Pokora je jako malta Ten, kdo staví dům, musí pokládat každý kámen do malty. - archiv citátů

0.0.0000

Ke 40. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy

Šíření komunismu byla jen jedna ze zástěrek zakrývajících touhu ruského imperialismu rozšiřovat svou říši a moc. Na tom, jak vidíme názorně na ruském vpádu do Gruzie, nezměnil nic ani rozpad Sovětského svazu, ani pád komunismu.
 
Letošnímu kulatému – čtyřicátému - výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 nečekaně dodaly naléhavé aktuálnosti ruské tanky v Gruzii. Výroční den, 21. srpen, totiž evokuje v paměti především tanky v ulicích československých měst. V Praze to byly tanky sovětské a já si přesně vybavuji pocit, jaký jsem při pohledu na ně měla, a který dodnes nedokážu úplně vyjádřit. Měla jsem dojem, že celý můj dosavadní život a svět ve kterém jsem žila, v jediné chvíli zmizel, a že žiju v úplně jiném světě, ve kterém bude všechno vypadat jinak. Byla jsem tehdy studentkou filozofické fakulty a o možnosti nějakého sovětského zásahu jsme s kolegy diskutovali, ale všechny ty diskuse mi připadaly spíš teoretické, tanky v pražských ulicích jsem si prostě nedovedla představit.

Československo samozřejmě bylo v té době součástí komunistického bloku, sovětská moc v něm byla přítomná i bez těch tanků a vojenských posádek, vykonávali ji naši vlastní spoluobčané, ale ta část mé generace, ke které jsem patřila, ji příliš nevnímala. Narodili jsme se po válce, a pokud se v rodině nebo blízkém okolí nevyskytoval někdo přímo postižený represemi, vlastně jsme moc dobře nevěděli, v čem žijeme, mnozí z nás o tom doma nic neslyšeli, a ve škole přirozeně také ne. Teprve jsme se to dozvídali. V šedesátých letech, kdy jsme dospívali, se sešněrovaná společnost uvolňovala, cenzura povolovala, a na jaře a v létě 1968 přišel úplný výbuch svobody a informací.

Hodně se proměnilo společenské klima, lidé veřejně diskutovali o věcech, o nichž se donedávna nemluvilo, anebo jen v úzkém soukromí, a občas to vypadalo, že je politikou prosyceno doslova všechno. Po příjezdu tanků společenská aktivita ještě vzrostla a několik prvních srpnových okupačních dnů paradoxně přineslo největší svobodu. Spontánní nenásilné protesty měly obdivuhodný rozsah a přestože bylo jasné, že demokratizační proces bude zřejmě odsouzen k zániku, či se přinejmenším pozastaví, společnost žila naplno.

Následovala smutná kapitola československých dějin, kterou příznačným komunistický newspeak nazval normalizací. Bylo opravdu žalostné sledovat, jak mnozí, ba většina z těch, kteří se ještě v srpnu dušovali, že se nevzdají reformních snah, postupně upouštějí od svých slavnostních slibů, jak slevují z dřívějších ideálů a vycházejí vstříc sovětským požadavkům. Možná i požadavkům nevyřčeným, protože v jiných státech komunistického bloku a dokonce ani v Sovětském svazu už v té době neplatil tak striktní zákaz zaměstnání pro lidi s odlišnými politickými názory. Stovky zakázaných spisovatelů, tisíce propuštěných novinářů, vysokoškolských učitelů a dalších intelektuálů, přísné slídění po tom, aby ti, kdo poslušně neprojevili souhlas s okupací a neprohlásili ji za bratrskou pomoc, zmizeli z veřejného prostoru. Zášť nových pánů k lidem, kteří nepopřeli své přesvědčení, šla tak daleko, že se z veřejných knihoven hromadně vyřazovaly a při domovních prohlídkách zabavovaly knihy, které takový neprověřený člověk s rovnou páteří jen přeložil nebo k nim napsal předmluvu.

A co zbylo ze srpna 1968 a z celého pražského jara po čtyřiceti letech? Moc toho není. Tím, po čem většina společnosti tehdy horoucně toužila, byla především svoboda, možnost rozhodovat o vlastních záležitostech a svobodně volit lidi, kteří budou spravovat zemi. To se po listopadu 1989 naplnilo v míře nesrovnatelně větší, než na jakou se zmohly návrhy předkládané komunistickým akčním programem.

