Desáté výročí svého zvolení slavil moskevský patriarcha Alexij II. právě v době, kdy byl ruský prezident Vladimir Putin na návštěvě Říma a v souladu s tradicí se pak ve Vatikánu setkal s papežem Janem Pavlem II. Patriarcha Alexij o setkání s hlavou katolické církve viditelně nestojí a rovnou svého prezidenta pochválil aspoň za to, že neobnovil Jelcinovo pozvání papeže k návštěvě Moskvy. Tři dny nato pak vyrukoval s ostrou kritikou katolického prozelytismu neboli přetahování pravoslavných do katolické církve a z podněcování sporů mezi řeckokatolíky a pravoslavnými v Rusku a na Ukrajině.
V době zlepšování vztahů mezi křesťanskými církvemi jsou od roku 1990 vztahy mezi katolíky a pravoslavnými, zvláště v Rusku, příkladem opačné tendence. Důvodů je několik, vesměs starého data. Nám, katolíkům, jsou často nesnadno srozumitelné. Jedním z nejvýznamnějších je vztah k politické moci. Pravoslavná církev se nadále přidržuje starobylých církevních zvyklostí, které západní církev postupně opustila. V těchto souvislostech je dobré připomenout, že se křesťané od 4. století, po rozhodnutí císaře Konstantina přijmout křesťanství za oficiální náboženství říše, dostali postupně do velmi těsného vztahu k politické moci. Konstantin sám například svolal Nicejský církevní sněm a prakticky mu předsedal, ačkoliv v té době sám nebyl s velkou pravděpodobností ještě ani pokřtěn. Cařihradský patriarcha vedle císaře nikdy nehrál úlohu srovnatelnou s rolí římského biskupa na Západě. Důstojnost Kristova náměstka tu připadala nikoliv patriarchovi, nýbrž císaři - a něco z takto předznamenaného vztahu politické moci k církvi jakoby v Rusku přetrvávalo dodnes. Západoevropského křesťana v protisměru udivuje nekritický vztah pravoslavných k politické moci, k níž má on, jakožto západoevropan, vztah apriorně kritický. Dějiny křesťanského Západu jsou nepřetržitým řetězem často krvavých sporů mezi panovníky a církví.

I v Řecku, kolébce demokracie, se už léta vleče spor o to, zda označení náboženské příslušnosti patří do občanského průkazu či nikoliv. Jako by na politické moci zůstalo lpět něco z božskosti někdejšího císaře, Kristova náměstka na zemi ... Co pohledává za těchto okolností na pravoslavném území katolík nebo dokonce katolický biskup, který je od dob rozkolu schismatik, heretik a teď ještě svádí pravověrné pravoslavné k odpadu od pravé víry!?

Není snadné pochopit vzájemné rozdíly v mentalitě a bude těžké překonat vzdálenost, která nás dělí. Okolnosti setkání Vladimira Putina s Janem Pavlem II. ve Vatikánu toho jsou jen posledním viditelným dokladem. Ekumenické vztahy katolíků k protestantským církvím se rozvíjejí daleko slibněji přesto, že nám jsou svým učením mnohem vzdálenější; Jak je vidět, mohou být společenskokulturní rozdíly někdy důležitější, než rozdíly věroučné.

Petr Kolář sj pro RaVat/ceco
Praha, 14. června 2000