JEŽÍŠ KRISTUS – NOVÉ BYTÍ ČLOVĚKA
Německo-americký teolog Paul Tillich je světově uznávanou osobností, jíž si vážíme nejen pro vynikající filosofickou a teologickou erudovanost, ale také pro aktuálnost jeho odkazu a díla v oblasti dialogu s kulturou a s intelektuálním světem mimo církevní půdu. Přesto není jeho osobnost v českém katolickém teologickém prostředí příliš známa. Tím méně pak jeho „Systematic Theology“, která představuje pozdní dílo a v níž autor zpracovává stěžejní teologická témata.
Německo-americký teolog Paul Tillich je světově uznávanou osobností, jíž si vážíme nejen pro vynikající filosofickou a teologickou erudovanost, ale také pro aktuálnost jeho odkazu a díla v oblasti dialogu s kulturou a s intelektuálním světem mimo církevní půdu. Přesto není jeho osobnost v českém katolickém teologickém prostředí příliš známa. Tím méně pak jeho „Systematic Theology“, která představuje pozdní dílo a v níž autor zpracovává stěžejní teologická témata.
Právě proto je užitečné se jí více zabývat, abychom mohli zjistit, nakolik Tillich harmonizuje svůj důraz na kulturu s kérygmatem, nakolik je tedy jeho koncepce nosná z pohledu ortodoxie. (...)
„Systematická teologie“ představuje Tillichovo nejrozsáhlejší a v oblasti teologie nejvýznamnější dílo. Zahrnuje všechna základní témata teologické vědy, čímž „ukazuje jako podstatný rys Tillichova myšlení myšlenkový univerzalismus až Tomášovského širokého dechu.“ Zasahuje do oblasti sociologie, psychologie, religionistiky, etiky, lingvistiky aj. Své dílo Tillich vydal ve třech svazcích (postupně 1951, 1957, 1963) a rozčlenil do pěti dílů: I. svazek: 1. Rozum a zjevení 2. Bytí a Bůh; II. svazek: 3. Existence a Kristus; III. svazek: 4. Život a Duch; 5. Dějiny a Boží království. Jádro tvoří ty díly, které se vztahují ke třem Osobám Trojice (2., 3. a 4. díl), k těmto jsou pak připojeny další: „Rozum a zjevení“ objasňuje podstatu lidského rozumu v jeho vztahu ke zjevení; poslední, pátá část „Dějiny a Boží království“ je věnována dimenzi dějin spásy.
Z názvů jednotlivých dílů je patrno, že Tillich vždy k sobě klade jeden filosofický a jeden teologický pojem. Každý díl totiž obsahuje jednu část, v níž se analýzou existence obecně rozvíjí otázka, a druhou část, ve které je podána teologická odpověď. Tak je už předznamenána metoda celého díla: Autor volí specifický přístup, který nazývá apologetickou teologií. Sám ji charakterizuje jako „teologii odpovědí“ – tu, která dává odpověď na otázky vyplývající z obecně lidských a speciálně historických situací v síle poselství věčnosti a ve významu, který dává situace, na jejíž otázku se odpovídá. V základu stojí přesvědčení, že křesťanské poselství může plodně zaznít do situace dnešního člověka, je-li vysloveno jeho řečí. Určující podobu tohoto apologetického elementu vtiskuje autor svému systému díky metodě korelace. V ní spojil originálním způsobem naturální a supranaturální teologii, které jako samostatné přístupy odmítá. Člověk má přirozenou schopnost „v hloubce svého rozumu“ zachytit a přijmout Boží zjevení. Takto je schopen vnímat Boží odpovědi na své otázky, které si klade, a ve světle těchto odpovědí si klást otázky nové. Systematická teologie pak zpracovává a formuluje otázky i odpovědi: Z pozice naturální teologie provádí filosofickou analýzu lidské existence jako existenciální otázku a z pozice supranaturální teologie dává výkladem křesťanské tradice esenciální odpověď. Tento princip Tillich nazývá teologickým kruhem: Teologická odpověď musí být řečena do situace objasněné filosofií.
Jen takové výpovědi jsou teologické, které se zabývají svým objektem, nakolik on se může stát záležitostí našeho „nejzazšího zaujetí“ – to je termín, který abstraktně vyjadřuje biblické hlavní přikázání (srov. Mk 12,29); je to uchvácení tím krajním, nejvyšším, nepodmíněným, úplným a nekonečným. Odkazuje na existenciální povahu náboženské zkušenosti. Toto zaujetí nacházíme všude, kde zaznamenáváme rozměr „hloubky“, který Tillich užívá pro vyjádření přítomnosti Boha.
Normou systematické teologie je nové bytí v Ježíši Kristu jako naše „nejzazší zaujetí“. Norma je výsledkem setkávání církve s biblickým poselstvím. Ona pak hodnotí médium, z něhož vyrůstá: kolektivní a individuální zkušenosti. Tillich ukazuje v tomto směru na dva extrémy: Zkušenost teologa může být tak malá, že výsledkem je pouze opakování namísto proměny, nebo tak výrazná, že výsledkem je nová tvorba namísto proměny. Nutno podotknout, že autor má ve svém díle tendenci k druhému extrému. Sám přiznává, že se „odchyluje od běžného užití biblického jazyka v systematické teologii … Namísto toho jsou upřednostňovány filosofické a psychologické koncepty a často se objevují odkazy na sociologické a přírodovědecké teorie.“ Nebezpečí, která z toho plynou, však pro něj nejsou důvodem pro vyhnutí se vážnému požadavku: nutnost reinterpretace tradičních náboženských symbolů a teologických pojetí ve světle vědeckých poznatků dnešní doby. Zůstává ožehavou otázkou, zda potom, jak říká Maritain, není taková teologie spíše „pouhá aplikace filosofie na zjevená témata. To je vskutku monstrózní představa a jejím důsledkem by bylo podřízení zjevených pravd čistě lidskému náhledu, podřazení teologické moudrosti filosofii.“ Musíme přiznat, při vší úctě ke geniálnímu Tillichovu systému, že toto nebezpečí je v něm vskutku reálné.
