Chtěl bych vám představit jeden nový projekt katolické církve s názvem volontariát. A co se za tím slovem skrývá?
Volontariát je dobrovolnická služba mládeže katolické církvi. Jedná se o nový pastorační a evangelizační projekt. Volontér je mladý člověk, který na rok přerušuje svá studia nebo zaměstnání, aby dal část svého života Bohu ve službě druhým lidem, především dětem a mládeži.
Volontariát je dobrovolnická služba mládeže katolické církvi. Jedná se o nový pastorační a evangelizační projekt. Volontér je mladý člověk, který na rok přerušuje svá studia nebo zaměstnání, aby dal část svého života Bohu ve službě druhým lidem, především dětem a mládeži.
Svým rozhodnutím pro dobrovolnickou službu tak konkrétně odpovídá na vyzvu papeže Jana Pavla II. a biskupů zapojit se do evangelizace a pastorace v církvi. Této službě předchází roční příprava formou víkendových setkání, která vrcholí měsíčním pobytem v diecézním centru života mládeže.
Církev si od volontariátu slibuje oživení pastorační a evangelizační činnosti ve farnostech, rozvoj této činnosti v náročnějších částech diecézí (např. pohraničí), prohloubení spolupráce kněží a laiků a vytvoření živého křesťanského společenství v místní farnosti. Pro volontéra je to především hluboká formace, která může obohatit další život o zkušenosti z živého společenství, z práce s mládeží, prohloubit osobní vztah k Bohu a k lidem a pomoci při rozpoznávání svého povolání…
Jak to vypadá právě dnes, v praxi?
Zátor ve Slezsku je právě jedním ze tří míst, kam letos v létě nastoupili mladí lidé, aby zde vykonávali dobrovolnickou – volontérskou službu. Ptáme se přímo jich.
Odpovídají volontéři ze Zátoru.
Zátor je jednou z mnoha vesnic ve slezském pohraničí, kde není vždy lehké pro kněze vykonávat svoji pastorační a evangelizační činnost. Kromě vysokého procenta nezaměstnanosti k tomu přispívá i skutečnost oblasti sudetů. A právě proto jsme sem byli vysláni my – volontéři, abychom společně s místním knězem vytvářeli místo hlubokého společenství ve víře a svoji přítomností a činností nějak oslovili a zasáhli místní kraj i s širokým okolím.
Žijeme zde na faře, jeden chlapec, dvě děvčata a pan farář. Lenka s Pájou mají svůj pokojík, Vašek a otec Marcel také. Ráno a večer se společně modlíme a přes den se ještě obvykle setkáváme všichni u jídla(vaříme si sami). Program přes den je většinou daný týdenním plánem. Chceme se věnovat především dětem a mládeži, takže pro ně vytváříme volnočasové aktivity, nabízíme různé kroužky a výuku náboženství a připravujeme víkendovky. Chodíme mezi děti a mladé do vesnice, do školy, hrajeme si s nimi, povídáme si a snažíme se jim svým postojem a chováním ukazovat hodnoty života, které mají smysl. Jeden den za námi chodí na faru. Jezdíme také navštěvovat staré a nemocné. S mladými, kteří chodí do kostela se pravidelně scházíme na společenství a také trénujeme kytarový doprovod k bohoslužbám. Naše činnost není zaměřena jen do Zátoru a okolí. Čas od času vyjíždíme např. mezi mladé na vysoké a střední školy. Snažíme se, aby naše aktivity a činnost měly trvalý charakter resp. pokračování až my odejdeme (i když volontéři v Zátoru budou ještě příští dva roky), takže zapojujeme místní mládež a farníky, aby dokázali pokračovat a vést sami zase další.
Pro nás samotné je pobyt zde velkým přínosem, chvilkou k zastavení se ve shonu světa, zamyšlení se nad sebou a třeba chvilkou k znovu ujasnění si svých priorit a postojů. Formace volontariátu je dobrou zkušeností pro další náš život. Jsme rádi, že jsme zde, děkujeme, že zde můžeme být a doufáme, že nejsme poslední volontéřiJ.
