Plody, které my přineseme, neučiní Boha bohatším, nás ale nás učiní šťastnějšími. - archiv citátů

4.4.2012, Jan Samohýl (Foto: IMa)

V nové Ježíšově smlouvě je naplněn příběh Božího manželství

V nové Ježíšově smlouvě je naplněn příběh Božího manželství

Naplnění nové smlouvy v Ježíšově velikonočním tajemství

V nové Ježíšově smlouvě je naplněn příběh Božího manželství. Křesťanské shromáždění, svolání, je staronovou nevěstou připravenou k zasnoubení. Tak to vidí i svatý Pavel: „Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu.“ (2 Kor 11,2) Církev je novou nevěstou, připravenou na Beránkovu svatbu. V apokalypse čteme: „Tehdy mi řekl: Piš: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu. A řekl mi: Toto jsou pravá slova Boží.“ (Zj 19,9)
 
I v jiných novozákonních textech je přítomen obraz manželství pro vyjádření vztahu Krista a církve. Pavel píše křesťanským rodinám: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná“ (Ef 5,25–27). O církvi jako nevěstě mluví  i dokument II. vatikánského koncilu Lumen gentium: „Je popisována i jako neposkvrněná nevěsta neposkvrněného Beránka (srov. Zj 19,7; 21,2.9; 22,17). Kristus "miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil" (Ef 5,25–26). Přidružil ji k sobě nezrušitelnou smlouvou a bez ustání "jí dává jíst a přeje jí" (Ef 5,29). A když ji očistil, chtěl, aby s ním byla spojena a byla mu poddána v lásce a věrnosti (srov. Ef 5,24). Navěky ji zahrnul nebeskými dary, abychom pochopili Boží a Kristovu lásku k nám, která převyšuje veškeré poznání (srov. Ef 3,19).“ (LG 6) 
 
a) Krev, znamení odevzdání
 
Pro porozumění smyslu a hloubky biblické smlouvy je důležitý způsob jejího uzavření. Jedno z nejposvátnějších míst Tóry popisuje uzavření smlouvy na hoře Sinaj takto: „Mojžíš vzal polovinu krve a vlil ji do mís a druhou polovinou pokropil oltář. Potom vzal Knihu smlouvy a předčítal lidu. Prohlásili: "Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil." Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: "Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov." Pak Mojžíš a Áron, Nádab a Abíhú a sedmdesát z izraelských starších vystoupili vzhůru. Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe. Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha; i jedli a pili.“ (Ex 24,6–11)
 
Tento pozoruhodný text popisuje uzavření smlouvy skrze zabití obětních zvířat. Polovina krve je vylita na oltář a druhou polovinou je polit lid. Krev, hebrejsky dám, byla chápána jako znak života. Lidé orientálních kultur věřili, že v krvi je přítomna duše živého tvora. Přijetí krve je bytostné přijetí druhého, znamení plnosti odevzdání. Jedno z prvních přikázání Zákona se týká zákazu přijímat krev: „Jen maso oživené krví nesmíte jíst“ (Gn 9,4). Ještě silněji je to v knize Leviticus: „Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu“ (Lv 17,10). Přijmout krev živého tvora bylo něco nepřípustného, znamenalo to stát se tím, koho krev přijímáme, ztratit sama sebe a být tím druhým.
 
Celý tento popis uzavření smlouvy na hoře Sinaj končí neuvěřitelným prohlášením: „…ačkoli uzřeli Boha…“ Svatební odevzdání skrze symbol krve je spojeno s uzřením Boha. V textu je ještě důležitý závěr: „i jedli a pili“. Znamení jídla, hostiny, beráchá, v orientálních kulturách znamenalo sjednocení. Závěr smlouvy na hoře Sinaj je ve sjednocení Hospodina a jeho lidu. „Jsi tím, co jíš,“ píše svatý Augustin. Jak nepřípustně musela znít židovským posluchačům Ježíšova slova, která čteme v Janově evangeliu: „Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm."“ (Jan 6,53–56).
 
