To, co jsme vykonali, navždy a navěky zůstane s námi. - archiv citátů

16.10.2008, Aleš Opatrný

Modlitba a svatý Pavel

Co učí o modlitbě a jak se sám modlí svatý Pavel
V těchto úvahách nepůjde o nějakou úplnou nauku o modlitbě ani o úplné pojednání o modlitbě u svatého Pavla. Chtěl bych prostě z jeho a jemu připisovaných listů vyzvednout některé podněty, které by nám mohly být užitečné a které, popravdě řečeno, považuji pro kultivaci a rozvoj křesťanské modlitby za nepominutelné.
Potřeba a možnost modlitby nám neklade jen otázky „jak se modlit“, „co se modlit“. „kdy se modlit“, což jsou snad otázky nejfrekventovanější, k nímž také přistupuje problém soustředění při modlitbě, palčivá starost mnoha křesťanů. Položme si otázku, dle mého mínění zásadnější: kdo je ten, kdo se modlí. Jinak řečeno: jaká je pozice křesťana, který kleká, vstává či uléhá k modlitbě?

Jsem, když se modlím, chudinka - prosebníček, který neví, zda mu Bůh věnuje pozornost? Hříšník, který se - podle příkladu celníka z Písma - ani neodvažuje vzhlédnout k nebesům? „Poctivý zaměstnanec“, který si odvádí svůj denní úkol modlitby? Dá se říci, že na všem z toho něco je. Ale nesmí chybět to podstatné: pravdivé a proto zdravé sebe-vědomí křesťana, tedy člověka, který uvěřil v Ježíšovo vykoupen, který byl křtem pozvednut a připojen k Božímu lidu. Podívejme se tedy na vybrané Pavlovy texty:



1. Výchozí pozice modlícího se – jistota v Bohu, kterou dává víra

V listě Římanům je řečeno mnohé o vztahu Ducha svatého a křesťana. A velmi výrazně je zde vyjádřen blízký, synovský, důvěrný vztah křesťana k Bohu:

Nedostali jste přece ducha otroctví, abyste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat :“Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme
i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. (Řím 8,15-17).

Když se modlíme, obracíme se k Bohu jako „jeho vlastní“, jako „Boží domácí“. To není náš výmysl, ale Bohem daná skutečnost, která má duchovní, ne jen právní nebo společenskou povahu.

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? (Řím 8,31-32)

S velkým důrazem pak apoštol ukazuje, že Bůh, ke kterému patříme, není v žádném případě našim protivníkem. Je „pro nás“ v největší myslitelné intenzitě: dal za nás svého Syna. Je svrchovaným dárcem, o jehož ochotě nás obdarovat není třeba pochybovat.

Pro ty, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem není tedy žádné odsouzení., vždyť zákon Ducha , který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. (Řím
8,1-2)

Protože nás víra a sám Duch svatý spojuje s Ježíšem, máme šanci mít jistotu, že se na nás z Boží strany nevztahuje žádné odsouzení, jsme-li ovšem spojeni s Ježíšem a ne odděleni od něho naší nevěrou a hříchy.

Když se tedy chystáme k modlitbě, měli bychom si uvědomit, v jak úžasné a také zavazující pozici jsme postaveni. Jsme Boží blízcí, domácí, ale jsme vázáni jeho dobrotou a náklonností být s ním co možná nejúplněji zajedno.

Pro další přemýšlení:
Jak zaujmout tuto pozici při vědomí naší hříšnosti? Jak se dívat (současně!) na naši hříšnost a na skutečnost Božího vyvolení darované spásy?



2. Modlitba a Duch svatý

Když uvažujeme o našich radostech a strastech, o tom za koho či za co se budeme modlit, může to být opravdu jen naše uvažování. Ale u toho bychom neměli přestat. Duch Boží může a má ovlivňovat naši modlitbu. K působení Ducha je třeba být bdělým. Ale má-li být činnost člověka skutečně účinná pro věc Božího království, nemůže být bez-duchá.

Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany a také za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, když promlouvám. (Ef 6,18-19)

Zde mluví apoštol o něčem, co zasahuje takřka srdce modlitby. Vím lépe já nebo Bůh, zač se modlit, co je správné? A jestliže to Bůh ví, proč se tedy modlit? Podle apoštola nás ale Bůh neponechává v této věci v samotě a nevědomosti. Jeho pomoc není zvenku, ale zevnitř: Duch Boží se v nás přimlouvá. On to ví. Pro mne tedy otázka: přidám se k němu? Přidám se „naslepo“, v důvěře, i když bych vedení Duchem nebyl schopen „dešifrovat“ a popsat?

Právě tak Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.
(Řím 8,26)

Zde se nám tedy otevírá další „komnata“ modlitby: modlitba je společnou akci Ducha svatého a člověka-křesťana. Nemluvíme jen k Bohu, v modlitbě se „sžíváme“ s Bohem, pokud dáme Duchu svatému prostor. Jinak řečeno: takto pochopená modlitba, která je nesena lidskou vírou a je ovlivňována Duchem svatým, je jakýmsi prostorem, který je otevřen Božímu působení a ve kterém se křesťan přihlašuji k Božímu působení, ač mu třeba ani přesně nerozumí. Modlitba je tak jedinečnou činností, ve které se děje mnohem víc, než čeho je člověk sám schopen. Uvážíme-li, že Duch svatý je dán jako dar každému, kdo uvěřil v Krista (srov. Sk 2,38), byl uveden do křesťanství čili iniciován a svátostně bylo toto obdarování zpečetěno iniciačními svátostmi, dále uvážíme-li Pavlova důrazná slova o životě z Ducha svatého jako o jediném možném způsobu života křesťana (srov. Řím 8,1-15) a jako vybízení k modlitbě, která je tímto Duchem nesena, můžeme dojít k důležitému závěru: Zatímco v mnoha dobročinných aktivitách je úloha křesťana nahraditelná více nebo méně někým jiným, v úkolu modlitby je role křesťana nenahraditelná.

Pro další přemýšlení:
Je toto vedení modlitby Duchem svatým nutně spojeno s mimořádnými zážitky? Jak se otevírat tomuto vedení Duchem?



3. Témata apoštolovy modlitby

Nabudeme zde dělat soupis témat apoštolových modliteb, které lze nalézt v listech. Ale postavíme si před oči některá výrazná témata:

Proto od onoho dne, kdy jsme o tom uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a prosit Boha, abyste dobře poznali jeho vůli a aby se vám dostalo všestranné moudrosti a duchovního pochopení. (Kol 1,9)

Apoštol se modlí za cestu víry svých křesťanů. Ta nezávisí jen na jejich snaze, opravdovosti, poznání ale také na Božím působení.

A za toto působení je také v listě Efezanům děkováno:

Proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách , aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat , takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví, a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc, působením jeho všemohoucnosti. (Ef 1,16-19a)

A proto také prosí za velmi podstatný růst víry, lépe řečeno za růst skutečně křesťanské existence efezských křesťanů:

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, a prosím ho: ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit- jako všichni křesťané - celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů (Ef 3,14-19)

Právě člověk, který nepřijímá a nežije křesťanství jen povrchně, jen jakoby „přilepené“ ke svému životu, ale v němž sílí „vnitřní člověk“, má důvody k děkování. Je to děkování za celé křesťanské bytí, které je vnímáno jako jedinečné, ne jen děkovaní za ten nebo onen šťastný okamžik života, kdy se něco zdařilo.

Pro další přemýšlení:
Apoštol má na mysli především víru a růst v životě z víry svých svěřenců. Jak se tím inspirovat?



4. Dík a chvála

Dík a chvála jsou mnohdy v našich modlitbách přítomny až tehdy, když se nám (jistě s Boží pomocí!) něco povede. Apoštol spíš děkuje Bohu za to, co vidí na svých křesťanech a co chápe především jako zdařilé dílo Boží:

Především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny, protože se o vaší víře mluví s pochvalou po celém světě (Řím 1,8)
Víru a celou křesťanskou existenci apoštol vnímá jako dílo Boží v člověku a jako dílo člověka, konané (nutně!) s Božím zásadním přispěním.

Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. (Kol 1,3)

A protože život z víry u Pavlových křesťanů trvá, nepřestává ani jeho děkování.

