Zajímavá diskuse se rozvinula nadávno na jednom setkání učitelek náboženství: Oč vlastně jde při této výuce?
Ve slovníku češtiny ze šedesátých let se praví, že náboženství je "forma společenského vědomí, odrážející skutečnost nevědecky a spojená s vírou ve zjevené poznání a nadpřirozené bytosti" nebo též "učení jednotlivých církví". Známý německý Lexikon für Theologie und Kirche ze stejné doby na více než jedné stránce drobně psaného textu uvádí hned několik možných interpretací nesnadného pojmu 'náboženství'. Jejich společným jmenovatelem je vztah k posvátnu, plynoucí z jakéhosi předběžného lidského zaměření na ně, se kterým se člověk narodí. Posvátno, božský svět jsou něčím, co je vyčleněno z běžné reality, která nás trvale obklopuje. Posměváčci z tohoto vztahu vyvodili ironické zjištění, že člověk je zřejmě bytost nevyléčitelně náboženská.
Tušení o existenci skutečnosti, přesahující náš svět je opravdu společné všem civilizacím. Konkrétní podoby vztahu k ní jsou ovšem velmi různorodé. Jakou pozici mezi nimi zaujímá křesťanství a jak by měla následně vypadat výuka křesťanského náboženství?
Rozhodující odlišnost snad nejlépe vystihuje Filipova prosba "Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme!", na kterou Ježíš odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce."
Křesťanský Bůh neexistuje jen "v nepřístupném světle" mimo tento svět, ale také v něm, často sice nepoznán, ale přesto zcela reálně. Proto je i křesťanské náboženství trochu zvláštní a křesťané byli dokonce někdy považováni za lidi nenáboženské, skoro-ateisty, protože nepořádali obvyklé obětní bohoslužby a jinde se jich odmítali účastnit. Žádná z uvedených definic náboženství nevystihuje křesťanský vztah k Bohu, zprostředkovaný evangeliem a přítomností Krista v církvi. Obsahem křesťanské výuky náboženství by tedy neměly být nějaké vědomosti, týkající se posvátna. Mělo by jít o zprostředkování Radostné zvěsti a otvírání cesty k víře v ni, k víře v Krista. Konkrétně to znamená předvést zájemcům, co je, jak vypadá život z této víry, a to tak, aby se o ni sami začali zajímat - asi jako když pozveme někoho ke společnému výletu do hor v naději, že se mu hory natolik zalíbí, že do nich s námi začne chodit pravidelně.
Je to náročnější, protože se přitom nedá zakrýt, nakolik jsme horami nebo vírou v Krista sami nadšeni, zároveň ale také jednodušší, protože to nevyžaduje nějaké zvláštní znalosti, ale jen nadšení pro věc a lásku k ní.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář sj
Praha, 28. března 2001
Tušení o existenci skutečnosti, přesahující náš svět je opravdu společné všem civilizacím. Konkrétní podoby vztahu k ní jsou ovšem velmi různorodé. Jakou pozici mezi nimi zaujímá křesťanství a jak by měla následně vypadat výuka křesťanského náboženství?
Rozhodující odlišnost snad nejlépe vystihuje Filipova prosba "Pane, ukaž nám Otce a víc nepotřebujeme!", na kterou Ježíš odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce."
Křesťanský Bůh neexistuje jen "v nepřístupném světle" mimo tento svět, ale také v něm, často sice nepoznán, ale přesto zcela reálně. Proto je i křesťanské náboženství trochu zvláštní a křesťané byli dokonce někdy považováni za lidi nenáboženské, skoro-ateisty, protože nepořádali obvyklé obětní bohoslužby a jinde se jich odmítali účastnit. Žádná z uvedených definic náboženství nevystihuje křesťanský vztah k Bohu, zprostředkovaný evangeliem a přítomností Krista v církvi. Obsahem křesťanské výuky náboženství by tedy neměly být nějaké vědomosti, týkající se posvátna. Mělo by jít o zprostředkování Radostné zvěsti a otvírání cesty k víře v ni, k víře v Krista. Konkrétně to znamená předvést zájemcům, co je, jak vypadá život z této víry, a to tak, aby se o ni sami začali zajímat - asi jako když pozveme někoho ke společnému výletu do hor v naději, že se mu hory natolik zalíbí, že do nich s námi začne chodit pravidelně.
Je to náročnější, protože se přitom nedá zakrýt, nakolik jsme horami nebo vírou v Krista sami nadšeni, zároveň ale také jednodušší, protože to nevyžaduje nějaké zvláštní znalosti, ale jen nadšení pro věc a lásku k ní.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář sj
Praha, 28. března 2001