Chtěli bychom vědět konkrétně, jak se někdo může stát volontérem a co to obnáší, co to znamená. Proto se ptáme přímo Vaška.
1. Prosím, představ se našim čtenářům.
Ok. Jmenuji se Václav, pocházím z Jablonného nad Orlicí, nedávno jsem zakončil studium na ČVUT v Praze, jsem volontér a jak by řekl rudý bratr…mé oči spatřili již dvacet čtyřikrát přicházet nové jaro.
2. Kdy jsi poprvé slyšel o volontariátu? A co sis o tom myslel?
Kdy poprvé? To si již přesně nepamatuji. Myslím, že jsem se o této službě dověděl
z letáčku na některé akci. Ale více podrobnějších informací jsem slyšel až na setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou (2002), i když jsem jim v té době příliš pozornosti nevěnoval. Připadalo mi to, jako nějaká hurá akce s malou budoucností a perspektivou. Tak jsem také pohlížel na volontéry - buď moc svatí nebo naopak trochu naivní. Bacha!!! Mýlil jsem se J). Vím, že za to mohl nedostatek informací o tomto projektu.
3. Jak u Tebe došlo k tomuto odvážnému rozhodnutí?
Hmm. Ani nevím, kdy jsem se vlastně na 100proc. rozhodl. Myslím, že to se mnou stále rostlo. S blížícím se koncem studia jsem začal přemýšlet, co po škole. Vojna – civilní služba mne již minula. Měl jsem touhu udělat něco pořádného pro společnost, nejlépe v katolické církvi. Věděl jsem, že jakmile zapadnu do práce, tak se to bude stále hůř realizovat. Rozmýšlel jsem se mezi několika možnostmi a tehdy mě napadl volontariát. Sháněl jsem informace a sehnal. Zjistil jsem, že to je projekt sice nový a odvážný, ale má pod sebou dobré základy a hlavně Ducha svatého. Uvěřil jsem v jeho jedinečnost a velikost (ovšem až po kritickém přezkoumání všech „slabých“ míst…). Shledal jsem volontariát jako dobrou variantu do svého života, jak se plně nasadit pro dobro světa. Přihlásil jsem se s tím, že mohu kdykoliv odejít. Přijel jsem na první setkání…no a už neodjelJ
4. Jaká byla reakce Tvých rodičů, přátel, spolužáků na tento krok?
Tak rodiče to vzali jako mé rozhodnutí a myslím, že jsou rádi. Určitě mě podporují a modlí se za mne. Bohu díky. Přátelé…to už je horší. Někdo to nechápe, někdo mě od toho zrazuje, někdo podporuje. Víc je těch, kteří v tom vidí ztracený rok života. Občas je těžké držet se zvolené cesty a nedát přednost třeba i rozumným a lákavým nabídkám. Ale šel jsem do toho…
5. Máš za sebou poměrně důkladnou přípravu na tuto službu. Myslíš si, že je příprava opravdu tak důležitá? Proč?
Příprava na volontariát probíhala přes celý rok formou studijních víkendů (jednou za měsíc) vždy na jiném místě republiky. Kromě duchovních témat jsme probírali i něco z pedagogiky, sociologie, metodiky práce s mládeží, psychologie a podobných témat. Jsem za to velice vděčný, protože přípravě na volontariát připisuji velikou důležitost a vidím v tom podstatnou část úspěchu celé své služby. Být volontérem a sloužit společnosti je také odpovědnost, a tak díky vzdělání mohu zvyšovat úroveň své práce.
6. Na co se v blízké budoucnosti nejvíc těšíš?
Na každý nový den. Těším se na děcka a mladé až zase přijdou nebo my za nimi, na naše farníky a všechny lidi, pro které tu jsem. Jsem šťastný, když zde jako volontér mohu vykonávat svůj úkol, třeba jen hloupou maličkost, ale s vědomím a nasazením, že nic jiného na starosti nemám než právě toto. No a pak se samozřejmě těším do posteleJ
7. Nyní můžeš vyjádřit své přání, prosbu ke všem čtenářům.
Jéje. Prosbu? Občas vsunout malou modlitbičku za volontéry(i ty co přijdou). A pak,…pojďte do toho také. Nebojte se náročného, nesnadného a ušlechtilého úkolu. Ono to zas tak těžké není…Mluvte o tom se svými kamarády. Kdo chce, informace si sežene…Je na nás, abychom pomáhali dělat si svět lepším a lepším…zní to asi moc vznešeně a svatě, ale kdybyste mě viděliJ) chce to jen do toho jít. Však se dojeďte podívat!
Děkujeme za rozhovor.
Václav Vacek
savio@e-mail.cz
volontariat.signaly.cz
Církev si od volontariátu slibuje oživení pastorační a evangelizační činnosti ve farnostech, rozvoj této činnosti v náročnějších částech diecézí (např. pohraničí), prohloubení spolupráce kněží a laiků a vytvoření živého křesťanského společenství v místní farnosti. Pro volontéra je to především hluboká formace, která může obohatit další život o zkušenosti z živého společenství, z práce s mládeží, prohloubit osobní vztah k Bohu a k lidem a pomoci při rozpoznávání svého povolání…
Jak to vypadá právě dnes, v praxi?
Zátor ve Slezsku je právě jedním ze tří míst, kam letos v létě nastoupili mladí lidé, aby zde vykonávali dobrovolnickou – volontérskou službu. Ptáme se přímo jich.
Odpovídají volontéři ze Zátoru.
Zátor je jednou z mnoha vesnic ve slezském pohraničí, kde není vždy lehké pro kněze vykonávat svoji pastorační a evangelizační činnost. Kromě vysokého procenta nezaměstnanosti k tomu přispívá i skutečnost oblasti sudetů. A právě proto jsme sem byli vysláni my – volontéři, abychom společně s místním knězem vytvářeli místo hlubokého společenství ve víře a svoji přítomností a činností nějak oslovili a zasáhli místní kraj i s širokým okolím.
Žijeme zde na faře, jeden chlapec, dvě děvčata a pan farář. Lenka s Pájou mají svůj pokojík, Vašek a otec Marcel také. Ráno a večer se společně modlíme a přes den se ještě obvykle setkáváme všichni u jídla(vaříme si sami). Program přes den je většinou daný týdenním plánem. Chceme se věnovat především dětem a mládeži, takže pro ně vytváříme volnočasové aktivity, nabízíme různé kroužky a výuku náboženství a připravujeme víkendovky. Chodíme mezi děti a mladé do vesnice, do školy, hrajeme si s nimi, povídáme si a snažíme se jim svým postojem a chováním ukazovat hodnoty života, které mají smysl. Jeden den za námi chodí na faru. Jezdíme také navštěvovat staré a nemocné. S mladými, kteří chodí do kostela se pravidelně scházíme na společenství a také trénujeme kytarový doprovod k bohoslužbám. Naše činnost není zaměřena jen do Zátoru a okolí. Čas od času vyjíždíme např. mezi mladé na vysoké a střední školy. Snažíme se, aby naše aktivity a činnost měly trvalý charakter resp. pokračování až my odejdeme (i když volontéři v Zátoru budou ještě příští dva roky), takže zapojujeme místní mládež a farníky, aby dokázali pokračovat a vést sami zase další.
Pro nás samotné je pobyt zde velkým přínosem, chvilkou k zastavení se ve shonu světa, zamyšlení se nad sebou a třeba chvilkou k znovu ujasnění si svých priorit a postojů. Formace volontariátu je dobrou zkušeností pro další náš život. Jsme rádi, že jsme zde, děkujeme, že zde můžeme být a doufáme, že nejsme poslední volontéřiJ.
Chtěli bychom vědět konkrétně, jak se někdo může stát volontérem a co to obnáší, co to znamená. Proto se ptáme přímo Vaška.
1. Prosím, představ se našim čtenářům.
Ok. Jmenuji se Václav, pocházím z Jablonného nad Orlicí, nedávno jsem zakončil studium na ČVUT v Praze, jsem volontér a jak by řekl rudý bratr…mé oči spatřili již dvacet čtyřikrát přicházet nové jaro.
