Modlitba mi pomáhá odhalit jedinečnou Boží lásku ke mně. - archiv citátů

3.5.2017 (Foto: The Community of the Franciscan Friars of the Renewal)

Matka na mě žárlila a mlátila mne

Matka na mě žárlila a mlátila mne

„Moje matka se narodila na jednom statku v Portoriku a měla dalších dvanáct sourozenců. Její otec byl tak tvrdý a násilnický, že úplně sama v patnácti utekla do USA. Neměla vůbec nic a squattovala. Kvůli práci se naučila anglicky a pak dělala vrátnou. Svého chlapce potkala v New Yorku a my jsme se velmi rychle po sobě narodili: dvě dívky a pak tři chlapci. Otec si mě oblíbil a matka na mě žárlila. On se dal na pití a byl čím dál hrubší. Vztahy mezi rodiči byly pekelné. Až do chvíle, kdy se jednou večer vrátil otec domů a zmlátil nás všechny do krve. V tu chvíli ho matka vyhodila a už jsme ho nikdy neviděli.

Matka se musela starat o pět dětí. Musela dřít, aby nás uživila. Já jsem dostal na starost domácnost. Uklízel jsem a vařil, zatímco kamarádi si hráli venku. Matka mě neměla ráda. Byla zatrpklá, a když nebyla domácnost v pořádku, výčitky jen pršely. Často mě bila, fackovala mě, pálila mě rozžhaveným nožem nebo mě mlátila kabelem od žehličky. Bylo mi jedenáct a cucal jsem si palec. Tak mi na něj lila horkou vodu.

Pak ji popadla lítost a místo mlácení nás objímala, ale já už jsem nemohl tu nepředvídatelnou houpačku vydržet. Rozhodl jsem se, že tajně odejdu z domova. Toho dne jsem si sbalil ranec a zrovna jsem za sebou zavřel, když mě překvapila na chodbě: vrátila se z práce dřív. Úplně bez sebe mě zmlátila ramínkem na šaty a roztrhla mi tvář. Močil jsem krev, tak mě jeden soused vzal do nemocnice a tam mi udělali patnáct stehů. Domů jsem se nevrátil, jeden strýc mě ubytoval ve své garáži. Jakmile to šlo, našel jsem si drobnou práci a pronajal si pokoj.

Před drogami mě zachránilo astma. Málem jsem se udusil, když jsem si jedinkrát zakouřil. Pak jsem viděl, jak mí kamarádi umírají na předávkování, na AIDS,a jak se jejich děti musí dívat na strašnou a pomalou smrt svých rodičů. To mě vyléčilo...

Taky jsem měl strach z kriminálu. Nahánělo mi hrůzu, že bych měl být zavřený mezi čtyřmi stěnami s nemocnými a násilnickými týpky. A tak jsem začal tvrdě makat. Byl jsem poctivý z donucení. Stal jsem se zedníkem. Dlouhé měsíce jsem jedl jen salám a rýži, abych měl na učení, a k tomu jsem si přivydělával, kde se dalo. V noci jsem spal jen pár hodin. Ale byl jsem šťastný, protože jsem prošel peklem. Aspoň už mě nebila matka!

Moji dva bratři byli závislí na heroinu. Začali matku mlátit. Ona byla horlivá katolička a vždycky volala na pomoc nebesa. Nikdo ale nepřišel. Nenáviděl jsem ji, ale dala mi život; někde hluboko jsem si jí vážil. Ještě víc jsem nenáviděl Boha, že dopouští takové špinavosti. Tělo měla samou modřinu, rty rozbité. Když jsem ji přišel navštívit, lhala: ‘Ale ne, Marcusi, tví bratři mi nic neudělali, spadla jsem ze schodů.’ Byl jsem bez sebe hněvem. Veškerou nenávist, která se ve mně za ty dlouhé roky nahromadila, jsem si šel vybít na vlastních bratrech. Bylo to snadné, byli to feťáci. Dal jsem jim výprask, abych pomstil matku. Ti darebáci ale zavolali policajty: zatkli mě a dali do vězení za ublížení na těle.

Když jsem vylezl z vězení, chtěli se mi pomstít a zaútočili na mě. Já jsem ale v kriminále v sobě nastřádal tolik prudkosti, že jsem je zmlátil znovu. Tolik, že museli požádat policii o ochranu! Zakázali mi návštěvy u matky, zatímco oni ji dál mlátili a ona dál křičela: ‘Bůh mi pomůže, Bůh mi pomůže.’ No řekni! Já jsem Bohu zlořečil. Šel jsem za policajty a řekl jsem jim: ‘Teď vidíte, že ji nemlátím já!’

