Nesmíš mít strach ze strachu. Musíš ho svěřit Pánu - archiv citátů

27.12.2014, Angelo Scarano (Foto: IMA)

Rodina nazaretská: nenechali se omezovat nesnázemi a problémy...

Rodina nazaretská: nenechali se omezovat nesnázemi a problémy...
Je asi dost běžné považovat za ideál křesťanské rodiny pokojný, vydařený život nerušený nenadálými událostmi. Vždyť “pokojný život” je znamením Božího požehnání, ne? Rodina nazaretská nám ukazuje trochu jiný “ideál”: její život nebyl vůbec jednoduchý, bez problémů. Ba naopak.
 
Od začátku do konce problémy byly … a jaké. Už jen “divné početí”: unesl to Josef se stoickým klidem? Ne tak úplně: chtěl přece Marii propustit. A pak úklady dítěti, únik do Egypta, návrat a opět strach o budoucnost. Problémy byly, skoro by se dalo říct, že větší než v mnoha jiných rodinách. Nepřehlédněme však, že Josef a Maria se nikdy nenechali “determinovat” těmito nesnázemi, ale zůstali otevřeni pro Boží “cestu”: a vyplatilo se jim to. Bůh totiž vytvořil cestu tam, kde nebylo cesty. Na Josefovi a Marii je sympatické to, že přes tíhu “neřešitelných” potíží dokázali stát před Bohem a naslouchat mu. A nejen naslouchat, ale také přijmout jeho slovo do konkrétní životní situace. To není vůbec samozřejmé. Vždyť “v problému” je velmi svůdné “prorazit si cestu sám” a nechat Boha stranou.

Z toho je trochu patrné, že rodina nazaretská neměla “tři členy”, ale spíš čtyři: tím čtvrtým byl samotný Bůh. A mezi nimi nebyl “hostem”, ale skutečným členem, který “měl, co říct” do konkrétních problémů a plánů. To se mohlo uskutečnit díky otevřenosti Marie i Josefa: oba vytvořili pro Boha prostor nejen “slovy”, ale hlavně jasným postojem. Postavili Boha do středu své rodiny: od něj si nechali “nabourat” vlastní plány (Maria a Josef zřejmě zpočátku počítali s “normálním manželstvím”, asi neplánovali nucený odchod ze své země a pobyt v Egyptě coby “exulanti”). Bůh nepřinesl vždy “klídek” do jejích životů: ani na začátku, ani později. Vždyť potulný kazatel z Nazareta jim přinesl často “problémy”: nechoval se zorvna jako syn, který by “dělal samou radost rodičům”. Které rodiče by potěšilo, kdyby ztratili syna a teprve po třech dnech ho našli v chrámu? A koho by nezarazila odpověď “copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce” (Lk 2,49)? Kterou matku by potěšilo, že syn vyzdvihuje své učedníky na její úkor (srv. Mt 12,46-50)?A která matka by viděla s nadšením, jak vlastní syn umírá hanebnou smrtí na kříži?

Rodině nazaretské nebyl přisouzen lehký život, ale zato požehnaný: už samotná Maria chválí Boha za jeho divy a velké milosti v Magnifikat. A právě toto vědomí Boží blízkosti jim dodával sílu přestát všechny nepříjemnosti. V těch těžkostech se jim Bůh osvědčil jako “Bůh s námi”, jako Bůh, který nenechává tonout “v bahně” problémů, ale podává svoji pomocnou ruku. A tento Bůh “Emanuel” je stejný pro ně tak jako pro nás: včera jako dnes.
 
Z úvodu k biblickým textům neděle Svátku svaté rodiny

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pátek 28.4.

Sk 5,34-42; Jan 6,1-15

Komentář k Sk 5,34-42: Radost, že směli pro evangelium trpět! Nechybí v naší přesycené společnosti právě tento druh radosti?