neschopným kráčet po cestách evangelia, ať nechám proniknout do srdce tu radostnou zvěst, že Kristus přišel právě pro mě slabého a nemocného: on přišel pro nemocné, ne pro zdravé. A tak mohu pak zvolat: Šťastná slabost, že díky ní mohu poznat tak skvělého lékaře! Šťastná slabost, že smím poznat tvář dobrého Samaritána, který mi říká: „Moje jméno je milosrdenství, ne bůh chtivý obětí a bezchybných výkonů. Ukaž mi svou ránu, abych ji mohl uzdravit olejem radosti.“

Je velmi důležité odkrývat Kristu ta bolavá místa, která bych „nejraději nechtěl ani vidět“. Tato místa jsou prostorem, kde mohu přijmout balzám Kristova milosrdenství. Zakoušené milosrdenství mě uschopní prokázat milosrdenství „slabým a nemocným“. Je moje srdce kamenné a necitlivé vůči „ztroskonancům“? Na problémy druhých (rozvod, závislost na alkoholu …) mám snadnou odpověď „Vždyť on si za to může sám?“, a tím si umýt ruce jako Pilát? Je naše křesťanství jen „náboženstvím obětí“ a povinností? Pak jsem ještě nepoznal jádro evangelia …

Setkání s milosrdenstvím mě proměňuje podle Kristovy podoby. Nejprve budu mít jen v nitru „solidaritu“ vůči „odpadlíkům a lidem bez morálky“ (bez vztyčeného prstu odsouzení), pak se tento soucit promění v modlitbu (nejprve jen občas, posléze „častěji“, až se nakonec starost o „slabé“ stane mým denním chlebem), nakonec toto vyústí v konkrétní čin: zájem o takového člověka, slovo, konkrétní skutek. Milosrdenstvím mám nakazit ty, kdo žijí bez milosrdenství (ať už v našem společenství, nebo mimo něj). A často těmito lidmi „žijícími bez milosrdenství“ jsou právě skalní a vzorní věřící: i oni potřebují poznat milosrdnou Kristovu tvář, třeba skrze mě.

Jdi a uč se, co to znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť.

***

Text z úvodu k nedělním biblickým textům 10. neděle během roku (9.6.2002)