Reflektovat stanovisko magisteria k technikám asistované reprodukce – vzhledem k jeho správnému porozumění – znamená přemýšlet i o obecné povaze církevních vyjádření v otázce mravů. Směr této reflexe určuje v úvodu našeho pojednání implicitně vyjádřená otázka, zda je nutné dosavadní odmítavé stanovisko k asistované reprodukci ze strany katolické církve považovat za definitivní, do budoucna neměnný etický soud.
Učitelský úřad katolické církve není nějaká budova ve Vatikánu, odosobněný úřad vybavený příslušnými razítky. Jedná se o podstatnou vlastnost církve, která se jako znamení definitivního Božího sebesdělení v Bohočlověku Ježíši Kristu nemůže jako celek mýlit. Role učitelského úřadu církve není ryze formální (legalistická), nýbrž služebná. Je ve službě zjevené Pravdy a poznaného dobra.

Když se učitelský úřad církve, prezentovaný papežem a sborem biskupů, vyjadřuje závazně ex cathedra pro oblast zjevené pravdy, je neomylný (žádné dogma v jeho správně pojatém smyslu a obsahu nelze nikdy zpětně odvrhnout jako omyl). Církevní autorita se však může mýlit u nedefinovaných věroučných vyjádření. K nim patří vyjádření v otázce mravů. Po zralé úvaze je může na základě nových poznatků a zkušeností – zpravidla po předchozím dialogu zainteresovaných (teologů, etiků, lékařů aj.) – modifikovat, nebo významně korigovat.

Vyjádří-li se tedy církevní autorita závazně k nějakému etickému problému, neznamená to ještě, že je tím z její strany vyřčen definitivní etický soud. Nepopírá se tím ani svoboda a odpovědnost křesťana, kterou má při svém rozhodování s ohledem na kontext daných okolností. Učitelský úřad jeho rozhodnutí nesupluje; formuluje jen nauku o mravním rozhodování – předkládá a nařizuje, co v dané situaci považuje za objektivně mravně správné. Polemika s výroky církevní autority v otázce mravů tak nemusí být nutně vždy jen projevem neposlušnosti křesťana nebo jeho pyšné svévole, nýbrž spíše výrazem jeho věrnosti k hlasu svědomí, který je povinen následovat. Závazná vyjádření magisteria chtějí a mají přispívat k jeho správné formaci.

Na základě výše řečeného i s ohledem na skutečnost, že církev se nevyjadřuje detailně ke všem etickým otázkám, nelze za odpovědný označit postoj, zastávaný bohužel nemalým počtem křesťanů i církevních představitelů, kteří na sporné etické otázky reagují výhradně slovy: „Co na to říká církev?“ Takovýto postoj není projevem dospělého křesťanství ani opravdové poslušnosti vůči církvi. Je to spíše výraz mravní nezralosti. Neochota převzít na sebe osobní odpovědnost. Nezřídka se za takovýmto postojem skrývá i „tvrdé srdce“, které nemá pochopení pro někdy komplikovanou realitu života. Snadno a rychle odsuzuje všechny, kteří se fakticky, nebo byť i jen zdánlivě, rozchází s pozicemi magisteria.

Nositelé učitelského úřadu církve by si při formulaci vyjádření ve věcech mravů měli být, více než čehokoliv jiného, vědomi „napěťového pole“, ve kterém se při této formulaci pohybují. Na jedné straně je vytyčeno Ježíšovými slovy: „Nepřišel jsem zákon zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17); na druhé straně jeho soustavnou, místy tvrdou kritikou „farizejství“ a „zákonictví“. Smyslem evangelia není nabádání k formalismu, nýbrž výzva ke svobodě dětí Božích, k plnosti života (srov. Jan 10,10). Od učitelského úřadu církve lze právem očekávat srozumitelně artikulované etické postoje, které nemohou ujít pozornosti křesťana, který promýšlí svoji odpovědnost před Bohem. Postoje, které ho motivují k mravně správnému jednání. Kritický přístup teologických etiků k pozicím magisteria a sdílené praxi může a má přispívat k objasňování etických otázek a napomáhat k eticky relevantním postojům, a to nejen křesťanů.

Text je převzat z článku: Jindřich Šrajer, „Asistovaná reprodukce a pohled katolické církve,“ Studia theologica 12, č. 2 [40] (2010): 75–85, zde 78–79.