2. Kdy jsi poprvé slyšel o volontariátu? A co sis o tom myslel?
Kdy poprvé? To si již přesně nepamatuji. Myslím, že jsem se o této službě dověděl
z letáčku na některé akci. Ale více podrobnějších informací jsem slyšel až na setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou (2002), i když jsem jim v té době příliš pozornosti nevěnoval. Připadalo mi to, jako nějaká hurá akce s malou budoucností a perspektivou. Tak jsem také pohlížel na volontéry - buď moc svatí nebo naopak trochu naivní. Bacha!!! Mýlil jsem se J). Vím, že za to mohl nedostatek informací o tomto projektu.
3. Jak u Tebe došlo k tomuto odvážnému rozhodnutí?
Hmm. Ani nevím, kdy jsem se vlastně na 100proc. rozhodl. Myslím, že to se mnou stále rostlo. S blížícím se koncem studia jsem začal přemýšlet, co po škole. Vojna – civilní služba mne již minula. Měl jsem touhu udělat něco pořádného pro společnost, nejlépe v katolické církvi. Věděl jsem, že jakmile zapadnu do práce, tak se to bude stále hůř realizovat. Rozmýšlel jsem se mezi několika možnostmi a tehdy mě napadl volontariát. Sháněl jsem informace a sehnal. Zjistil jsem, že to je projekt sice nový a odvážný, ale má pod sebou dobré základy a hlavně Ducha svatého. Uvěřil jsem v jeho jedinečnost a velikost (ovšem až po kritickém přezkoumání všech „slabých“ míst…). Shledal jsem volontariát jako dobrou variantu do svého života, jak se plně nasadit pro dobro světa. Přihlásil jsem se s tím, že mohu kdykoliv odejít. Přijel jsem na první setkání…no a už neodjelJ
4. Jaká byla reakce Tvých rodičů, přátel, spolužáků na tento krok?
Tak rodiče to vzali jako mé rozhodnutí a myslím, že jsou rádi. Určitě mě podporují a modlí se za mne. Bohu díky. Přátelé…to už je horší. Někdo to nechápe, někdo mě od toho zrazuje, někdo podporuje. Víc je těch, kteří v tom vidí ztracený rok života. Občas je těžké držet se zvolené cesty a nedát přednost třeba i rozumným a lákavým nabídkám. Ale šel jsem do toho…
5. Máš za sebou poměrně důkladnou přípravu na tuto službu. Myslíš si, že je příprava opravdu tak důležitá? Proč?
Příprava na volontariát probíhala přes celý rok formou studijních víkendů (jednou za měsíc) vždy na jiném místě republiky. Kromě duchovních témat jsme probírali i něco z pedagogiky, sociologie, metodiky práce s mládeží, psychologie a podobných témat. Jsem za to velice vděčný, protože přípravě na volontariát připisuji velikou důležitost a vidím v tom podstatnou část úspěchu celé své služby. Být volontérem a sloužit společnosti je také odpovědnost, a tak díky vzdělání mohu zvyšovat úroveň své práce.
6. Na co se v blízké budoucnosti nejvíc těšíš?
Na každý nový den. Těším se na děcka a mladé až zase přijdou nebo my za nimi, na naše farníky a všechny lidi, pro které tu jsem. Jsem šťastný, když zde jako volontér mohu vykonávat svůj úkol, třeba jen hloupou maličkost, ale s vědomím a nasazením, že nic jiného na starosti nemám než právě toto. No a pak se samozřejmě těším do posteleJ
7. Nyní můžeš vyjádřit své přání, prosbu ke všem čtenářům.
Jéje. Prosbu? Občas vsunout malou modlitbičku za volontéry(i ty co přijdou). A pak,…pojďte do toho také. Nebojte se náročného, nesnadného a ušlechtilého úkolu. Ono to zas tak těžké není…Mluvte o tom se svými kamarády. Kdo chce, informace si sežene…Je na nás, abychom pomáhali dělat si svět lepším a lepším…zní to asi moc vznešeně a svatě, ale kdybyste mě viděliJ) chce to jen do toho jít. Však se dojeďte podívat!
Děkujeme za rozhovor.
Václav Vacek
savio@e-mail.cz
volontariat.signaly.cz
