Už teď, v našich časech, je pravá Církev jen jedna. Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu však připouští různé stupně, kterými je kdo s ní spojen. Duch svatý totiž proniká do lidí ponenáhlu a postupně, a proto také ti, kteří jej přijmou, se ponenáhlu a postupně s Církví sjednocují. Plnost Církve bude ale možná až na konci věků, až bude Kristus ve všech a ve všem.
Ekumenismus hledá tyto stupně spojení, aby je posílil a rozmnožil podle plánů Prozřetelnosti – aby tak dospěly až k plnosti. Tuto dynamiku růstu si musejí uvědomit i katolíci sami pro sebe a pak také snadněji pochopí, v jaké míře se dá aplikovat na jiné.

Nejdokonalejší stupeň jednoty s Kristovým mystickým tělem se jeví u těch, kteří přijímají neporušenou víru, zachovávají všechno, co z toho plyne pro život, a jsou vědomými členy společnosti vedené nástupci apoštolů a svatého Petra. Naopak na posledním místě jsou ti, kdo snad ani v Boha nevěří, ale jsou ochotni konat dobro vedeni čistým hlasem svědomí. V každém opravdovém dobru je totiž začátek sjednocení s Kristem a může být vykonáno jenom silou Ducha svatého. I tito lidé tedy patří k Církvi, podobně jako dítě už patří do lidské společnosti, dokonce i tehdy, když ještě není narozené. Již předkoncilní encyklika pojednávající o Kristově mystickém těle mluvila o přináležitosti k Církvi neuvědomělou touhou. Rahner pak tyto lidi nazýval anonymními křesťany.

Z toho ovšem plynou praktické důsledky, kterým se říká “katolický ekumenismus”: snaha umět sbírat a ocenit projevy Ducha svatého, kdekoli se vyskytnou, a ukázat těm druhým, že v tom a tom dobrém jsme spolu zajedno a že na tomto poli tedy můžeme a máme spolupracovat. Falešný ekumenismus je naproti tomu snaha zaretušovávat rozdíly a hledat vnější jednotu zapřením něčeho z vlastní víry. Podle mne stoupenci falešného ekumenismu popírají právě to, z čeho ekumenismus vyrostl. Pořád chtějí sjednocovat církev na základě nějaké vnější formy (pokud možno minimální, aby zahrnula všechny), a nikoliv na základě neustálého hledání pravých projevů Ducha a jejich ocenění podle osobní duchovní zralosti toho, u něhož se projevují.

Podle mé zkušenosti je ekumenismus opravdu účinný jenom v osobním styku, protože lidské osoby jsou neopakovatelné. Je potřeba, aby se stal méně programem a více mentalitou. Jednou se chtěl kdosi ode mne s velkou vervou dozvědět, jak mě přijímají pravoslavní v Rumunsku. Odpověděl jsem mu suše: “Nechodím navštěvovat pravoslavné, ale jenom přátele, ať už katolické nebo pravoslavné, a přátelé mne přijímají vždycky pěkně. Mám jich tam mnoho.” A když mi v Moskvě patriarcha Alexij II. daroval zlatou medaili a poděkoval mi za to, co píšu, mohu to rovněž považovat za projev přátelství.

***

Zpracováno podle knihy Tomáše Špidlíka: Duše poutníka, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.