Neuvěřitelné prohlášení porušující ustanovení Tóry, anebo zjevení Božího synovství Ježíše z Nazareta? Radikalita rozhodnutí, která provází celé Ježíšovo veřejné působení, rouhání, nebo Boží vyvolení? Celá tato situace v Janově evangeliu končí lapidárně, ale pochopitelně: „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili“ (Jan 6,66). Přijetí Ježíšovy krve znamená přijetí Božího života, života věčného. V pokrevenství s Kristem je naše vykoupení, tajemná výměna skrze vzájemné odevzdání. „Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.“ (Ef 2,13) Vzájemné odevzdání je vzájemnou výměnou, nežiji již já, ale ty. Pavel opakuje často tuto teologii odevzdání. K ní se vrací i dokument Lumen gentium: „Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, totiž novou úmluvu ve své krvi (srov. 1 Kor 11,25), a povolal ze Židů i z pohanů lid, který by ne podle těla, nýbrž v Duchu vytvořil jednotu a byl novým Božím lidem“ (LG 9).
 
Životní, vzájemné odevzdání naznačuje i text svátosti manželství: „Já, Jan, odevzdávám se Tobě, Renato, a přijímám Tě za manželku.“ Dávám se a přijímám, nežiji již já, ale ty, jde o vzájemnou výměnu. Tento obraz odevzdání je i jazykově v češtině naznačen, žena se vydává (vdává) muži a muž k sobě přijímá ženu (žení se).
 
Pro charakter odevzdání je důležité i orientální chápání jména. Jméno vyjadřovalo v těchto kulturách jádro či poslání svého nositele. Vyslovit své jméno znamenalo vyjádření, vydání sebe sama. Znát jméno druhého znamenalo mít druhého. V tomto kontextu se to týkalo i jména Božího. Proto Židé nesmějí vyslovovat Boží jméno, nemají a nemohou vlastnit Boha. K porušení zákazu vyslovit jeho Jméno se vázaly závažné tresty. Odevzdat se svým jménem tedy znamená odevzdat se plně a definitivně. Nic si nenechat pro sebe. I to je význam manželské smlouvy.
 
b) Poslední večeře jako nový sňatek
 
Kdy se odehrává nová smlouva a jaké má důsledky? Je zde pesachová večeře, připomínající osvobození z domu otroctví, dvanáct apoštolů jako nových dvanáct kmenů Izraele a text haggady, kde pohár vína je ústředním symbolem slavení sederu. Židé věří, že právě pesachový šabat je tím nejlepším dnem pro příchod mesiáše, dnem nového sňatku. Při večeři byly nality čtyři kalichy, pátý stál uprostřed stolu a čekal na mesiáše, Eliášův kalich, který má podle židovské tradice pozvednout právě mesiáš.
 
Je zajímavé, že evangelista Lukáš zmiňuje, že to byl právě poslední kalich, který Ježíš požehnal a nazval novou smlouvou. „A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."“ (Lk 22,20) Ježíš nabízí svou krev, sám sebe. Nová nevěsta, lid svolaný Pánem (ekklésia kyriaké) nabízí, co má, své lidské slabosti, své hříchy. Ježíš přijímá svoji nevěstu, přijímá nás. „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích.“ (Řím 8,3)
 
Ježíš dává svůj Boží život a přijímá lidský, hříšný. Tento postoj naznačuje i katolická liturgie v misále po úpravách za papeže Pavla VI. Charakter nabídky, výzvy k přijetí, je naznačen v konsekračních slovech: „Vezměte a pijte z něho všichni, toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“ Důsledkem nové smlouvy je přijetí hříchu. Svatý Pavel dokonce píše, že Ježíš se stal hříchem. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 Kor 5,21) Pro člověka je to cesta k životu, k plnosti Božího života. Být ztotožněn s Kristem, zemřít hříchu, znamená život. „Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ (Řím 6,7–8) Pro Ježíše Krista tato výměna znamená smrt, za hřích smrt. To je hluboké, ale základní poslání Ježíše Krista. To je smysl jeho mise, jak píše Meliton ze Sard: „Kristus je ten, který nás vyrval z otroctví ke svobodě, z temnoty ke světlu, ze smrti k životu, z tyranie k věčnému království.“[11] Po poslední večeři se v jeho životě začíná vše hroutit. V Getsemanech prožívá strašlivou úzkost, je zrazen a zdá se nesmyslně odsouzen, a to i proti vůli římského protektora Piláta.
 
c) Důvod Ježíšova odsouzení
 
Zač je Ježíš právně odsouzen, se dozvídáme v Markově evangeliu. Existují různé spekulace okolo historicko-právních souvislostí jeho odsouzení. Jeho soudci na Ježíše nic nenacházejí. „Tu velekněz vstal, postavil se uprostřed a otázal se Ježíše: "Nic neodpovídáš na to, co tihle proti tobě svědčí?" On však mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho velekněz zeptal: "Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?" Ježíš řekl: "Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: "Nač potřebujeme ještě svědky? Slyšeli jste rouhání. Co o tom soudíte?" Oni pak všichni rozhodli, že je hoden smrti“ (Mk 14,60–64). Ježíš je odsouzen za rouhání. V mišnaickém traktátu Sanhedrin čteme, co je rouhání: „Člověk není vinen rouháním, dokud nevykládá Boží jméno.“ Ježíš je odsouzen poté, kdy sdělí, kdo je, své poslání, možná i své jméno.
 
Co přesně znamená a jak zněla Ježíšova odpověď „Já jsem“? Reakce velekněze není přehnaná, odpovídá rouhání. Roztrhne své roucho, na prsou asi osm centimetrů, jak předepisuje tradice. Ježíš je odsouzen za rouhání, možná za vyslovení Nevyslovitelného. Ježíš definitivně radikalizuje své poslání: rouhání – nebo nový mesiáš, smrt – nebo život, lež – nebo pravda. Jeho život končí potupnou popravou určenou a připravenou zločincům, jeho tragédie je naplněna. Pro křesťany však je to chvíle spásy, zvláštní výměny, oběti Božího Syna za lidstvo.
 
Ježíš je prostředník Nové smlouvy, to je i význam poněkud obtížné evangelijní pasáže, známé jako Očištění chrámu, kdy Ježíš vyhání prodejce obětních zvířat a směnárníky z chrámu. Ti zde ale byli z ustanovení Zákona, prodávali obětní zvířata a měnili běžné peníze za chrámové. Smyslem Ježíšova činu není agrese či přehnaná horlivost. V chrámu byli i chrámoví strážci, kteří překvapivě proti Ježíšovi v chrámu nezasahují. Jedná se o prorocké gesto. Farizejové se ptají, co toto znamení znamená. Ježíš mluví o zboření chrámu, zrušení staré smlouvy a o svém těle, o smlouvě nové. Ježíš ve svém těle přináší novou smlouvu, to pochopili jeho učedníci po zmrtvýchvstání. „Židé mu řekli: "Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?" Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím." Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.“ (Jan 2,18–22)
 
 
Ježíš je prostředník Nové smlouvy, nového sňatku. Smyslem Boží smlouvy je berít, bytostné spojení člověka s Bohem. Na tuto skutečnost poukazuje i křesťanská liturgie. Denně se v kostelech po celém světě znovu zpřítomňuje Ježíšova svatba s lidstvem. Církev veřejně tímto zprostředkováním slouží světu. Židokřesťanství jako náboženství smlouvy deklaruje neobvyklý Boží příklon k člověku, ale vyjadřuje i originalitu a hloubku těchto náboženství. Tento přístup může být inspirativní i pro křesťany a ukazovat nám nově židovské základy naší víry.
 
 

Související texty k tématu:

Manželství
Manželství tematické texty na webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v katalogu webu vira.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu vira.cz
- www.manzelstvi.cz - web o manželství a rodině
Manželství na webu iencyklopedie.cz 
- Dostupná literatura k tématu: manželství

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pátek 23.6. slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Dt 7,6-11; 1 Jan 4,7-16; Mt 11,25-30

Komentář k Mt 11,25-30: Přetvoření našich srdcí, aby se staly podobnými Ježíšově tichosti a pokoře, je jistě bolestný proces a úkol na celý život. Ale je to přání Boha již od chvíle stvoření: „učiňme člověka ke svému obrazu“!

Zdroj: Nedělní liturgie