24Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím!“ 26Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 27Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ 28Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ 29Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,24-29)

Víra apoštolů v Ježíše, očekávaného Mesiáše, byla vystavena obtížné zkoušce pohoršení kříže. Při jeho zatčení, odsouzení a smrti se rozprchli a nyní se opět  scházejí, zaražení a zmatení. Avšak jejich nedůvěřivé žízni po jistotách vychází vstříc sám Vzkříšený. Toto setkání nebylo žádným snem, iluzí nebo subjektivní představou. Byla to opravdová zkušenost, jakkoli neočekávaná, a právě proto obzvlášť působivá. Přišel Ježíš. „Stanul mezi nimi a řekl: »Pokoj vám!«“ (Jan 20,19).

Těmito slovy se znovu rozžíhá víra, jež v jejich duších již téměř vyhasla. Apoštolové o tom vyprávějí Tomášovi, jenž nebyl tomuto prvnímu mimořádnému setkání přítomen. Ano, Pán naplnil, co předpověděl. Skutečně vstal z mrtvých a my jsme ho viděli a dotýkali se ho! Tomáš však přesto dál pochybuje a je zmatený. Když Ježíš po osmi dnech přijde do večeřadla znovu, řekne mu: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící!“, apoštol odpoví dojemným vyznáním víry: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,27-28).

„Pán můj a Bůh můj!“ Obnovme Tomášovo vyznání víry i my. K velikonočnímu blahopřání jsem chtěl letos použít právě tato jeho slova, neboť dnešní lidstvo od křesťanů očekává obnovené svědectví o Kristově zmrtvýchvstání, potřebuje se s ním setkat, aby ho mohlo poznat jako pravého Boha a pravého člověka. Můžeme-li v tomto apoštolovi nalézt pochybnosti a nejistoty tolika dnešních křesťanů, obavy a zklamání nesčetných našich současníků, můžeme také společně s ním opětovně a s obnoveným přesvědčením nalézt víru v Krista, jenž pro nás zemřel a vstal z mrtvých.  Tato víra, předávaná po staletí nástupci apoštolů, pokračuje, neboť Pán vzkříšený již neumírá. Žije ve své církvi a pevně ji vede k naplnění svého věčného plánu spásy.

Každého z nás může pokoušet Tomášova nedůvěřivost. Bolest, zlo, nespravedlnosti, smrt, zejména postihují-li nevinné – jako například děti, jež jsou oběťmi válek a terorismu, nemocí a hladu –, snad nevystavují naši víru těžké zkoušce? A přece paradoxně právě v těchto případech je nám Tomášova nevíra užitečná a cenná, neboť nám pomáhá očistit každou falešnou představu o Bohu a přivádí nás k tomu, abychom objevili jeho skutečnou tvář – tvář Boha, který v Kristu na sebe vzal rány celého zraněného lidstva. Tomáš dostal od Pána dar, který později předal církvi – dar víry vyzkoušené utrpením a smrtí Ježíšovou, kterou potvrdilo setkání s ním, Vzkříšeným. Víra, jež byla téměř mrtvá, se znovu zrodila díky dotyku Kristových ran, jež Vzkříšený neskryl, ale ukázal a nadále ukazuje v bolestech a utrpeních každé lidské bytosti.

 „Jeho ranami jste uzdraveni“ (1 Petr 2,24): to je první zvěst, s níž se Petr obracel na první konvertity. Tytéž rány, které Tomášovi nejprve překážely ve víře, neboť odkazovaly na zdánlivou Ježíšovu porážku, se při setkání se Vzkříšeným staly důkazem vítězné lásky. Tyto rány, jež Kristus z lásky podstoupil, nám pomáhají pochopit, kdo je Bůh, a zopakovat: „Pán můj a Bůh můj!“ Pouze Bůh, jenž nás miluje až do té míry,  že na sebe vezme naše rány a naši bolest – a především bolest nevinných –, je hoden víry.

Kolik zranění, kolik bolesti se ve světě nachází! Nechybějí přírodní katastrofy a lidské tragédie, jež způsobují nesčetné oběti a nezměrné hmotné škody. Myslím na to, co se nedávno stalo na Madagaskaru, na Šalamounových ostrovech, v Latinské Americe a dalších částech světa. Myslím na sužované hladem, nevyléčitelnými nemocemi, terorismem a na únosy osob, na tisíce tváří násilí – často ospravedlňovaného ve jménu náboženství –, na pohrdání životem a pošlapávání lidských práv, na vykořisťování člověka. S úzkostí hledím na situaci, v níž se nachází nemálo oblastí v Africe. V Dárfúru a přilehlých oblastech přetrvává katastrofální a bohužel podceňovaný stav humanitární nouze. Střety a plenění uplynulých týdnů v Kinshase v Demokratické republice Kongo přinášejí obavy o budoucnost konžského demokratizačního procesu a rekonstrukci země. Znovu zahájené boje v Somálsku vzdalují vyhlídky na mír a prohlubují regionální krizi, zejména pokud jde o přesuny obyvatelstva a obchod se zbraněmi. Zimbabwe je sužováno těžkou krizí, jejíž překonání místní biskupové spatřují v jednom nedávném dokumentu jedině v cestě modlitby a společně sdíleného zájmu o společné dobro.

Smíření a pokoje má zapotřebí obyvatelstvo Východního Timoru, který se chystá prožít důležité volby. Míru má zapotřebí také Srí Lanka, kde dnešní drama konfliktu, jímž krvácí, může ukončit jedině vyjednávání. I Afghánistán je postižen rostoucím neklidem a nestabilitou. Na Blízkém východě vedle nadějných znamení dialogu mezi Izraelem a palestinskými představiteli nepřichází žádné kladné zprávy z Iráku, zkrvaveného neustálými vraždami, kde civilní obyvatelstvo prchá ze země. Patová situace politických institucí v Libanonu ohrožuje úlohu, kterou je tato země povolána plnit v oblasti Blízkého východu a jejíž budoucnost je vážně ohrožena. Nemohu nakonec opomenout těžkosti, s nimiž se dennodenně potýkají křesťanská společenství ve Svaté zemi, a exodus křesťanů ze země, jež je kolébkou naší víry. Tomuto obyvatelstvu chci znovu vyjádřit svou duchovní blízkost.

Drazí bratři a sestry, skrze rány vzkříšeného Krista můžeme hledět na tato zla, jež lidstvo trápí, očima naděje. Tím, že Pán vstal z mrtvých, opravdu neodňal ze světa utrpení a zlo, ale přemohl je v jeho kořenech svou přebohatou milostí. Proti zpupnosti zla postavil všemohoucnost své lásky. Zanechal nám tak jako cestu k pokoji a radosti lásku, jež se nebojí smrti. Apoštolům před smrtí řekl: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34).

Bratři a sestry ve víře, kteří mi ve všech částech světa nasloucháte! Kristus vzkříšený je živý mezi námi. On je naděje na lepší budoucnost. Když s Tomášem říkáme: „Pán můj a Bůh můj!“, ať v našem srdci zazní  něžná, ale náročná Pánova slova: „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou“ (Jan 12,26). A také my ve spojení s ním a ochotni položit život za své bratry (srov. 1 Jan 3,16) se staňme apoštoly pokoje, posly té radosti, jež se nebojí bolesti, radosti ze vzkříšení.

Velikonoční poselství Benedikta XVI. 2007
Se svolením převzato z knihy: Benediktovo evangelium,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
Redakčně upraveno.