„Ode dneška budeme žít kulturně“, slyšel jsem nedávno, „proto vyrazíme do divadla; bude tam Petr Novotný.“ Po návratu z kulturního představení prohlásili: „Nuda, všechno jsme už slyšeli v televizi.“
No dobře. Co vlastně ta kultura, kulturnost je? Etymologie tohoto slova nás vede k latinskému "cultus" od "colere" což znamená pěstovat, uctívat, vzdělávat. Už to samo nám napovídá, co by měla kultura v původním slova smyslu plnit. Tedy vést část lidské energie nejenom do obživy, ale také do péče a vzdělání. Povšimněte si, že zde není ani stín po slově zábava, jak se to běžně po kultuře dnes žádá.
Je zajímavé, že blízké latinskému colere je colare a to znamená prosívat sítem. Že to spolu nesouvisí? Ale jakpak by ne. Jakoby se tím naznačovalo, že ne všechno se hodí k pěstování, uctívání a vzdělávání. Že je zde důležité i prosívání. Obzvláště v naší mediální době, kdy se na nás valí celosvětová internetová síť, množství rozhlasových stanic, bezpočet časopisů a především asi čtvero televizních kanálů nepočítaje satelit. Navíc k nám ještě třeba přijede Petr Novotný!

Nutně potřebujeme síto. Musíme prosívat! Chceme-li žít kulturně, musíme prosívat a prosívat.

Je tu ovšem docela problém. Jaký druh síta zvolit? Podle čeho mám vybírat? Pokusím se vám pomoci. Jsem-li rozhodnut žít kulturně, pak nemohu být veden jen koláčem sledovanosti, prodejnosti nebo poslechovosti. To o kulturnosti moc nevypovídá. Říká nám to jen, že tohle se hodně lidem líbí. To je všechno. Vzpomeňte ovšem na Werichův výrok: „To je blbý, to se bude líbit.“ Jestli je to hodné úcty, to se nedozvíme. Samozřejmě, že se to nevylučuje, ale bývá to velmi zřídka.

Nedoporučoval bych ani opačný extrém, který někdy zavání snobstvím. Tedy: „To je divný, to bude asi umění.“ Vůbec to nemusí být umělecky na výši a může se jednat jen o jakési zoufalé pokusy a pózy.

Míra kulturnosti nespočívá ani v tom, jak hodně mě nějaké dílo dojalo. Jsou klišé, která se vám budou líbit vždycky. Západ slunce nad mořem, grimasa nemluvněte, polonahá slečna na pohovce, nešťastná nebo šťastná láska, štěňata, výhra fotbalistů atd. Nic špatné, ale samo o sobě je to kýč, který je přeci tak krásný …a prázdný.

Mé síto by mělo toto všechno zachytit a dál nepustit. Ne vždy se to podaří a asi se i několikrát spálím, ale budu-li na to myslet, má síť se bude lepšit o nabité zkušenosti. Co by naopak projít mělo?

Hodnotné dílo je zpravidla to, které je schopné mě oslovit v tom smyslu, že o něm přemýšlím, že mi jaksi nedá spát, že se mu snažím porozumět, tuším nějaké sdělení; ale zároveň dílo i jakoby dotvářím, srovnávám s vlastní zkušeností, komunikuji s ním, pomáhá mi žít, probouzí ve mně to lepší a jsem schopen se k němu vracet. Jeden milovník obrazů říká: „Zavěsím si doma nějaký obraz a když tam vydrží minimálně tři měsíce, je dobrý.“ Tak je to i s písněmi, filmy a sochami.

A co naše víra a kultura? Vše co bylo shora řečeno o našem sítu, platí beze zbytku i o dílech reflektujících víru. Ne vše, kde je svatá tvář, zbožná slova nebo biblický výjev je hodnotné dílo. Nenechme se zmást. Může se jednat o svatou mazaninu, neupřímný kýč nebo i komerční kalkul. V tomto smyslu bych chtěl pochválit Katolický týdeník a jejich kulturní stránku, na které nás navádějí na zajímavá díla a to i v televizi. V Perspektivách nás zase znalec literatury Jaroslav Med vždy jednou za měsíc upozorní na knihu, kterou bychom neměli přehlédnout. Nemusí to být vždy snadné takový pořad v TV napoprvé sledovat nebo takovou knihu číst, protože bude od nás vyžadovat už zmiňovanou spolupráci a třeba i nějaké znalosti, ale měli bychom se o to snažit znovu a znovu a informace si doplňovat. Odměna nás potom jistě nemine. Jako toho, komu se po celoroční dřině na zahrádce poprvé urodilo. Taková radost ! A budeme moci být považováni za kulturní.

