Postní doba z jiného úhlu

28.2.2007, Aleš Opatrný

Je důležité,
aby se křesťan v postní době
zabýval především
Bohem samotným...
 

Hřích je věc nepotřebná

 
Slovo často používané, ale ne vždy křesťansky pochopené a to i mezi křesťany. Mnoho katolíků asi zná katechismovou poučku, že hřích je přestoupení Božího přikázání, těžký hřích pak přestoupení zcela vědomé a dobrovolné a to v důležité věci. Někdo jiný snad ani tak daleko ve svých úvahách a znalostech nejde a hříchem je pro něho to, co si jako hřích najde a přečte ve zpovědním zrcadle. A konečně řada lidí dnes vidí hřích především jako nějaké popření nebo poškození dobrého obrazu, který si sami o sobě vytvořili nebo který chtějí podle svého plánu „vypěstovat“.

Občas se tvrdí, že lidé ztratili smysl pro hřích a vše si omlouvají. Uvážíme-li ale, kolik lidí je samo ze sebe nešťastných, kolik lidí se trápí pro svá selhání, dojdeme asi k názoru, že to s tou spokojeností se sebou samým nebude u současného člověka zas tak slavné. Chce-li však člověk pochopit podstatu hříchu a nezůstávat jen u povrchních výčtů chyb a nectností, o kterých mnohdy ani neví, proč by je měl litovat („vždyť tak dnes jednaní všichni!“, „to přece není nic tak zlého!“, apod.), potřebuje se dívat na své viny na pozadí obdivu ke skvělosti Božího stvoření a na pozadí obdivu nad boží dobrotou.

Bůh stvořil svět dobrý, člověku dal rozum a svobodu, aby stvoření poznával a neničil. Hřích je proto popřením krásy Božího stvoření a řádu, který Bůh do něj vložil (podívejme se například na opilce!). Další vlastností hříchu je, že je lží, popírající nebo zatemňující pravdu (například pýcha, ve které se člověk staví jako někdo, kým vlastně není). Dále je hřích popřením lásky k Bohu a k bližnímu, i když se bude jako láska tvářit (svévole přece není projevem lásky k Bohu a mládenec, který mluví o lásce, a využívá svou dívku do doby, po kterou ho ještě baví nebo dokud ona nezačne mluvit vážně o svatbě, o lásce jen lže). Poněkud skrytým kořenem hříchu je často nedůvěra v Boží zájem o člověka. Křesťan sice teoreticky o Božím zájmu o sebe sama ví, ale raději počítá sám se sebou, s jistotami, které si vybuduje, než aby se snažil vystihnout Boží zájem o svůj život a aniž by na něm vlastně stavěl.

Je třeba jasně říci, že Bůh nedal lidem svá přikázání jako jakousi „cvičnou překážkovou dráhu“, na které by měli dokázat, že ho umí poslouchat. Stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil, jak čteme v první knize Mojžíšově. To je obrovská šance a současně velký úkol, který i křesťan naplňuje jen částečně, postupně, a někdy žije přímo a výrazně „pod obraz“ (Boží) nebo se vyvyšuje svou pýchou „nad obraz“, k němuž byl stvořen. Vždy je to vlastně nepravda, je to něco, co život, dobro, požehnání pro druhé nebuduje. Hřích je skutečně věc nepotřebná, která si nezaslouží nic víc, než vyhodit na smetiště. Ale poznání hříchu neroste pouze z podrobného studia našich chyb a z rozšiřování množství položek zpovědního zrcadla, která křesťan zná. Roste především z poznání a uznání velikosti, kterou pro člověka Bůh ve stvoření zamýšlel (člověk – obraz Boží) a z poznání velikosti a úkolu, které sama přináležitost ke křesťanství pro člověk znamená. Proto by mělo všechno uvažování o hříchu začínat pohledem, který křesťanům už před dlouhou řadou staletí předložil papež, svatý Lev Veliký: „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla království Božího!“
 

Pokání, které vede k obrácení

Nechci chodit jen sám po vlastních cestách, ale chci jít dál s Tebou, Bože...
 