V té době, tedy před třemi roky, jsem na ulici potkal dva františkány. Zeptal jsem se jich, jestli by pro mě neměli nějakou práci, protože nemůžu nechat matku samotnou a pracovat někde daleko na staveništi. Našli mi práci.

Když jsem jednou opravoval omítku, jeden z nich mi vyprávěl o Youth 2000 (setkání křesťanské mládeže). Pozval mě na setkání, které prý organizují příští víkend. Můj bývalý gang po mně ale natahoval pazoury a já jsem nemohl sem ani tam. Byl jsem až po uši ve svrabu. Navíc jsem matku unesl!

Ano, bál jsem se nejhoršího – bratři fetovali čím dál víc –, a tak jsem ji odvedl. Povedlo se mi přelézt mříž a vlézt do dvora domu. Ti darebáci si koupili pitbula: musel jsem ho zabít. Našel jsem matku totálně sjetou. Každý měsíc ji zdrogovali, aby jí mohli vzít důchod! Odvedl jsem ji na policii. Sepsali protokol a já jsem ji schoval u sestry. Moji bratři byli bez sebe – přišli o svoji pokladničku! Řádili po celé rodině, jen aby ji našli. Podařilo se mi pronajmout malý byt, kde jsem ji ubytoval. Ale všechny ty emoce mě vyčerpaly; byl jsem u konce sil...

Měl jsem františkány rád a věřil jsem jim. Tak jsem jel na tu jejich Youth 2000. Nic už mě nemůže zklamat! Bylo to večer, kněz postavil monstranci na vrcholek pyramidy svící jako na špici plamene. Když jsem viděl všechny ty klečící mladé, rozplakal jsem se, brečel jsem a brečel, teklo to... Ty slzy umývaly jed nenávisti. Znovu jsem nabral naději. Přijel jsem s tunovým závažím na zádech a odjížděl jsem o něco lehčí, aniž bych přesně věděl proč. Když jsem se vrátil domů, uklidil jsem revolver, už jsem své bratry nechtěl zabít. Něco se ve mně změnilo. Neříkám, že jsem je běžel obejmout... ještě mi nadělali dost podrazů.

Za několik týdnů jsem jel na další Youth 2000. Vyzpovídal jsem se, svěřil jsem Bohu všechnu tu nenávist, kterou jsem cítil ke své matce a svým bratrům. Znovu jsem se přistihl, jak brečím jako želva. Byly to slzy radosti, protože jsem kdesi hluboko v sobě své matce odpustil.

Tahle zpověď-obrácení ale nijak zázračně můj život nezměnila. Měl jsem projít v jednom gangu iniciací. Nesměl jsem couvnout, jinak by mě zabili. Měl jsem odbouchnout jednoho chlapíka, který urazil našeho šéfa. Brouzdali jsme po čtvrti celou noc, ale naštěstí jsme ho nenašli. Viděl jsem v tom znamení, odklad, co mi Bůh dal. Když jsem se vrátil domů, podíval jsem se na tričko Youth 2000 na své posteli a rozbrečel jsem se nad svou bídou.

Dneska jsem už konečně nechal gang za sebou. Dostal jsem matku do opatrovnictví a úžasně jsem se s ní smířil. Pokračuji poctivě ve své cestě a svědčím před mladými, že Bůh je Pánem nemožného.“

Vypráví bratr Marcus z františkánské komunity v Bronxu (The Community of the Franciscan Friars of the Renewal)... Je to ramenatý Portorikánec se snědou, téměř olivovou pletí a skvrnami na kůži. Jeho chraplavý hlas jako by vycházel z revolveru: mluví v dávkách suchých a krátkých vět.

Se svolením převzato z knihy

Františkáni z Bronxu

V chudinské čtvrti New Yorku,
plné násilí, drogových dealerů a lidí bez domova,
žije od roku 1987 nová františkánská komunita...

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Sobota 27.5.

Sk 18,23-28; Jan 16,23b-28

Komentář k Sk 18,23-28: Apollos, dobrý řečník, se výborně vyznal v Písmu, ačkoli znal jen křest Janův. Priscilla s Akvilou mu vykládají Boží nauku ještě dokonaleji! Věnuji trochu času, abych se sám zdokonalil ve víře? Přijímám druhé bez předsudků?