Proto má také diskuse, která se o roce 1968 sporadicky vede v českých médiích, zvláštní pachuť trpkosti: velmi často v ní zaznívá názor, že celé Pražské jaro byl jen souboj dvou komunistických klik, který by stejně režim zásadně změnit nemohl. Z jistého pohledu je to pravda, idealisté, kteří doufali, že komunistická strana může společnost řídit ke všeobecné spokojenosti, se mýlili. Nelze ale zapomínat, že jsme měli po dvaceti letech soustavného dušení či aspoň přidušování možnost se nadechnout. Vyšla spousta knih, které léta vycházet nemohly, a média za těch několik svobodných měsíců udělala nesmírně mnoho pro zachování historické paměti společnosti, pro připomenutí našich skutečných kořenů a toho, jak vypadá volná demokratická diskuse. Nebyla žádná náhoda, že desetitisíce lidí uchovávaly noviny z roku 1968 jako vzácnost. Byla to doba, která nám dodala naději do budoucna, chvíle, kdy jsme zažili, že lze existovat důstojně, a ne jen jako rukojmí všemocného státu.

Nynější ruská invaze do Gruzie není stejná jako invaze Varšavské smlouvy do Československa před čtyřiceti lety, v mnoha ohledech se liší. Například v tom, že v srpnu 1968 sem vojáci vlastně nepřijeli bojovat, československá armáda přece byla součástí vojsk Varšavské smlouvy, a tak měli vojáci přísně nařízeno neklást odpor. Škody a oběti, jakkoli tragické, byly spíše náhodné, okupanti neostřelovali mosty ani nebombardovali města, šlo více o demonstraci síly než o ničení a zabíjení.

Na jednu věc, která má trvalou platnost, nás však ruské tanky v gruzínských městech upozorňují velmi naléhavě. Byli jsme tenkrát většinou přesvědčeni, že Sovětský svaz rozhodl o okupaci Československa proto, aby zde uchoval pravověrně komunistický režim. Jen málokdo si tehdy uvědomoval a téměř nikdo neříkal nahlas, že šíření komunismu je jen jedna ze zástěrek zakrývajících touhu ruského imperialismu rozšiřovat svou říši a moc. Na tom, jak vidíme názorně na ruském vpádu do Gruzie, nezměnil nic ani rozpad Sovětského svazu, ani pád komunismu.

Petruška Šustrová
2008

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu z rubriky: Publicistika / Reportáže, reflexe, sloupky

Témata: Rusko, politika

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Středa 20.9.

1 Tim 3,14-16; Lk 7,31-35

Komentář k Lk 7,31-35: Opravdu, dodnes se lidem nezavděčíte. Jednoho kněze kritizují, že je příliš upjatý, další se zas může jevit příliš „světský“. I dnes by se náš Pán setkal s odsuzováním.

Zdroj: Nedělní liturgie

21.9. sv. Matouš

(20.9.2017) Dynamika Božího povolání a lidské odpovědi

20. září - památka korejských mučedníků

(19.9.2017) "... Už máme velmi blízko k rozhodujícímu zápasu, snažně vás prosím, žijte věrně z víry, abyste jednou...

Jak se stavět k odpadlíkům od církve? (Svatí Kornélius a Cyprián, svátek 17.9.)

(16.9.2017) Když v roce 251 pominulo pronásledování křesťanů, mnozí z těch, kteří předtím ze strachu od víry...

Teolog, který nebyl odtažený od každodenních a aktuálních problémů

(16.9.2017) Adolf Kajpr (5. 7. 1902, Hředle na Kladensku – 17. 9. 1959, komunistická věznice Leopoldov)

Kněz, kterého zastřelila sicilská mafie

(14.9.2017) 15. září 1993 byl sicilskou mafií zavražděn kněz Giuseppe Puglisi. Padre Giuseppe Puglisi se pokusil se o...

Svátek povýšení svatého kříže - 14. září

(13.9.2017) Kříž symbolizuje lásku Boha k člověku

Svatá Ludmila - pracovní listy pro děti

(10.9.2017) 16. září slavíme svátek svaté Ludmily. Nabízíme vám několik pracovních listů k tomuto tématu.

Narození Panny Marie 8. 9.

(7.9.2017) Nejsme loutky v rukou Božích. On má s každým z nás plán, projekt, nabídku, šanci, záměr.