To, co jsme vykonali, navždy a navěky zůstane s námi. - archiv citátů

13.3.2007, Aleš Opatrný

Vina a její odstranění - pohled z pozice teologie katolické církve

Práce s vinou se neomezuje v katolické církvi jen na téma povětšinou nejznámější, kterým je zpověď čili svátost pokání. Zacházení s vinou vyrůstá z celé křesťanské nauky a souvisí s ní.
 
V následujícím pohledu, který je velmi stručný a proto i kusý, předpokládáme jako základní hledisko křesťanskou víru. Tento předpoklad přináší dvě podstatné a pro křesťanské hledisko charakteristické věci:

1. Člověk není sám sobě neomezeným pánem a není není odpovědný jen anonymní lidské společnosti, ale je zodpovědný Bohu – stvořiteli.

2. Vina je Bohem v zásadě vždy odpustitelná, což představuje zcela spolehlivý zdroj naděje.



Křesťanský pohled považuje Boha za stvořitele světa a člověka za jeho stvoření, navíc za toho, kdo je stvořen k obrazu a podobenství Božímu. Člověk je tedy zodpovědný Bohu, což ho neponechává v izolaci ani v úspěchu ani v neúspěchu. Vztah člověka k Bohu považuje křesťanství za vztah základní, proto i vina má u křesťana vždy interpersonální rozměr. Tím není míněno jen to, že vina poškozuje určitého člověka nebo že má vždy jistý sociální dosah, ale je tím míněno, že vina člověka se vždy dotýká základního vztahu, tedy vztahu s Bohem. To v důsledku znamená, že jak vina tak její odpuštění je vždy dějem, který probíhá (také) mezi člověkem a Bohem.


Celá bible svědčí o Bohu milosrdném a odpouštějícím. Biblické poselství ukazuje Boha jako toho, kdo má hřích v naprosté a zásadní ošklivosti, kdo je ale schopen hřích čili vinu likvidovat odpuštěním a tak likvidovat i vědomí viny. Z tohoto hlediska je pro křesťana jediným a skutečným likvidováním (skutečné) viny odpuštění ve všech jeho složkách, tedy odpuštění Bohem i člověkem včetně "odpuštění sobě samému", čili včetně přijetí vlastní viny viníkem samotným. Právě toto přijetí sebe sama jakožto hříšníka se u křesťana podstatně opírá o vědomí, že je v prvé řadě přijat Bohem a že je mu je nebo bude odpuštěno.


Přístupové cesty k odstranění viny odpuštěním pro křesťana jsou:
- obrácení, zahrnující i touhu po změně;
- touha po odpuštění, ústící ve víru v odpuštění;
- setkání s církví, která zvěst o odpuštění nese a k realizaci odpuštěné účinně pomáhá.


Tyto přístupové cesty jsou ve skutečnosti realizací křesťanovy víry. Obrácení znamená především obrácení se k Bohu. Je to postoj, ve kterém dává Bohu zapravdu (člověk uznává, že je vinen a to zcela konkrétní vinou) a dále postoj, ve kterém vyznává a uznává i pro sebe sama odpuštění všech vin jako možné a platné. Právě toto vědomí, že Bůh odpouští, spojené s touhou po osobním odpuštění, vytváří víru v odpuštění, která křesťanovi na jedné straně umožňuje nést i velmi hluboké vědomí o vlastní hříšnosti, aniž by ho to psychicky deptalo, na druhé straně mu umožňuje vidět ohraničenou dobu existence viny, která odpuštěním zaniká. Lze to shrnout do určitého paradoxu: právě proto, že křesťanství zná takřka neohraničenou velikost Boží schopnosti a ochoty odpouštět může si dovolit vidět hřích (vinu) v nezkreslené velikosti, hrůze a ošklivosti. Je ovšem vždy nešťastné a pro člověka nebezpečné, vezme-li vážně jen jednu z obou stran naznačené skutečnosti. Tedy vidí-li jen vinu a nevidí příliš odpuštění nebo naopak, vidí-li jen odpuštění a nevnímá rozsah a dosah hříchu.