Nejde o sebeponížení člověka, ani o vyhledávání „zajímavých položek“ v seznamu nectností. A už vůbec ne o ukládání si nepříjemných úkolů, které by pro svou bolestnost či nepříjemnost měly „vykoupit“ naše hříchy. Jde o cestu k pravdě. Potřebujeme chvíle, kdy si uvědomíme: kdo jsme - koho ze sebe děláme - kam jdeme - co předstíráme a jaký je vztah reality našeho života k původnímu Božímu úmyslu, tedy ke skutečnosti, že jsme stvořeni k obrazu a podobenství Božímu. Takové zamyšlení může být současně deprimující i nesmírně povzbuzující. Může nás deprimovat hloubka nepravdy, kterou ve svém životě odhalíme (a to je závažnější skutečnost, než to, že máme vcelku stále stejné hříchy!) a marnost našich opakovaných pokusů o zlepšení v té či oné důležité věci. Současně může kajícníka povzbudit neúnavná Boží snaha vést člověka k lepším výsledkům života, než jsou ty dosavadní, k uskutečnění skvělé představy, kterou Bůh o životě každého z nás má. Zní to až banálně, ale lze si znovu a znovu uvědomovat:“Pán Bůh to nevzdává!“ A je-li svrchovaně moudrý, potom je zřejmé, že od nás nežádá a nečeká nic, co by bylo skutečně nerealistické a nemožné.

Obrátit se od hříchů k něčemu lepšímu v životě je jistě nutné, ale není to zdaleka celé. Je třeba se obrátit k Bohu, který chce a je schopen budovat spolu s námi náš život do podoby, kterou stvořením a vykoupením „naplánoval“ jakožto nejlepší z možných řešení našich životních cest. Výsledkem obrácení není pouze předsevzetí kajícníka „polepšit se“, „už více nehřešit“(kdo z nás to může opravdu slíbit?). Zásadním, výsledkem by mělo být vědomí a rozhodnutí: „Nechci chodit jen sám po vlastních cestách, ale chci jít dál s Tebou, Bože, hledat Tvé cesty, držet se jich“! Ne tedy sám, třeba i s nejlepšími předsevzetími, ale s Ním a to ve všem, co je mém životě důležité. To je zásadní výsledek obrácení. Je to změna životní orientace, nasměrování – ne jen nějaké osobní polepšení. Pro někoho to je v určitou chvíli života změna zásadní, takřka ve všem. Pro jiného už jen v té nebo oné věcí. Ale pro každého, kdo bere své křesťanství vážně, je to šance, já se dál s Bohem sblížit,. Jak s ním v něčem „srovnat krok“ - a jak překonat vlastní svévoli, tedy naši snahu prosadit svou vůli proti nebo mimo vůli Boží.
 

Hřích a půst

Půst může být projevem pýchy člověka

Půst nemusí být jen ryzím činem zbožnosti. Může být projevem pýchy člověka: “Podívejte se, co dokážu!“ Může být také projevem mylné snahy vyvážit vlastní hříchy kajícími skutky, zcela a beze zbytku, tedy pokoušet se o jakési „sebevykoupení“ (mé postní činy vyváží mé hříchy a Pán Bůh už nemusí nic dělat!).

Půst ale může být:
- projevem naší lásky k bližním, když se dělím o to, čeho se vzdávám nebo co si odepřu;
- cvičením odříkání, které nevede k sebeobdivu, ale umožní nám dělat skutky lásky v budoucnosti;
- může být odříkáním toho, co je zbytečné a nepotřebné, totiž hříchu.

Mnozí z nás mají zafixován půst především jako půst od masa (ač v mnoha křesťanských stravovacích zařízeních je v bezmasý mnohdy nejchutnější oběd a moučník k tomu), případně půst újmy v jídle. Má to své dobré důvody, pokud to nejsou důvody pouze dietní. Člověk prostě nemusí mít každý den to, co má běžně k dispozici či nač je zvyklý. Otázkou ale je, jestli například klasický páteční půst je pro katolíka pouze povinným cvičením (které někdo bere velmi vážně jiný vůbec ne), anebo zda skutečně plní svou původní funkci, totiž je-li připomínkou Ježíšovy výkupné oběti (Ježíš dal vše, svou pověst, svůj život - já „dávám“ aspoň tu malou věc, kterou si odřeknu). Bez tohoto chápání je páteční půst skutečně podivným samoúčelným podnikáním. A o postu na Velký pátek to platí stejně.

Ovšem jádrem jakéhokoliv odříkání, ke kterému se mnozí v postní době chystají, by měl být „půst od sebe sama“, totiž od prosazování vlastních nároků, vzdáváním se toho co „musím mít“, co „musí být“, na čem trvám, ač objektivní důvody zde nejsou. Příklad čilé malé cvičení pro rodiny: Zkuste jako postní cvičení nechat jednou zorganizovat průběh rodinného včera, víkendu nebo jiného dne některého člena rodiny, který by chtěl něco jiného než ten, kdo ho běžně určuje, a podřiďte se (otče, matko, manželi, manželko…) bez řečí a nevole jinému programu, než je váš vlastní.
 

