Tradičním, až do koncilu užívaným výrazem pro výuku náboženství byl ve francouzštině pojem "transmission de la foi", doslovně transmise neboli přenos, předávání víry. Těžko se už zjistí, jak se tento nesmysl do slovníku katechetů a katechetek dostal. Teprve od posledního koncilu se začal používat nový výraz éveil de la foi, probouzení víry, který je přiléhavější, i když ani on nevystihuje záměr vyučujících zcela přesně. Hlavní nesnáz výuky náboženství, což - mimochodem řečeno - také není nejšťastnější výraz, spočívá v nemožnosti dovést někoho k víře, stačí se nad tím jen na chvilku zamyslet. Čeho tedy lze v katechismu dosáhnout?
Měl jsem náhodou nedávno příležitost zúčastnit se opět jednou přípravy francouzských "buditelů víry" a také jejich následné práce s dětmi. Dobrá vůle všech byla mimo jakoukoliv pochybnost. Otázka 'k čemu tu byly děti probouzeny' přesto zůstala nezodpovězena.
Probouzet v nich víru, vést je až na práh, který jednou mají samy svobodným rozhodnutím pro Krista překročit, to je velmi náročný program. Za tento práh, tedy až k osobní víře, nikdo nikoho zavést nemůže, k tomu je zapotřebí boží milosti a každý jej musí udělat sám. To nejdůležitější, co pro druhého, včetně vlastních dětí můžeme udělat, je osobní svědectví života z víry, to je nejsilnějším impulzem k osobnímu rozhodnutí pro ni. Nejlepším katechetou je ten, kdo se pro víru v Krista rozhodl a kdo kdo z ní žije. Takový člověk katechismus vyzařuje aniž by na to musel myslet.
Kromě toho je ovšem užitečné seznámit člověka, kterého chceme přivést na práh víry, s církví, do které vírou vstupuje, aby věděl, co to i v tomto ohledu obnáší. Velkým pokušením je přitom lehkost, s jakou lze mluvit o její viditelné podobě, pravidlech, která v ní platí, o svátostech, tradici atd. To, co je vidět a o čem se tak snadno a názorně dá mluvit, má ovšem vyjadřovat vztah k Bohu a víru v něj. Jsou to skutečnosti neviditelné, nepostižitelné a mluví se o nich velmi nesnadno. Cestou menšího odporu se tak výuka náboženství stává často kurzem religionistiky, popisujícím fungování viditelné struktury církve a pravidel, kterými se mají řídit její členové v té které situaci, například při bohoslužbě a při přijímání svátostí. To je nebezpečně blízké situaci zbožných lidí Ježíšovy doby, kteří křižovali zemí, aby získali jednoho novověrce a pečlivě odevzdávali desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbali o právo, milosrdenství a o věrnost.
Není snadné ukazovat cestu ke Kristu a hlavně po ní před očima druhých jít. V takových chvílích pronikavým pohledům mladých neunikne nic, zvláště ne to, co bychom před nimi rádi zatajili. Proto je katechismus něčím jiným, než dějepis a proto klade velké nároky především na dospělé křesťany, kteří jej mají nikoliv učit, ale zprostředkovávat.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 17. ledna 2001
Probouzet v nich víru, vést je až na práh, který jednou mají samy svobodným rozhodnutím pro Krista překročit, to je velmi náročný program. Za tento práh, tedy až k osobní víře, nikdo nikoho zavést nemůže, k tomu je zapotřebí boží milosti a každý jej musí udělat sám. To nejdůležitější, co pro druhého, včetně vlastních dětí můžeme udělat, je osobní svědectví života z víry, to je nejsilnějším impulzem k osobnímu rozhodnutí pro ni. Nejlepším katechetou je ten, kdo se pro víru v Krista rozhodl a kdo kdo z ní žije. Takový člověk katechismus vyzařuje aniž by na to musel myslet.
Kromě toho je ovšem užitečné seznámit člověka, kterého chceme přivést na práh víry, s církví, do které vírou vstupuje, aby věděl, co to i v tomto ohledu obnáší. Velkým pokušením je přitom lehkost, s jakou lze mluvit o její viditelné podobě, pravidlech, která v ní platí, o svátostech, tradici atd. To, co je vidět a o čem se tak snadno a názorně dá mluvit, má ovšem vyjadřovat vztah k Bohu a víru v něj. Jsou to skutečnosti neviditelné, nepostižitelné a mluví se o nich velmi nesnadno. Cestou menšího odporu se tak výuka náboženství stává často kurzem religionistiky, popisujícím fungování viditelné struktury církve a pravidel, kterými se mají řídit její členové v té které situaci, například při bohoslužbě a při přijímání svátostí. To je nebezpečně blízké situaci zbožných lidí Ježíšovy doby, kteří křižovali zemí, aby získali jednoho novověrce a pečlivě odevzdávali desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbali o právo, milosrdenství a o věrnost.
Není snadné ukazovat cestu ke Kristu a hlavně po ní před očima druhých jít. V takových chvílích pronikavým pohledům mladých neunikne nic, zvláště ne to, co bychom před nimi rádi zatajili. Proto je katechismus něčím jiným, než dějepis a proto klade velké nároky především na dospělé křesťany, kteří jej mají nikoliv učit, ale zprostředkovávat.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 17. ledna 2001