Z článku Vojtěcha Janšty, „Ježíš Kristus – nové bytí člověka: Christologie Paula Tillicha v jeho ‚Systematic Theology‘“ (Studia theologica 36, č. 2 [2009]: s. 36–38).
„Systematická teologie“ představuje Tillichovo nejrozsáhlejší a v oblasti teologie nejvýznamnější dílo. Zahrnuje všechna základní témata teologické vědy, čímž „ukazuje jako podstatný rys Tillichova myšlení myšlenkový univerzalismus až Tomášovského širokého dechu.“ Zasahuje do oblasti sociologie, psychologie, religionistiky, etiky, lingvistiky aj. Své dílo Tillich vydal ve třech svazcích (postupně 1951, 1957, 1963) a rozčlenil do pěti dílů: I. svazek: 1. Rozum a zjevení 2. Bytí a Bůh; II. svazek: 3. Existence a Kristus; III. svazek: 4. Život a Duch; 5. Dějiny a Boží království. Jádro tvoří ty díly, které se vztahují ke třem Osobám Trojice (2., 3. a 4. díl), k těmto jsou pak připojeny další: „Rozum a zjevení“ objasňuje podstatu lidského rozumu v jeho vztahu ke zjevení; poslední, pátá část „Dějiny a Boží království“ je věnována dimenzi dějin spásy.
Z názvů jednotlivých dílů je patrno, že Tillich vždy k sobě klade jeden filosofický a jeden teologický pojem. Každý díl totiž obsahuje jednu část, v níž se analýzou existence obecně rozvíjí otázka, a druhou část, ve které je podána teologická odpověď. Tak je už předznamenána metoda celého díla: Autor volí specifický přístup, který nazývá apologetickou teologií. Sám ji charakterizuje jako „teologii odpovědí“ – tu, která dává odpověď na otázky vyplývající z obecně lidských a speciálně historických situací v síle poselství věčnosti a ve významu, který dává situace, na jejíž otázku se odpovídá. V základu stojí přesvědčení, že křesťanské poselství může plodně zaznít do situace dnešního člověka, je-li vysloveno jeho řečí. Určující podobu tohoto apologetického elementu vtiskuje autor svému systému díky metodě korelace. V ní spojil originálním způsobem naturální a supranaturální teologii, které jako samostatné přístupy odmítá. Člověk má přirozenou schopnost „v hloubce svého rozumu“ zachytit a přijmout Boží zjevení. Takto je schopen vnímat Boží odpovědi na své otázky, které si klade, a ve světle těchto odpovědí si klást otázky nové. Systematická teologie pak zpracovává a formuluje otázky i odpovědi: Z pozice naturální teologie provádí filosofickou analýzu lidské existence jako existenciální otázku a z pozice supranaturální teologie dává výkladem křesťanské tradice esenciální odpověď. Tento princip Tillich nazývá teologickým kruhem: Teologická odpověď musí být řečena do situace objasněné filosofií.
Jen takové výpovědi jsou teologické, které se zabývají svým objektem, nakolik on se může stát záležitostí našeho „nejzazšího zaujetí“ – to je termín, který abstraktně vyjadřuje biblické hlavní přikázání (srov. Mk 12,29); je to uchvácení tím krajním, nejvyšším, nepodmíněným, úplným a nekonečným. Odkazuje na existenciální povahu náboženské zkušenosti. Toto zaujetí nacházíme všude, kde zaznamenáváme rozměr „hloubky“, který Tillich užívá pro vyjádření přítomnosti Boha.
Normou systematické teologie je nové bytí v Ježíši Kristu jako naše „nejzazší zaujetí“. Norma je výsledkem setkávání církve s biblickým poselstvím. Ona pak hodnotí médium, z něhož vyrůstá: kolektivní a individuální zkušenosti. Tillich ukazuje v tomto směru na dva extrémy: Zkušenost teologa může být tak malá, že výsledkem je pouze opakování namísto proměny, nebo tak výrazná, že výsledkem je nová tvorba namísto proměny. Nutno podotknout, že autor má ve svém díle tendenci k druhému extrému. Sám přiznává, že se „odchyluje od běžného užití biblického jazyka v systematické teologii … Namísto toho jsou upřednostňovány filosofické a psychologické koncepty a často se objevují odkazy na sociologické a přírodovědecké teorie.“ Nebezpečí, která z toho plynou, však pro něj nejsou důvodem pro vyhnutí se vážnému požadavku: nutnost reinterpretace tradičních náboženských symbolů a teologických pojetí ve světle vědeckých poznatků dnešní doby. Zůstává ožehavou otázkou, zda potom, jak říká Maritain, není taková teologie spíše „pouhá aplikace filosofie na zjevená témata. To je vskutku monstrózní představa a jejím důsledkem by bylo podřízení zjevených pravd čistě lidskému náhledu, podřazení teologické moudrosti filosofii.“ Musíme přiznat, při vší úctě ke geniálnímu Tillichovu systému, že toto nebezpečí je v něm vskutku reálné.
Z článku Vojtěcha Janšty, „Ježíš Kristus – nové bytí člověka: Christologie Paula Tillicha v jeho ‚Systematic Theology‘“ (Studia theologica 36, č. 2 [2009]: s. 36–38).