Pro katolickou a pravoslavnou tradici je pak charakteristické, že církev nejen nese a předává zvěst o Božím odpuštění, ale i to, že církev toto odpuštění velmi účinným způsobem zprostředkuje, koná a to ve svátosti pokání, běžně nazývané "svatá zpověď". Přijetí této svátosti je vrcholem cesty obrácení, na kterém se člověk obtížený vinou setkává s odpuštěním, které je nezpochybnitelně slíbeno a v realizaci této svátosti "neomylně konáno" - jistota, že člověku bylo odpuštěno totiž nezávisí na kvalitě a intenzitě jeho prožitku, ale spočívá na konání církve, v tomto případě na rozhřešení, které z pověření a ve jménu církve uděluje kněz.

Je třeba se ještě zmínit o pocitu viny, který nemá oporu ve skutečnosti (nevyplývá ze skutečné viny), ale člověka trápí. Ten může mít samozřejmě svůj kořen v psychice člověka, ne v jeho konání a nebo ve špatném pochopení skutečností víry trpícím člověkem. V tomto případě je pak katolický duchovní buď "náhradním pomocníkem" místo psychologa, má-li pocit viny příčinu v psychice, nebo kvalifikovaným poradcem a učitelem, je-li u kořene pocitu defekt víry nebo defekt poznání skutečností, z nichž víra vyrůstá. V obou případech je nutné, aby dokázal rozpoznat, že zde nejde o vinu, která má svůj základ v morálním defektu a je proto odstranitelná (jenom) odpuštěním. Právě v případě, že by chtěl duchovní aplikovat křesťanské odpuštění na pocit viny, který nemá kořen ve skutečném hříchu, bylo by jeho konání neúčinné nebo spíš škodící.

Shrnuto: vlastní oblastí činnosti katolického duchovního je práce s vinou, která má kořen v reálném hříchu. Z víry křesťanů pak vyplývá, že vědomí viny i vinu samotnou odstraňuje Bůh odpuštěním, které je zpravidla zprostředkováno určitým uspořádaným způsobem (tedy svátostí pokání) církví.






Věřím v odpuštění hříchů

1. O Božím odpuštění

Víra v odpuštění není samozřejmostí. K pojmu odpuštění a k jeho nárokům se stavíme různě: odpuštění požadujeme, odmítáme dáváme, přijímáme, nahrazujeme něčím jiným anebo skutečně v odpuštění věříme. Mluvíme-li o víře v odpuštění půjde vždy o vztah Boha a člověka nebo Boha a lidí, nejen o vztah člověka k člověku nebo k několika lidem. Víra v odpuštění a její realizace ve smíření předpokládá: ,

- Víru v obecnou narušenost lidské přirozenost, v nedokonalost člověka, která není ontologická, tedy dána stvořením, ale existenciální – reálná. Tato víra není pro křesťana ničím zvláštním, ale některé jiné nauky ji vlastně postrádají nebo popírají, například starý známý marxismus nebo nauka scientologů.

- Víru v Boží spontánní ochotu odpouštět. Tím je myšleno, že Boží ochota odpouštět není způsobena nebo vynucena člověkem, ale je bez zásahu člověka Bohem chtěná.

- Poznání lidské bezmoci vůči realizované vině. Ačkoliv některé následky viny lze napravit, existenci viny, která se někdy stala, nemůže člověk ovlivnit, nemůže jí vzít zpět.


Chybí-li víra v narušenost člověka, potom se takový jedinec může domnívat, že je bezchybný, nebo že se bezchybným dříve nebo později stane. Chybí-li víra ve spontánní Boží ochotu odpustit, může se člověk domnívat, že lze Boha uplatit nebo podplatit, odpuštění si zasloužit, případně se bude snažit vinu popřít nebo vytěsnit. Nechce-li člověk uznat svou bezmoc vůči vině, která se stala, bude se přesvědčovat o své vlastní moci, kterou chce vinu anulovat, nebo bude vinu popírat. Můžeme tedy shrnout: absence víry v odpuštění může lidskou osobnost deformovat nebo nějakým jiným způsobem poškozovat.



