Euthanasie je jeden ze způsobů, jak přistupovat k člověku, který stojí před skutečností smrti. Uvědomuje si bolest a utrpení umírajícího člověka. Její přístup má však jednu slabinu, že se totiž dívá na člověka jen pod zorným úhlem léčby.
Pokud má léčba naději na úspěch, má smysl žít. Pokud léčba nemá naději, je lépe život ukončit. Smrt je ale plnoprávná součást lidského života. Smrt ve své nenaprogramovatelnosti, ve své originálnosti. Je klíčem ke čtení celistvé lidské existence.

Mohou být dva postoje, které nectí charakter neopakovatelných a komplexních osobních dějin smrti: nahradit co nejvíce pochodů směřujících ke smrti takovými, které jsou řiditelné přístroji a aktivní asistencí /eliminování člověka jako osoby/ nebo naopak nezasahovat vůbec /ponechání ho zcela jen sobě samému, izolované individuum/.

Myslím, že odpovědí nám může být přístup hospicového hnutí: doprovodit člověka v jeho smrti, nedopouštět se na něm žádného násilí, tedy ani terapeutického či léčebného, věnovat se také jeho nejbližšímu lidskému zázemí, rodině a ostatním blízkým, kteří mohou být v situaci, že by si blízkou smrt svého příbuzného přáli. Smrt s sebou přináší bolest a drama. Ale současně přináší hloubku a vážnost každého života.

Konečně tedy odpověď na dané otázky: Jde o to, nalézt skutečnou původnost lidského života nejen ve smrti, ale i při narození, ve výchově dětí, v partnerském či rodinném životě. Tam někde proto hledejme inspiraci, abychom mohli odpovědně rozhodnout, kterým z prostředků a nástrojů můžeme přispět, aby ten který člověk mohl projít svou smrtí ve své původnosti.

***

Se svolením převzato z pražské přílohy katechetického věstníku

***

Další texty k tématu euthanasie naleznete zde

***

Další texty k tématu smrt, umírání naleznete zde