Ve světle zjevení Nejsvětější Trojice nám věta „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ odhaluje svůj konečný význam, který byl až do příchodu Krista tajemný a nejasný. Jaký vztah může existovat mezi „ke svému obrazu“ a „jako muže a ženu“? S biblickým Bohem přece nelze spojovat myšlenku pohlaví, Bůh není ani mužského, ani ženského rodu.
Podobnost spočívá v následujícím: Bůh je láska a tato láska vyžaduje společenství, sdílení mezi osobami, potřebuje „já“ a „ty“. Není lásky, která by nebyla láskou k někomu. Tam, kde je jen jediný subjekt, nemůže jít o lásku, ale jen o sobectví a narcismus. Tam, kde je Bůh považován za zákon a za absolutní moc, není zapotřebí plurality osob. (Moc může být přece vykonávána jednotlivcem!)
Bůh zjevený Ježíšem Kristem je jakožto Láska jediný a jedinečný (a jediné podstaty), avšak není sám. Je jediný a trojjediný. V něm koexistuje jednota a rozdílnost: jednota přirozenosti (podstaty), vůle, záměru – a zároveň rozdílnost vlastností a osob.
Dva lidé, kteří se vzájemně milují, a to je především případ ženy a muže žijících v manželství, něco znázorňují, reprodukují takříkajíc něco z toho, co se děje uvnitř Trojice. V Trojici vydávají („vydechují“) dvě Osoby – Otec a Syn, kteří se milují vzájemnou láskou – Ducha, který je Láska a který je sjednocuje. Kdosi kdysi nazval Ducha svatého božským „My“, nikoli „třetí Osobou Trojice“ nýbrž spíše „první Osobou Plurálu“.
Přesně tímto způsobem je také lidský pár Božím obrazem. Manžel a manželka jsou skutečně jedním tělem, jedním srdcem, jednou duší – byť v rozdílnosti pohlaví a osobností. V páru se smiřuje jednota s růzností. Manželé jsou ve vzájemném vztahu jako „já“ a „ty“, zatímco ve vztahu k celému zbývajícímu světu počínaje vlastními dětmi vystupují jako „my“, takřka jako by toto „my“ bylo jedinou osobou, která však je v plurálu, nikoli sama ze sebe, „my“, jinými slovy „tvoje matka a já“, „tvůj otec a já“.
***
Se svolením převzato z přednášky Raniera Cantalamessy OFMCap.: Lidská sexualita - první škola náboženství, kterou vydalo Centrum pro rodinu při Arcibiskupství pražském.
Celý text přednášky naleznete zde.
Bůh zjevený Ježíšem Kristem je jakožto Láska jediný a jedinečný (a jediné podstaty), avšak není sám. Je jediný a trojjediný. V něm koexistuje jednota a rozdílnost: jednota přirozenosti (podstaty), vůle, záměru – a zároveň rozdílnost vlastností a osob.
Dva lidé, kteří se vzájemně milují, a to je především případ ženy a muže žijících v manželství, něco znázorňují, reprodukují takříkajíc něco z toho, co se děje uvnitř Trojice. V Trojici vydávají („vydechují“) dvě Osoby – Otec a Syn, kteří se milují vzájemnou láskou – Ducha, který je Láska a který je sjednocuje. Kdosi kdysi nazval Ducha svatého božským „My“, nikoli „třetí Osobou Trojice“ nýbrž spíše „první Osobou Plurálu“.
Přesně tímto způsobem je také lidský pár Božím obrazem. Manžel a manželka jsou skutečně jedním tělem, jedním srdcem, jednou duší – byť v rozdílnosti pohlaví a osobností. V páru se smiřuje jednota s růzností. Manželé jsou ve vzájemném vztahu jako „já“ a „ty“, zatímco ve vztahu k celému zbývajícímu světu počínaje vlastními dětmi vystupují jako „my“, takřka jako by toto „my“ bylo jedinou osobou, která však je v plurálu, nikoli sama ze sebe, „my“, jinými slovy „tvoje matka a já“, „tvůj otec a já“.
***
Se svolením převzato z přednášky Raniera Cantalamessy OFMCap.: Lidská sexualita - první škola náboženství, kterou vydalo Centrum pro rodinu při Arcibiskupství pražském.
Celý text přednášky naleznete zde.
