Eucharistická mozaika dospělých - anketa ve společenství manželů: "Na co myslíš, když jdeš ke sv. přijímání a na co po přijímání?"
Původně to měla být oslava narozenin jednoho z účastníků, ale když se někde objeví redakční mikrofon, podaří se zajímavé rozhovory, zachytit i pro čtenáře. Na jednom místě se potkali lidé, kteří mají různě staré děti, chodí do různých farností a mají i různé životní osudy. Byli zde lidé vychovávaní ve víře od dětství, konvertité, i ti, kterým se manželství nevyvedlo a žijí v druhém nesvátostném manželství, nebo ti, kteří předčasně ovdověli. Možná se zde podařil shromáždit malý vzorek těch z nás, kteří se pravidelně účastníme nedělních mší svatých a svátost eucharistie je pro nás, i když pro každého asi trochu jinak, důležitá. Moc děkuji za otevřenost všem zúčastněným a zvu k tomu samému i čtenáře. Otázky se točily kolem toho, na co kdo z nás myslí, když jde ke svatému příjímání a na co po přijímání. Vyvinula se z toho zajímavá debata, kterou se vám snažíme zprostředkovat. Křestní jména účastníků rozhovoru byla pozměněna.



Na co myslíš, když jdeš ke sv. přijímání a na co po přijímání?


Jan (43 let): Když hraju na varhany, tak myslím na to, jak se zařadit do fronty co nejdříve a jak se zase rychle vrátit. Vybírám si spřízněnou osobu, která mne ve frontě pustí dopředu, protože už se stalo, že mne některé babičky nepustily a to se mi pak zdálo, že ta proluka bez varhan je strašně dlouhá. Asi se mi nedaří pokaždé myslet na to, že se pro mne zpřítomnila oběť Kristova. Ale vždycky, až když jsem těsně před přijímáním, tak se ve mne rozlije radost, že tam můžu jít, a pocit, jako bych se obmyl, a taky se ve mně rozlije pokoj.

Po příjímání se modlím určitou modlitbu chval a nechávám ten pokoj v sobě plynout. Je fakt, že když hraji na varhany, tak ten okamžik moc dlouhý není. Když se zadaří a na varhany nehraji, tak jsem opravdu úplně potichu a asi se to dá popsat příkladem, jak jeden prostý sedlák klečel a díval se na svatostánek a když se ho někdo ptal, co dělá, tak říkal, my se spolu na sebe s Ježíšem usmíváme.


Pavla (42 let): Ráda bych se soustředila na slova modlitby: Pane, nezasloužím si…, ale je toho hodně rozptylujícího… třeba máme zpívat a jdeme k přijímání první a soustředění upadá, ale ten okamžik podání eucharistie vnímám naplno. Když odejdu, tak buď se mi podaří ten okamžik zkoncentrovat, uvědomit si, koho jsem přijala, kdo je Bůh a kdo jsem já. Uvědomit si Boží velikost a to mi přejede i někdy mráz po zádech, jak je to silný okamžik. Anebo se mi stává, že v té chvíli jsem s Pánem Bohem a dívám se na všechny ty lidi, kteří jdou ke svatému přijímání, a říkám si, že Pán Ježíš v nich žije a nějakým způsobem je poznamenává, a ten prvek společenství se mi líbí.


Jana (46 let): Před svatým přijímáním moc klid není, protože máme malé děti, které se mi plazí po klíně a požďuchují se. Ale když stojíme ve frontě, ta fronta je fakt dobrá věc, protože tam pošťuchování dětí ustává a já se snažím si víc uvědomit, s kým se setkávám a snažím se Pánu odevzdávat celý svůj život, snažím se být s ním.


Petr (46 let): Nemám žádné extra pocity, je to spíše takový ten vánek, hlazení. Zažívám určité zklidnění, uspokojení i zklidnění s dětmi i určitou hrdost, že jsme tu se svými dětmi.


Dana (40 let): Na nic. Pokud jdou ostatní, mně to může být akorát líto, že tam nemůžu patřit taky.
Myslím hlavně na to, že dřív jsem nikdy nebyla v takovém společenství, kde bych mohla chodit ke sv. přijímání, a jakmile jsem se v něm ocitla, tak eucharistii nemůžu. Moje pocity jsou vlastně panenské, pořád vlastně nevím, o co jde. Můžu akorát toužit po něčem a to je všechno. Díky tomu cítím, že do církve jako instituce nepatřím, že nás tato instituce nechce přijmout. Já jsem do této životní situace spadla, aniž bych do ní chtěla spadnout, ale bohužel je to tak. Nerozumím tomu, jednu dobu jsem se snažila to nějakým způsobem změnit a ono to změnit nejde.