Hřích – křest – smíření

Je důležité, aby se křesťan v postní době zabýval především Bohem samotným
 
Člověk je stvořen k obrazu Božímu a křtem je vpojen do Kristova tajemného těl,a do církve. Je tak pojat do skvělého plánu: být údem Kristova těla – církve, tedy stát se kamenem ve stavbě, která je „sestavena“ z křesťanů a oživována Duchem Božím. V tomto světě, kde se stále mísí dobré a zlé, v naší třeba nejobyčejnější a nejbezvýznamnější životní úloze je křesťan tím, kdo má reálnou šanci žít z Ducha Božího. Jinak řečeno: křtem začalo v jeho životě uskutečňování skvělého plánu, za nímž stojí Bůh, který ovšem může člověk svou svobodou kazit, popírat a ničit.

Pokud chce být člověk jen svůj, jednat podle svých představ a Boží představy ho nezajímají, pokud se nechá vést jinými „duchy“ (pýcha, zlost, touha po pozemské slávě, …), než je Duch Boží, kazí Boží dílo. Odklání se od cesty, která křtem dobře začala. Více či méně se odcizuje Bohu. Pokání potom znamená návrat. Není to návrat ke „starým zlatým časům“mládí, dětství, nebo nadšeného stavu po obrácení v dospělosti. Je to návrat k tomu nejlepšímu, co bylo křesťanovi Bohem nabídnuto a darováno: k životu v Těle Kristově – v církvi a to z jeho Ducha. Je to návrat na cestu zpodobňování člověka s Kristem.

Aby byl člověk skutečně schopen pokání, tedy uznání svých vin a současně uznání moci a síly odpouštějícího Boha, touhy po životě z Ducha, aby mohl uskutečnit své obrácení, potřebuje vidět velké věci Boží. Znovu vidět, kým ho Bůh učinil a k čemu ho pozval. Teprve na tomto pozadí lze poznat hříchy.

Proto je tak důležité, aby se křesťan v postní době zabýval především Bohem samotným, dále tím, co mu bylo od Boha křtem darováno, a teprve potom svým postním snažením. Toto snažení by nemělo stát především na nějakých zvláštních kouscích sebezáporu (který je nutný!) ani na množství skutků zbožnosti (které jsou samy o sobě užitečné!) které by křesťan vykonal jaksi navíc. Tak, jak se katechumen v postní době přibližuje ke svému vytouženému křtu, měl by si křesťan, dávno už pokřtěný, nějakým způsobem „přiblížit“ svůj křest. Ne jako vzpomínku na dětství či mládí, ale jako faktickou událost, která postavila jeho život na úplně novou kolej bezprostředního náležení Bohu. Postní snažení je potom k tomu, aby člověka vrátilo na tuto „kolej“ a aby smířením s Bohem ve svátosti pokání v něm obnovilo ten bezprostřední vztah mezi ním a Bohem, který nastal na křtu. Tento stav je totiž naší počáteční účastí na vzkříšení. Nic, ani smrt, nás v tu chvíli nemůže odloučit od Boha – jen naše svobodné vzdálení se, tedy svévole, hřích. Právě ten má být překonán obrácením, smířením a odpuštěním, aby účast člověka na vzkříšení byla opět zcela obnovena. Teprve je možné Ježíšovo vzkříšení slavit plně, totiž ve spojení s naším vzkříšením. Jinak by to bylo jen divné oslavování něčeho. Co je sice pěkné, ale co se křesťana vlastně netýká.
 

Postní doba – cesta k životu ze vzkříšení

Tedy ke křtu, k obnově křtu. K životu z Krista. Proto je třeba si uvědomit, co zdrojem plného života není a je třeba to dát stranou, vzdát se toho.

***
Další texty k tématu postní doba naleznete zde

Autor: Aleš Opatrný   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Půst  |  Postní doba  |  Obrácení  |  Hřích  |  Pokání, obrácení  |  Velký pátek (Velikonoce)  |  obrácení, uzdravení  |  obrácení, pokání  |  liturgický rok

 

Související texty k tématu:

Obrácení, pokání
Co je a co není obrácení (Benedikt XVI.)
Co NEznamená obraťte se (Vojtěch Kodet)
Co je pokání ?! (dle J. Skoblíka)
Můžeš se obrátit, i když to již mnohokrát nevyšlo... (Raniero Cantalamessa)
Nabádejte druhé, aby činili pokání :-)
Rejstřík: Obrácení, obrácení, pokání, obrácení, uzdravení, pokání, obrácení
Obrácení (pokání) na webu vira.cz


Velikonoce - oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista

Velikonoce
 velikonoční stránka webu vira.cz a pastorace.cz
Velikonoce na webu pastorace.cz

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Nejčtenější články za 30 dní

3.8.2016
Mnozí lidé vykonali velké věci, sami ale padli

7.8.2016
František nebo Dominik?

12.8.2016
Maria bojuje po našem boku

Náhodný tip

Malý kurz pastorace (13): Z...
V následujícím přehledu budeme mít zejména na mysli účast laiků na pastoraci...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz