Tak přece jen Ježíš "radil", že máme sedět vzadu: a proto správně to dělají všichni ti, kdo v kostele sedí pravidelně … co nejvíc vzadu. Však je to znamení pokory, ne? (srov. Lk 14,1.7-14).
 
Nemusíme dlouho přemýšlet, aby nám došlo, že toto neměl Ježíš na mysli. Jeho poučení určitě není míněno jako rada společenského chování (přesněji řečeno křesťanského společenského chování), ale jako rada správného postoje vůči druhým a posléze vůči Bohu. Bylo by trochu zavádějící označit tento postoj jako pokoru: to by nás mohlo snadno svádět k postoji hrbaté pokory, pokory pouze "naoko". Lépe bychom to mohli označit jako ne-sebestřednost. Nesebestředný člověk nestaví do středu své vlastní já. Nestaví do středu pozornosti své "ego", a to ne ze stydlivosti či nedostatku asertivity, ale protože ani v jeho vlastních očích není "středem světa" jeho Já. Proto nemusí toužit, aby jím byl v očích druhých. Ježíš osvobozuje člověka od sebestřednosti, od křečovitého hledání uznání a prestiže, od vychvalování sebe, jen aby "vypadal".

Nemusím srovnávat sebe s druhými, vypočítávat všechny klady u sebe a zápory u druhého, abych si tak dokázal, že přece jen nejsem tak špatný, "lépe řečeno", že jsem lepší než "tamten". A tak Ježíšovo ponaučení míří mnohem hlouběji: "nesedávat" si v duchu na přední místa, nepostavit na trůn své já, nepovažovat sebe za nejdůležitějšího. Umět si upřímně vážit druhých lidí, "vidět druhé" …natolik, že zapomenu na sebe (a tak, řečeno obrazně, posadím sebe na poslední místo). A to neznamená, že mám považovat sebe sama za "nejhoršího", za člověka bezvýznamného: vždyť jako Boží dítě mám velkou hodnotu. Evangelium nás jednoduše nabádá k tomu, abychom smýšleli o sobě střízlivě: a to nejen tehdy, když budeme pozváni na významnou společenskou událost … A toto pravdivé a střízlivé smýšlení o sobě mi dovolí, abych zapomínal na sebe a viděl druhé, jejich hodnotu, jejich klady.


Převzato z myšlenky ke kázání ke 22. neděli v mezidobí z tématické sekce "Kázání, promluvy" na tomto webu...