To, co jsme vykonali, navždy a navěky zůstane s námi. - archiv citátů

11.12.2008

Mám se věnovat manželovi, nebo Bohu?

Kolik času věnovat Bohu?
„Kladu si otázku,“ ptá se jedna čtenářka, „jestli čas, který věnuji manželovi, neubírám Bohu a naopak.“ Tuto otázku můžeme ještě rozšířit. Neubírám vlastně Bohu čas, který věnuji dětem, práci, zábavě? A není čas věnovaný modlitbě na úkor druhých lidí? Jak určit, kolik času máme – nebo můžeme – v jednom dni, týdnu nebo roce věnovat Bohu?
Bůh nás volá k tomu, abychom mu darovali celý svůj život. A toto povolání se týká každého pokřtěného, nejen řeholníků a řeholnic, kteří se Bohu přímo zasvětili. Jestliže svůj život v úplnosti nedarujeme Bohu, k čemu bude? Pouze Bůh může dát všemu, co prožíváme, smysl a plodnost. Čas, který není darován Bohu, je časem ztraceným. Ať už žijeme v jakémkoliv stavu, máme Bohu věnovat veškerý svůj čas, celých čtyřiadvacet hodin každého dne, všech sedm dní v týdnu.

Co to znamená darovat veškerý čas Bohu? Když někomu dáváme dárek, je to proto, aby si s ním mohl dělat, co chce. Když dáváme svůj čas Bohu, platí to úplně stejně. Jinými slovy dát všechen svůj čas Bohu znamená být stále připraven plnit jeho vůli, být připraven dělat to, co chce on, a ne to, co chceme my. Proto jediný čas, který bereme Bohu, je čas, kdy odmítáme plnit jeho vůli, kdy chceme žít bez něho, nebo dokonce proti němu.

Některé chvíle, chvíle modlitby, jsou věnovány přímo Bohu. Modlitba je zdánlivě ztracený čas, protože přísně vzato není k ničemu, není z ní žádný zisk. Modlitba, to je čas „promarněný“ pro Boha a jen pro něho.

A právě z tohoto důvodu má modlitba pro život tak zásadní význam. Pomáhá nám udržovat na naší životní cestě správný směr, obrací náš pohled k tomu, co je neviditelné, vede nás k Bohu. Jestliže chceme dát veškerý svůj čas Bohu, začněme tím, že mu doopravdy věnujeme čas své každodenní modlitby.

Když Bohu při modlitbě dáváme svůj čas, nemá to být proto, abychom s ním měli „vyrovnané účty“; neměli bychom si myslet: „Pane, já ti dám z každého svého dne tuhle chvíli, a ty mi necháš zbytek.“ Naopak, modlitba je jakási „odpalovací rampa“ každého dne. Mezi chvílemi, kdy se modlíme, a zbytkem našeho života není (nebo by alespoň neměl být) žádný rozpor. Vše, co prožíváme – modlitbu, rodinný život, práci, různé závazky i zábavu – má prostupovat ustavičná touha žít jen pro Boha a plnit jeho vůli.

Bůh po nás nežádá, abychom veškerý svůj čas věnovali modlitbě. Jeho vůle je, abychom opravdově milovali svého partnera, děti, přátele i bližní a věnovali jim svůj čas. Jeho vůle je, abychom si vyhrnuli rukávy a svou prací i svými občanskými aktivitami budovali jeho království. Jeho vůle je i to, abychom se snažili být v dobrém zdravotním stavu, abychom zdravě střídali práci a odpočinek. Každý sám za sebe, v návaznosti na své vlastní povolání, má rozpoznat, kolik času věnuje modlitbě, rodinnému životu, práci, občanské angažovanosti a zábavě. Ale – zdůrazněme to znovu – jakmile jsme se rozhodli hledat Boží vůli, dáváme mu veškerý svůj čas za všech okolností.

Veškerý svůj čas můžeme Bohu dávat i bez toho, abychom na to pořád mysleli. Některé činnosti poskytují našemu duchu příležitost myslet na Boha: například když loupeme brambory nebo sekáme trávník. Ale když se věnujeme nějaké práci vyžadující veškerou naši pozornost, myslíme jen na to, co právě děláme. Ale to není vůbec důležité! Když maminka plete svetr pro jedno ze svých dětí, neříká si pořád: „Jedno hladce pro Benedikta… jedno obrace pro Benedikta…“ I když na svého syna nemyslí, pracuje pro něj a nakonec mu dá celý svetr, celou svou práci. Totéž platí i pro celý náš život, jestliže se rozhodneme, že každé jeho oko budeme plést pro Boha.

„Život z víry je ze své podstaty uspořádaný a harmonický. Může být naplněn shonem a různými aktivitami, ale pořád vytváří jednotu. Jeho počátkem i koncem je Bůh.“



(Se svolením převzato z knihy: Christine Ponsardová - "Víra v rodině", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství 2008)

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 23. 7.

Mdr 12,13.16-19 ; Žalm 86; Řím 8,26-27
Mt 13,24-43

Není snadné odpovědět na otázku jak konkrétně postupovat a jak se vyrovnat s odmítnutím či jen faktickou nevírou v Krista. Nejde ale o nový problém. První komunita křesťanů se s ním hojně setkává. Proč Židé hromadně nepřijali evangelium? S tím souvisí otázka, jak vůči nim postupovat. Máme je vyhubit? Ježíš předkládá zásadní argument. Boží království nekončí jen realitou pozemského života (teď a tady). Je třeba věci nahlédnout perspektivou věčnosti, až Bůh oddělí plevel od pšenice. Tato logika přesahuje viditelnou konfesní příslušnost a vztahuje se na nejhlubší nitro každého člověka bez výjimky.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3.7.2017) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)