2. Odpuštění jako Boží čin

Odpuštění je léčivá Boží odpověď na lidskou bezmoc. Uvažujme o tom, v jakém smyslu je tato Boží odpověď léčivá. Pomohou nám jednoduché obrazy, které vezmeme z evangelií. Hřích je dluh (vůči Bohu, vůči bližnímu) a odpuštění je odstraněním tohoto dluhu nesmírně bohatým Bohem. Víra v odpuštění znamená, že Bůh tento dluh za člověka chce a může vyrovnat, protože člověka miluje a je dost „bohatý“. Je-li odpuštěn „dluh“, potom už nezatěžuje bytí člověka.

V evangelním příběhu o nemilosrdném služebníkovi (Mt 18, 23 – 35) mu pán odpouští obrovský dluh. I když toto podobenství mluví především o požadavku odpouštět bližním, je zde postava pána, zobrazující Boha, ukázána jako osoba nesmírně bohatá. A protože tento bohatý pán odpustí velký dluh má i relativně chudý člověk odpustit dluh malý. Takřka stejné je to v podobenství o milosrdném otci (Lk 15, 11 – 32). Otec může znovu dát mladšímu synovi to, co už promrhal. Když totiž poručí, aby mu dali obuv na nohy, jedná s ním jako se synem a ne s otrokem, který musel chodit bos. Když poručí, aby mu dali prsten, vrací mu symbolicky synovská práva. Tedy otec je opět tak bohatý, že si může takovouto štědrost v odpouštění dovolit. I v něm máme poznat nebeského Otce.

Aby si mohl člověk víru v odpuštění osvojit a integrovat do svého života, potřebuje mít správný obraz Boha, to znamená Boha:
- spravedlivého (Řím 2, 11);
- štědrého (Lk 11, 5 – 13; Iz 43, 22 – 44, 5);
- nesmírně „bohatého“ (Ef 2, 4);
- člověku nakloněného (Jan 3, 16);
- milosrdného (Ž 118).

Jen od takového Boha lze očekávat odpuštění jako dar. A darem je ostatně celá spása člověka (Jan 3, 16; Ef 1, 5 - 8).



3. Lidská zkušenost a Boží ochota odpouštět

Ačkoliv je víra ve své podstatě lidskou odpovědí na Boží slovo, které je člověku řečeno (srov. Katechismus katolické církve odst. 142-143) mají na její podobu také vliv lidské zkušenosti. V případě víry v odpuštění se mohou prolínat pohledy křesťanské víry v odpuštění se vzpomínkami na zkušenosti, které člověk udělal s lidským odpuštěním. Zejména způsob, jakým odpouštěli rodiče a ostatní vychovatelé, mnohdy po léta nebo i po celý život ovlivňuje pohled člověka na Boží odpuštění. A může buď podporovat růst víry ve velkorysé a léčivé Boží odpouštění nebo naopak víru v Boží odpuštění znejišťovat a oslabovat. Proto je mnohdy nutné oddělit tyto lidské zkušenosti a víru v odpuštění, jak ji má ve věřícím vyvolat Boží slovo. Odpouštějícího Boha nelze uzavřít do hranic lidských měřítek a možností. Bůh není ve svých možnostech omezen tak, jako je omezen člověk. A už vůbec mu nelze připisovat všechny možné nepěkné reakce, které v lidech mnohdy vyvolávají provinění bližních, jako je uraženost, touha po pomstě, potměšilé čekání na poklesek bližního apod. Jsme tedy opět u obrazu Boha. Bůh „příliš malý“ bude stejně málo schopen odpouštět jako člověk. A bude ho možné podplatit. Jen Bůh opravdu veliký může odpouštět velkoryse viny nad pomyšlení veliké. (Malý test: Dovedete si představit, že by Bůh odpustil Hitlerovi nebo tvůrcům televizních pořadů, které vám silně vadí?)

