Aby se děti dostaly na školy, dal se syn ke komunistům a přestal chodit do kostela. Křest vnoučat ještě babička prosadila, ale tím to taky skončilo. V naší zeměpisné šířce klasika.
A babička se trápí. Chodí několikrát v týdnu na mši svatou, za potomstvo se fest modlí, ale pochybnosti stran setkání na věčnosti ji ne a ne opustit. Kde má taky čerpat naději, když to s nimi vypadá tak bledě a beznadějně? Kde? Především v evangeliích.
„Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil.“ (Jan 19,38)
Koho by tenkrát v Arimatii napadlo, že ten nenápadný a trochu zbabělý Pepa, co si nerad pálil prsty, se jednou takhle překoná. Koho by napadlo, že si o něm lidé na celém světě budou vyprávět ještě po tisíciletích. Že vejde do dějin.
Jako advokáti
Neměla by v tom být obrovská naděje pro „zbožnější“ členy rodiny, kteří se pro své milované, „od víry odpadlé“ děti tolik souží? Já vím, ideální stav to není. Ale než nad nimi lámat hůl a Bohu si na ně stěžovat, není lepší vzít to za opačný konec? Přimlouvat se za ně jako advokáti, argumentovat třeba biblickým výrokem: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40)? Připomínat Bohu i jejich dobré skutky?
On o nich samozřejmě ví, ale proč bychom se nemohli modlit třeba takhle: „Podívej, jak se mají rádi. Podívej, jak vzorně se starají o děti. Nepřehlédni, že mě autem odvezou kdykoliv chci a kamkoliv chci. I do kostela. Neudělali to snad pro Tebe? Sám jsi to tak řekl. Ke svatosti mají hodně daleko, to uznávám, ale k lotru po tvé pravici, to taky. A tak pro tvé nekonečné milosrdenství věřím, že i je jednou přijmeš do Božího království. Amen.“
***
Se svolením převzato z knihy: O naději s Mrií Svatošovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
„Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil.“ (Jan 19,38)
Koho by tenkrát v Arimatii napadlo, že ten nenápadný a trochu zbabělý Pepa, co si nerad pálil prsty, se jednou takhle překoná. Koho by napadlo, že si o něm lidé na celém světě budou vyprávět ještě po tisíciletích. Že vejde do dějin.
Jako advokáti
Neměla by v tom být obrovská naděje pro „zbožnější“ členy rodiny, kteří se pro své milované, „od víry odpadlé“ děti tolik souží? Já vím, ideální stav to není. Ale než nad nimi lámat hůl a Bohu si na ně stěžovat, není lepší vzít to za opačný konec? Přimlouvat se za ně jako advokáti, argumentovat třeba biblickým výrokem: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40)? Připomínat Bohu i jejich dobré skutky?
On o nich samozřejmě ví, ale proč bychom se nemohli modlit třeba takhle: „Podívej, jak se mají rádi. Podívej, jak vzorně se starají o děti. Nepřehlédni, že mě autem odvezou kdykoliv chci a kamkoliv chci. I do kostela. Neudělali to snad pro Tebe? Sám jsi to tak řekl. Ke svatosti mají hodně daleko, to uznávám, ale k lotru po tvé pravici, to taky. A tak pro tvé nekonečné milosrdenství věřím, že i je jednou přijmeš do Božího království. Amen.“
***
Se svolením převzato z knihy: O naději s Mrií Svatošovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
