Jedním z důsledků pádu komunismu je v postkomunistické Evropě hledání nových vztahů mezi církví a státem, spojené s otázkou finančního zabezpečení náboženských společenství vůbec. Obě otázky jsou v současnosti pečlivě rozebírány a diskutovány v celé Evropě a ukazuje se, že jde o situaci, která se tu periodicky opakuje už po staletí: Diktátorské režimy se nejdříve zmocní církevního majetku, pak padnou a následnické státy stojí před otázkou jak se s tímto rabováním vyrovnat.
Samozřejmě se jim vůbec nechce kousnout do kyselého jablka, nakonec se ale přece jen dojedná první, většinou dost chatrný kompromis, od kterého se pak tyto vztahy odvíjí v budoucnosti. Podle dosavadních zkušeností je to počátek církvím příznivý - až do dalšího srovnatelného sporu.

Konkrétním dohodám v dobách smíru je přes všechny rozdíly jedno společné : Stát na sebe (v různých podobách) bere materiální zabezpečení církví nebo jeho významnou část, aniž by jim přitom opravdu vracel, co jim bylo zcizeno. Tak vznikají různé fondy, daňové úlevy či přímo daně ve prospěch církví, daňové asignace, daňový sponsoring a podobně. Vždy přitom musí znovu a znovu hluboko sáhnout do kapsy samotní věřící, ale v občanech, kteří nejsou členy žádné církve, to přesto už po krátkém čase budí pocit, že se tu z veřejných peněz opět financují partikulární zájmy křesťanů. Na předchozí konfiskace církevního majetku se přitom jaksi pozapomíná ...

Takovýmito meandry tedy procházejí vztahy mezi církví a státem odedávna. V době, kdy byla váha křesťanských církví ve společnosti značná, to mělo méně zhoubné trvalé následky, než dnes - stačí pomyslet na situaci u nás před sto lety! V tomto ohledu žijeme už dnes ve zcela odlišné situaci. Pokles počtu členů církve a s ním spojený pokles společenského významu institučního křesťanství u nás i jinde v Evropě je od té doby přímo závratný. Kdyby se v průběhu současných jednání u nás mělo přihlížet k těm pouhým čtyřem a půl procentům praktikujících křesťanů a jejich skutečnému společenskému významu, byli by církevní vyjednávači vůči státu ve velmi špatné pozici. V nedávných dobách státní moc skutečně hledala každou sebemenší slabost církve a snažila se jí využít ve svůj prospěch. I zde však se situace vyvíjela a odpovědní politici všech tendencí si dnes kladou otázku, jak bez křesťanství čelit současné zvlčilosti mravů jednotlivců i společenských korporací. Nakonec docházejí k závěru, že jim při hledání odpovědi bude církev hodně užitečná a tak nakonec k jakési dohodě vždy dojde. Na církvi už potom v dalším z velké části záleží, jak této výchozí pozice dokáže využít pro své pravé poslání evangelizace, to je hlásání zvěsti o spáse a o osvobození člověka.

Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 14. října 2000