Pojem kultury hraje i velkou roli v teologických úvahách a v učení církve. Byl to současný papež, který řekl:„Právě kultura je to pole života, na němž se bojuje o osud církve a světa.“ Rozumím tomu tak, že čím více budou lidé kulturnější, tím budou mít blíže k Bohu, protože budou lepší. Kultura člověka pěstuje a vzdělává, jak jsme již uvedli. V konečném důsledku přeci nejde o konzumaci kulturních děl, ale o to, jací jsme. Nejde o to, kolik jsme toho viděli a slyšeli, ale o to, co to s námi udělalo.

Od nepaměti byla kultura spojena s náboženstvím. „Některá náboženství jako hinduismus, buddhismus, islám neznají rozdíl mezi činností náboženskou a kulturní, jak podotýká Franc Rodé, tajemník Papežské rady pro kulturu, kultura je pouze projev náboženskosti v různých oblastech života.“ I když se v našich podmínkách a v naší době zdá, že došlo k odtržení umění a náboženství a možná i odtržení našich projevů v různých oblastech života a naší víry, pořád platí, že má-li něco hodnotu, mívá to i přesah přes momentální aktuálnost. Mimochodem všimli jste si někdy v biblické První knize Paralipomenon v 25 kapitole zmínky o zpěvu? Zpěv za doprovodu citary, harfy, cimbálů byl ceněn jako proroctví. Dokonce za projev Hospodinova ducha. Proto se lze domnívat, že podobný charakter mohou mít i opravdová umělecká díla, která ani výslovně o Bohu mluvit nemusí.

Konstituce „Gaudium et spes“ II. Vatikánského koncilu oficiálně vyhlásila dialog se současnou kulturou, snahu o její porozumění, o vyzdvihnutí toho co je v ní pravdivé a zájem inspirovat jí evangeliem. Jistěže si to žádá odvahu, ale nezapomeňme, že se jedná o budoucnost člověka. Proto papež tuším v roce 2000 pozval do Říma irskou rockovou skupinu U2, amerického kytaristu a zpěváka Lou Reeda a k tomu Alanis Morrisetovou. Nevídáno, neslýcháno. Bylo by možné něco podobného podniknout i na naší české úrovni? Je to vůbec představitelné? A co na úrovni farností? Snad se něco děje v tomto směru už poněkolikáté na Velehradě.

Častěji se u nás zatím ovšem objevuje tendence vracet se k minulosti a k jejím církevně kulturním projevům a také strach ze světa, který produkuje náboženskou uzavřenost až fundamentalismus. Nebo naopak je tu i nekritické nadšení, v církvi méně časté, pro vše nové. Vaří se mnohokulturní polévka ze které je jen v hlavě zmatek, takže se rezignuje na poznání neměnných hodnot a pravd. To samozřejmě není dobré a v tom je i ono riziko. Ale je důležité jej podstupovat. Autorů, kteří se u nás citlivě a promyšleně snaží o tuto cestu a zvou nás na ní není mnoho. Za všechny jmenujme alespoň Tomáše Halíka a Karla Vránu. Z periodik stoji jistě za zmínku revue „Souvislosti“. Z televizních pořadů byla přínosem „Katovna“.

Na závěr připomenu pojem užitý Pavlem VI.: „Civilizace lásky“. Budovat civilizaci lásky. Jak k ní dospět? Dokonalejší technikou? Mírovou konferencí? Eucharistickým kongresem? Snad se moc nespletu když řeknu kulturou. Dobrou, živou, plnohodnotnou kulturou. Proto o ní a tím i o sebe pečujme.


***


Psáno pro hradecký diecézní časopis IKD