Neprávem opomíjené ´Děti´
Hoch osaměl. Cítil zápach zkažené rýže, zkažených ryb, ztuchliny a plísně, zápach vězení i příbytku stráží.
Neprávem opomíjená próza Jaroslava Durycha, která ve třicátých letech předznamenala autorovu tetralogii Služebníci neužiteční, zavádí čtenáře do roku 1622, ke křesťanům v japonské Nagasaki.
Nedaleko za Peklem protékal kanál. Peklo bylo již vyprázdněno, ale péče o úklid nebyla povinností strážců. Ocitne-li se tam podruhé, bude musit asi dlouho čekati na jitro dne, kdy bude odtud opět vyveden až na vrch za městem či k přístavu, odkud se vozili odsouzenci na některý z korálových ostrovů v zálivu.

Zase měl před očima řadu dní studených a vlhkých, kdy horečka bije ochořelými klouby, a řadu dní dusných, kdy se lidské tělo připaluje jako hmyz. Zase čekání o hladu a bez vody, v potu a nečistotě, v stesku a trýznění těla.

Ale tentokráte bez útěchy Nebude tam již ani otce, ani sousedů a jejich dětí, ani jiných lidí známých, laskavých a moudrých. Přijdou-li, budou neznámí a v životě vězeňském nezkušení. Zdálo se to beznadějné. Ale tu si vzpomněl na mši; dvojí a trojí. Ti, kteří včera odešli, slyšeli jen jednu mši; on nyní přicházel na druhou. A kdyby ho i podruhé zapomněli popraviti, až znova přijde den východu z Pekla pro všecky, kteří se tam zatím shromáždí, s radostí se vrátí na mši třetí, jako kdysi činil otec jeho o Hodu vánočním.


***



Několik kapitol z této knihy naleznete zde (na www.vira.cz)


Knihu vydalo nakladatelství TRINITAS