Spojení s Ježíšem vyjadřuje apoštol tehdy obvyklým výrazem „konat ve jménu Ježíše“. Toto spojení má být přítomno v celém životě křesťana, má ho co nejvíce prostupovat. Z toho také vyplývá nutnost chválit Boha schopnost se na takovéto chvále podílet. Proto apoštol vyzývá ke chvále, řekli bychom až „k životu chvály“ ty, kteří se stali křesťany a u nichž zřejmě předpokládá, že mohou velikost Božího díla vnímat:

Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Kol 3,17)

Co se vlastně děje s člověkem, je-li pokřtěn, čili stane-li se křesťanem? Následující slova, že je „vytržen z moci temnosti a převeden do království milovaného Syna“ vypadají možná až příliš dramaticky, ale ono skutečně o nic menšího nejde. Přijetí člověka Bohem za vlastního, které se děje křtem, je vůbec největší změna, která se může v lidském životě stát. Je to radikální přesazení do nové skutečnosti, v níž člověk více či méně setrvává, může z ní stále čerpat, ale může se zní také vymknout a vracet se do oblasti moci temnoty, čili žít jako ten, kdo evangelium nepřijal. .

Pak budete radostně děkovat Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna (Kol 1,11b-13)

A nakonec shrnující slova: děkovat Bohu má křesťan za všech okolností. Ne proto, že by byly všechny životní okolnosti a události šťastné a my jsme za ně měli spontánně a radostně děkovat. Ale proto, že naše křesťanství, tedy naše přináležení Bohu trvá, že trvá naše pozvání k věčné budoucnosti, že jsme stále Božím zásahem pozvednuti do oblasti „Božích domácích“, tedy těch, kteří mají své nejvlastnější místo u Boha.

Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. (1Sol 5,18)

Pro další přemýšlení:

Zde je především vzdávána chvála za Boží dílo v člověku, ne za zdar lidských aktivit. To by mělo být i pro nás prvořadým důvodem k díku a chvále. Kde tedy vidím Boží dílo ve svém životě a v životech bližních?



5. Povzbuzení

V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí (Řím 12,12)

Proč máme být v modlitbě vytrvalí, když je Bůh dobrý a všechno ví? Protože nás víra spojuje s Bohem a modlitba je důležitý prostor, v němž se toto spojení děje. Tato vytrvalost je „setrvávání v důvěře“, není to protivná neodbytnost.





P. Aleš Opatrný, Pastorační středisko 15.10.2008

Rád bych tuto i další dvě svatopavlovské přednášky věnoval památce dvou mých učitelů, spojených nejen z teologickou fakultou ale i s kostely v Dejvicích a Bubenči:
Prof. Janu Merellovi, dlouholetému děkanovi fakulty a profesoru Nového zákona ana CM Teologické fakultě v Praze – Litoměřicích, který vypomáhal u sv. Václava v Dejvicích a
ThDr Josefu Hermachovi, který mne učil na CMTF v Litoměřicích a v padesátých létech byl farářem u sv. Gottharda.
Prof. Merell mne už jako ministranta uvedl do obdivu a lásky k Písmu a jmenovitě ke sv. Pavlu. Dr Hermach mne učil svatému Pavlu rozumět - a tím si ho také hlouběji zamilovat.
Tím se také trochu ospravedlňuji, že, ač nejsem biblista, pouštím se do těchto témat.



***

Další texty k tématu
- Apoštol Pavel naleznete zde
- modlitba naleznete zde.

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 23. 7.

Mdr 12,13.16-19 ; Žalm 86; Řím 8,26-27
Mt 13,24-43

Není snadné odpovědět na otázku jak konkrétně postupovat a jak se vyrovnat s odmítnutím či jen faktickou nevírou v Krista. Nejde ale o nový problém. První komunita křesťanů se s ním hojně setkává. Proč Židé hromadně nepřijali evangelium? S tím souvisí otázka, jak vůči nim postupovat. Máme je vyhubit? Ježíš předkládá zásadní argument. Boží království nekončí jen realitou pozemského života (teď a tady). Je třeba věci nahlédnout perspektivou věčnosti, až Bůh oddělí plevel od pšenice. Tato logika přesahuje viditelnou konfesní příslušnost a vztahuje se na nejhlubší nitro každého člověka bez výjimky.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3.7.2017) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)