O posledním dubnovém víkendu se u nás koná setkání různých hnutí, která se po 2. Vatikánském sněmu začala objevovat v katolické církvi, hlavně v románských zemích středomořské oblasti. U nás zatím ještě nejsou příliš rozšířená, snad až na fokolaríny, ale jejich vliv roste, třebaže se podoba, které u nás nabývají, mnohdy hodně liší od původního vzoru.
Jak roste jejich vliv, budí zvýšený zájem teologů, religionistů, sociologů a také státní správy. Široký územní a početní rozvoj signalizuje společný základ fenoménu, kterým je, podle názoru rostoucího počtu odborníků, protest proti současné podobě církevního života. Jde o protest nekonfliktní a většinou neuvědomělý, ale někdy až překvapivě pevný. Má podobu malých skupin, které odolávají všem pokusům o vtažení do velkého, např. farního společenství, s jehož anonymitou udělali kdysi jejich členové špatnou zkušenost. Hlavním argumentem a nejpřitažlivější kvalitou malých skupin jsou právě vřelé a velmi osobní vztahy, které z nich vytvářejí skutečná hnutí, označovaná zavedeným italským výrazem movimenti.
Znepokojení církevní institucí přitom vzbuzuje skutečnost, že v nich bez velkého rozruchu - a bohužel často i bez příslušné předběžně rozvahy - vznikají struktury na hranici toho, k čemu je v církvi jinak zapotřebí oficiálního pověření či dokonce ordinace. Vznikají společenství, kde v kádru vedoucích žijí na jednom místě duchovní s laiky, někdy i ženatými, takže vyvstává otázka, zda tu nepozorovaně neproniká do církve právě to, co je v ní na oficiální rovině a po důkladném vážení odmítáno.
Co vyvolalo nebo aspoň umožnilo v církvi takový vývoj? Jaký postoj ke hnutím zaujmout? Neobjevuje se tu dokonce jakási paralela k počátkům evropského reformního hnutí ve 14. století? Co praví Duch církvi prostřednictvím nových hnutí, k jakým krokům ji vyzývá? To jsou otázky, ke kterým budou muset zaujmout stanovisko obě strany - jak církevní instituce, tak hnutí. Doufejme, že společná snaha o dobro církve povede ke společnému hledání a nalézání společných postupů. Dubnové setkání v Praze je pod tímto zorným úhlem velmi užitečným krokem - co člověk nezná, toho se snadno leká. Vzájemné poznávání pomáhá obrousit hrany třecích ploch, které už začínají vznikat, bylo by bláhové to popírat.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 18 dubna 2001
Znepokojení církevní institucí přitom vzbuzuje skutečnost, že v nich bez velkého rozruchu - a bohužel často i bez příslušné předběžně rozvahy - vznikají struktury na hranici toho, k čemu je v církvi jinak zapotřebí oficiálního pověření či dokonce ordinace. Vznikají společenství, kde v kádru vedoucích žijí na jednom místě duchovní s laiky, někdy i ženatými, takže vyvstává otázka, zda tu nepozorovaně neproniká do církve právě to, co je v ní na oficiální rovině a po důkladném vážení odmítáno.
Co vyvolalo nebo aspoň umožnilo v církvi takový vývoj? Jaký postoj ke hnutím zaujmout? Neobjevuje se tu dokonce jakási paralela k počátkům evropského reformního hnutí ve 14. století? Co praví Duch církvi prostřednictvím nových hnutí, k jakým krokům ji vyzývá? To jsou otázky, ke kterým budou muset zaujmout stanovisko obě strany - jak církevní instituce, tak hnutí. Doufejme, že společná snaha o dobro církve povede ke společnému hledání a nalézání společných postupů. Dubnové setkání v Praze je pod tímto zorným úhlem velmi užitečným krokem - co člověk nezná, toho se snadno leká. Vzájemné poznávání pomáhá obrousit hrany třecích ploch, které už začínají vznikat, bylo by bláhové to popírat.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 18 dubna 2001
