Jeden z nejparadoxnějších rozhovorů v evangeliu

3.4.2013, Kateřina Lachmanová

Jeden z nejparadoxnějších rozhovorů v evangeliu
Foto: Michal Němeček

Sdílením svých depresivních zážitků a pochybností
učedníci stále více zabředají do beznaděje

Jedním z nejsilnějších momentů, kdy Vzkříšený vlévá křesťanům živou naději, je příběh učedníků jdoucích do Emauz (Lk 24). Ovšem než se tak stane, odehraje se mezi nimi jeden z nejparadoxnějších rozhovorů, jenž nám evangelia zaznamenala. Tak jako všichni v Jeruzalémě, i oni dva si pořád mezi sebou přesýpají nedávné události. Chybí jim však klíč, aby mohli porozumět. Asi se navzájem ani moc nepovzbuzují, spíš naopak; sdílením svých depresivních zážitků a pochybností stále více zabředají do beznaděje. Ostatně tohle dobře známe: některý způsob sdílení s přáteli nijak nepozvedá, jen ještě více obtěžkává a prohlubuje v zúčastněných pocit bezvýchodnosti. Přátelé si pouze vymění a posílí důvody své deprese.

Ježíš si trpělivě vyslechne jejich verzi příběhu

Když se k nim přidá Ježíš s otázkou, o čem to tak zaujatě rozmlouvají, zůstanou stát „plni zármutku“, jak říká Písmo. Zdá se, že prožité události neponechávají naději žádný prostor. Ježíše nepoznají, proto na něj Kleofáš vyhrkne s jistou dávkou rozmrzelosti: „Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ Jaký paradox! Výtka je adresována tomu jedinému, kdo doopravdy ví, co se tam stalo. Všichni ostatní, kteří události probírají, je znají jen z vyprávění. Ano, hrstka věrných doprovodila Ježíše až na Kalvárii a setrvala s ním až do posledního vydechnutí; těch se jistě jeho utrpení dotklo nejhlouběji. Ale jediný, kdo na tom kříži skutečně visel, byl přece on sám.

Přesto si trpělivě vyslechne jejich verzi příběhu – vlastní odsouzení, mučení a ukřižování z perspektivy dálkových pozorovatelů. Potom jim začne vyprávět sám, co o něm předpověděli proroci. Ani tehdy jim ještě nedocvakne, kam svou katechezí míří. Až při lámání chleba jako by jim spadly šupiny z očí: je to Pán! V tu chvíli však zmizel jejich zrakům.

Doufali správně, když původně všechno vsadili na Krista

Setkání se Vzkříšeným ale úplně mění jejich chápání událostí, i retrospektivně. Už nemohou říkat v minulém čase: „My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.“ (Lk 24,21) Doufali totiž správně, když všechno vsadili na Krista. A jestliže on vstal z mrtvých, mohou doufat i nadále, protože tato naděje je nezklame.

S oživenou nadějí musí automaticky změnit i směr své cesty. Opouštějí cestu útěku z reality, útěku z nesnází a vracejí se do Jeruzaléma, k ostatním učedníkům. Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že nejsou jediní, komu se Vzkříšený ukázal!
 
Se svolením převzato z knihy: Kotva naděje,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

Autor: Kateřina Lachmanová   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Emauzy, cesta do Emauz  |  Naděje  |  beznaděj, zoufalství  |  Cesta (putování, pouť životem)  |  Immanuel = Bůh s námi  |  krize víry  |  pochybnosti  |  zklamání  |  Velikonoce  |  Krize  |  Následování Krista, učednictví, život z víry  |  učedník, učednictví  |  Duchovní doprovázení (vedení)  |  pesimismus  |  smutek

 

Související texty k tématu:

Naděje
Křesťanská naděje není optimismus, ale mnohem víc
Křesťanská naděje je jako fotbalový míč 
Doufat znamená... 
Každý řetěz který nás poutá, lze přetrhnout... 
Modlitba - tlumočník naděje 
Na konci života nevidím tmu hrobu, ale...
Naděje soubor textů 

Emauzy, cesta do Emauz
- Nestavme svůj život na lamentacích (Papež František)
- Jeden z nejparadoxnějších rozhovorů v evangeliu
- Zklamaní učedníci jdou od Ježíšova kříže a hrobu pryč
- Což nám nehořelo srdce?

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Nedat se zavalit prací
Horečná činnost je jedním z velkých soužení moderního světa. Člověk má příliš...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz