Aneb konec naivně objektivistické exegeze
Při přístupu k Písmu je třeba vycházet z dvojího: vzhledem k textu Písma, jenž nám reprezentuje stránku lidskou, je třeba pečlivě analyzovat jeho dobovou podmíněnost, jeho formu i záměr, jeho svědecký program i úsilí, kterým přesahuje dobu svého vzniku. Ale vzhledem k poselství, tedy k obsahu, zastupujícímu stránku božskou, je třeba se ptát sama sebe: Naslouchám dost pozorně a pokorně, otevřeně a vnímavě?
Dávám se sám zajmout a napomenout? Jen kdo přijal napomenutí, smí napomínat, jakože jen Vytaženy (Moše) je určen k vytažení a vychvácení z domu služby. A to znamená ptát se stále znovu sám sebe: Kde jsem já sám zajat biblickým poselstvím a kde ještě trvám v zajetí svých starých představ a předsudků, které v našem životě zastupují roli model? Můžeme si to osvětlit příkladem ze špičkové fyziky: Při přesném měření závisí výsledek také na stanovisku měřícího, odkud měří, zdali se sám pohybuje atd. Nelze už pěstovat naivně objektivistickou exegezi. Kdo při práci s Písmem zachází s ním tak, že nebere zřetel na to, proč, přesněji k čemu vzniklo a bylo tradováno, aby totiž vydalo svědectví o jednajícím Bohu, zachází s ním nepřiměřeně a tedy nevědecky.



Ukázka z publikace Kristovi svědkové ve Starém zákoně (Prof. Dr. Jan Heller)


***

Celý text tété publikace naleznete zde