Ale připomeňme si také lidský úkol odpouštět: člověk stvořený k Božímu obrazu se snad nejvíc podobá Bohu, když ze srdce odpouští.



4. Co víru v odpuštění podporuje

Pomocí mohou být dobré zkušenosti s odpuštěním na rovině lidských vztahů. Dobrá zkušenost s odpuštěním člověka člověku zpravidla podporuje víru v možnost Božího odpuštění. Za nejdůležitější ale považujeme osvojení si biblického obrazu hříchu a biblického obrazu odpuštění, jak bylo ukázáno v předchozích přednáškách tohoto setkání. Víře v odpuštění nepomůže ani znicotnění hříchu, ani jeho zveličení. I když to může působit pohoršlivě, můžeme říci, že ve světle Písma hřích patří do života. Tím má být řečeno, že se v lidském životě stále vyskytuje a nemůžeme doufat, že ho v historii světa i v osobní historii člověka jednou provždy zcela eliminujeme. Ale právě proto patří do života odpuštění, které Bůh stále uděluje. Spojení těchto dvou pohledů dělá křesťanství realistickým (nepopírá hříšnost), na Bohu závislým (nikdo neodpouští tak jako Bůh) a při vší etické náročnosti snesitelným (bez štědře odpouštějícího Boha bude křesťan v depresi nebo se vrhne do hříchu).








Odpuštění hříchů II.

1. Co víře v odpuštění překáží

Psychologicky účinným blokem může být nedostatek zkušenosti s lidským odpuštěním nebo zklamání v této věci. Podobně může působit silná neláska k sobě samotnému, ve které člověk nedokáže uvěřit, že je „milování hodný“, a to dokonce Bohem (Opět malý test: najděte si úryvek Iz 43, 1 – 5 a položte si poctivě otázku, zda se cítíte alespoň v tak dobré pozici vůči Bohu jako vyvolený národ podle prorokových slov?! ) V neposlední řadě překáží víře v odpuštění špatná teologie i špatná kající praxe.

Pokud totiž člověk staví odpuštění především na svých vlastních činech, nevěří, že pro odpuštění musí něco udělat především Bůh. Má-li člověk dojem, že si musí odpuštění zasloužit, že Boží odpuštění bude možné teprve jako odpověď na jeho rozsáhlé kající skutky, nebere vážně spasitelské dílo Kristovo a bezpodmínečnost Boží lásky. Pokud má za to, že viny jsou pro Boha zcela nezajímavé, že se může jen „koupat v moři Boží lásky“, potom nebere vážně neúplatné Boží rozlišování dobra a zla a sotva pochopí velikost Ježíšovy záchrany.

Špatná kající praxe začíná tam, kde se v životě člověka celá záležitost smíření s Bohem redukuje na vykonání zpovědi. Ačkoliv jedním z nejdůležitějších obsahů života člověka s Bohem má být vědomí lásky a odpovědnosti, která je hříchem narušována a proto lítostí, odpuštěním - tedy smírem – je vztah napravován, je toto všechno omezeno na dosti neosobně konaný rituál. V něm je vztah nahrazován nepatřičným zvěcněním. V takovéto kající praxi sice svátost smíření obsahuje materii (hřích), vyznání, formální lítost (mnohdy ve formě říkánky), rozhřešení (nutná formule, kterou říká kněz), kající skutek (pochopený jako nutná „platba“), ale osobní setkání s živým odpouštějícím Bohem dotyčná osoba vůbec nevnímá. Proto také nemůže tato praxe podporovat růst lásky a důvěry mezi člověkem a Bohem.