Pavel (44 let): Je toho víc. Samozřejmě nejdříve si uvědomím, že dřív jsem k přijímání chodil a teď nechodím. Vzhledem k tomu, že k zakázanému ovoci roste chuť, tak je to pro mne vždycky bolestná záležitost, že to asi tak zůstane. I když tím, jak získávám další zkušenosti, tak už to není tak šíleně hluboké, že chodit nemůžu, ale pořád je to určitý pocit odřezání. Můžu si to zdůvodňovat jak chci, ale pokud dojde na lámání chleba a když se vypráví o tom, že lidé, kteří ke svátostem chodit nemohou, tak to mohou prožívat duchovně, tak je to sice hrozně bezvadné, ale určitá míra znamení, že já nemůžu, tam je.


Jája (44 let): U mě se to teď začíná měnit, protože ještě do nedávné doby v jakémkoliv soustředění bránily naše malé děti, ale děti poskočily a rozptýlily se k oltáři a do scholy, takže se mi daří po mnoha letech se trochu víc soustředit. Když jdu ke svatému přijímání, nesu s sebou Kristu problémy a jsem obdarovaná sv. přijímáním. Nemyslím, že by se tím všechny moje problémy zázrakem vyřešily, ale v té chvíli si dokážu jasně uvědomit, že na ně nejsem sama. A když jdu od sv. přijímání, pociťuji nezasloužené přijetí, klid.


Mirek (48 let): V posledních letech je to takové větší soustředění a zklidnění, protože už nemám malé děti na klíně. Vždycky je to pro mne velké obdarování a snažím se říct Pánu, tady mne máš, chtěl bych se ti dát, jak ty se odevzdáváš nám všem i mně. Uvědomuji si, jak je to pro mě nezasloužené.


Dana: Proč to pociťuješ nezaslouženě, copak jsi tak špatný člověk?


Mirek: Vlastně jsem si to vybavil i díky tobě, že jsem na tom podobně jako ty. Protože jsem měl obdobný životní osud. Ale že jsem byl časově na tom trochu jinak a moje životní situace se mohla upravit tak, že jsem pak mohl chodit ke svátostem.


Dana: Bytostně prožívám slova „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel“, ale ti ostatní to až tak prožívat nemusí, já musím. Přitom nemůžu říct, že by mne Bůh neměl rád, to není pravda.


Pavel: Člověk, který chodí ke sv. přijímání, si neuvědomuje, jaký dar má, když tam může chodit. Většinou si to uvědomí v okamžiku, kdy o tuto možnost přijde. Je to jako by člověk dělal něco jenom napůl, jako by něco jenom naznačil a nedotáhl to do konce. Je to určitá berlička: můžeš se duchovně zúčastnit mše sv., nikdo tě nevyhazuje, ale nemůžeš se té mše zúčastnit plnohodnotně. Snažíš se s tím smířit, že budeš přijímat Krista duchovně, protože k přijímání chodit nemůžu a pak uslyšíš o roku eucharistie, jak je eucharistie pro katolíka důležitá a tím pádem, když já k ní nemůžu, tak sice katolíkem jsem, ale jen tak na půl plynu. A toho se těžko zbavím, pocitu, že nežiji v církvi plnohodnotně. Jsem pozvaný na hostinu a musím si sednout do druhé řady. Můžeme z ní cítit jen tu vůni a nemůžeme se dotknout jídla.

Jsou kněží, kteří mě znají a třeba mi řeknou, můžeš jít ke svatému přijímání. Ale jak já si to za ně můžu lajznout! Mám právo toho člověka vystavit stavu, kdy on na sebe bere tu zodpovědnost, že přebírá na sebe něco, jen proto, že jsem si v ten okamžik myslel, jak je pro mě strašně důležité jít ke svatému přijímání? On mi to umožní, ale bere na sebe zodpovědnost, kterou má před Bohem a před nějakými církevními představenými. Je to složité. Nechci kněze do toho stavu kvůli sobě dostat.


Růžena (45 let): Poslední dobou se snažím Pána Boha přesvědčovat, aby přijal to, že teď chci vzít s sebou k přijímání i ty lidi, kteří víru ztratili a už za ním nechodí, nebo ty, kteří nemůžou přistupovat k přijímání. Říkám mu otevřeně, že nevím, jak to On udělá, ale že já bych si moc přála, aby tito lidé, na které myslím, mohli jít nějakým způsobem se mnou k přijímání, a aby on jim toto zprostředkoval a aby měli podíl na tom, co mi On chce dát. Je to asi tím, že znám víc lidí, kteří nemohou přistupovat ke svátostem a že se mne jejich bolest dotýká.

Ve chvíli, kdy Pána přijímám, cítím, že si nejsem schopna uvědomit, co se v tuto chvíli děje. Nejde to lidským rozumem pochopit a skoro se i obávám, že kdyby mi v tu chvíli došlo, co se při přijímání děje, že bych to snad ani nepřežila, že tak je to veliké. Jsem moc vděčná za tu chvilku, kdy cítím dotek proměněné hostie, je to pro mne až intimní chvilka.



Článek vyšel ve 4. čísle časopisu Rodinný život. Převzato se svolením.


Kontakt na redakci:
Centrum pro rodinný život
Biskupské nám. 2
772 00 Olomouc
Tel. 587 405 250-3
Email: rodina@arcibol. cz



***

Další texty k tématu eucharistie naleznete zde