2. Odpuštění v naší každodennosti

Na trvalou potřebnost mnoha Božích odpuštění ve všední každodennosti neupozorňuje věřícího jen vzpomínka na vlastní poklesky při denním zpytování svědomí, ale právě tak ho má upozornit obsah modlitby Páně. Tam křesťan vyznává jak svou hříšnost („naše viny“), tak touhu po Božím odpuštění („odpusť nám“). A k tomu si připomíná mnohdy těžkou věc, totiž svázanost Božího odpuštění se svou ochotou odpouštět bližním („odpusť nám, jako i my odpouštíme“). Pokud se tedy člověk modlí modlitbu Páně tak, že vnímá obsah vyslovovaných slov a spojuje je s realitou vlastního života, pokud je denně s Bohem v osobním kontaktu a rozlišuje dobré a zlé, bude odpuštění trvalou součástí jeho života. Máme zde na mysli odpuštění Boží, které patří do soužití Boha s člověkem podobně, jako každodenní řada drobných odpouštění patří do dobrého mezilidského soužití. I dobrý vztah člověka s Bohem jakož i člověka s člověkem je protkán drobnými vinami a proto také drobnými smířeními a jen občas je potřebná zásadní likvidace „vztahových nehod“.



3. Malý doplněk o katechetickém ztvárnění víry v odpuštění

Rodiče mají mnohdy vliv na pochopení celé oblasti odpuštění u svých dětí. A dospělý křesťan je zodpovědný za to, zda se snaží i v oblasti viny a odpuštění dorůst ke skutečně dospělému chápání.

Je třeba rozlišit víru v odpuštění, kající praxi, pedagogický efekt témat vina - odpuštění – smíření u dětí, a také sociální projevy smíření a odpuštění u dospělých.

Zralé víře dospělého v oblasti odpuštění mnohdy překáží přetrvávající dětský pohled na odpuštění. Dítě by mělo v poměrně krátkém časovém úseku prožít po vině trest a odpuštění. Tak prožije své osvobození. Menší děti si zpravidla nepamatují vinu více dní – zpovídají se z toho, co udělali včera nebo z toho, co dělají (či nedělají) opakovaně a stále jim to je připomínáno („musí se mi třikrát říct, než vynesu koš“, „peru se s bráchou“, apod.). Jiné je to u dospělého – ten se s vinou mnohdy trápí dlouhou dobu, než začne řešit otázku odpuštění. Ovšem i dospělý člověk má, když si uvědomí svou vinu, prožít lítost spojenou s vědomím odpovědnosti za to, co udělal (a koho tím poškodil) a dojít odpuštění, které také znamená snětí této odpovědnosti. Pro dospělého je na místě trestu, které předpokládáme u dítěte, spíš osobní bolest a vnímání sociálních důsledků hříchu (poškodil lidské vztahy, zasáhl další osoby) a vědomí, že „trest“ vzal na sebe primárně Ježíš svým utrpením.

Je tedy třeba vnímat rozdíl mezi chápáním a prožíváním viny a odpuštění u dítěte a u dospělého a zároveň pracovat na tom, aby tak, jak dítě roste a dospívá, se transformovalo jeho chápání viny, lítosti a odpuštění do dospělé podoby. Nedojde-li k této transformaci od dětského pojetí k dospělému, dojde nejspíš k zvěcnění a zpovrchnění v procesu smíření s Bohem u dospělého. Odpuštění potom není chápáno jako dar Boží, ale jako výsledek nepříjemného a vcelku přesně vykonaného rituálu zpovědi. Vědomí odpovědnosti a chápání odpuštění jako láskyplné a pomáhající snětí této odpovědnosti Bohem není přítomno. Spíš se stane, že dospělý bude toužit po trestu, který by ho zbavil pocitu viny, ale tato touha nebude mít personální charakter, nebude výrazem důvěryplného vztahu s Bohem.

Shrnuto: Děti by měly prožívat odpuštění jako projev bezvýhradné lásky Boží, která člověku pomáhá. Dospělý má na své úrovni prožít totéž, ale navíc je pro něho odpuštění také snětím odpovědnosti, kterou má za své činy, a osvobozením od povinností ležících v minulosti, kterým nedokázal dostát. Je to osvobození Boží mocí, která převyšuje radikálně lidské schopnosti. V obou případech je nutné respektovat Boží nadřazenost, nestahovat ve věci odpuštění Pána Boha na úroveň pouze lidských možností a postojů.



4. Vrůstání do pochopení tajemství

U všech důležitých prvků praxe víry platí, že člověk k nim má být přiveden, má být o nich informován, uveden do praktikování - ale tím nemá celý proces osvojování končit. Starý křesťanský pojem „mystagogie“ znamená uvádění do hlubšího chápání a prožívání různých tajemství víry. Svátost smíření i samotné Boží odpuštění jistě mezi tajemství víry patří a proto i u ní je mystagogický charakter důležitý. Do tajemství odpuštění jako takového i odpuštění ve svátosti smíření je třeba vrůstat.

Růst víry v odpuštění závisí na obecném růstu a rozvoji víry člověka a na shromažďování zkušeností s Božím odpuštěním. Je důležitou otázkou pro svátostnou praxi a pro katechezi (zejména dospívajících a dospělých), jak této mystagogické činnosti napomáhat. Je totiž možné, že odklon od individuálně konané svátosti smíření v některých evropských zemích (Německo, Švýcarsko) a také katastrofálně povrchní kající praxe u mnoha lidí v oblastech s tradičním většinovým křesťanstvím, jsou mimo jiné způsobeny právě tím, že chápání odpuštění a celá oblast svátosti smíření ustrnuly u mnoha křesťanů na stupni, odpovídajícím více méně dětské katechezi, a tak se toto chápání postupně „vzdálilo“ ostatními oblastem života člověka, které se vyvinuly do dospělých forem. V dalším životě potom buď praxe pokání stagnuje a dospělí se zpovídají jako děti (svátost smíření v podstatě nesouvisí s jejich životem, ale opakují v ní, co se kdysi naučili), nebo tuto „dětskou“ svátost odloží jako řadu jiných dětských věcí.

Domnívám se, že celou kající praxi, vycházející z adekvátní víry v odpuštění, není možné pro celý lidský život naučit v dětském věku, ale je třeba na jejím rozvíjení a kultivaci pracovat v dospívání i dospělosti. Bez této práce zůstanou výzvy k hojnějšímu zpovídání se a stesky nad nedostatečným vnímáním hříšnosti pouze slovy bez většího účinku.

P. Aleš Opatrný 2007

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 23. 7.

Mdr 12,13.16-19 ; Žalm 86; Řím 8,26-27
Mt 13,24-43

Není snadné odpovědět na otázku jak konkrétně postupovat a jak se vyrovnat s odmítnutím či jen faktickou nevírou v Krista. Nejde ale o nový problém. První komunita křesťanů se s ním hojně setkává. Proč Židé hromadně nepřijali evangelium? S tím souvisí otázka, jak vůči nim postupovat. Máme je vyhubit? Ježíš předkládá zásadní argument. Boží království nekončí jen realitou pozemského života (teď a tady). Je třeba věci nahlédnout perspektivou věčnosti, až Bůh oddělí plevel od pšenice. Tato logika přesahuje viditelnou konfesní příslušnost a vztahuje se na nejhlubší nitro každého člověka bez výjimky.

Zdroj: Nedělní liturgie

Mediálně spolupracujeme:

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže 15. - 20. 8. 2017

Festival United 24.8. - 26.8. 2017 Vsetín

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20.7.2017) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z...

Sv. Eliáš (20.7.)

(18.7.2017) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16.7.2017) z kláštera Compiègne u Paříže

Prosba o Vaši pomoc

(12.7.2017) Svou krví můžete zachránit život. Hledá se akutně dárce kostní dřeně pro 16 letého Jakuba z Brna.

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12.7.2017) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10.7.2017) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(3.7.2017) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3.7.2017) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)