Tvrdíte, že katolická církev ztrácí schopnost „uzdravovat vnitřní zranění, která si lidé nesou životem“. Čím to je?
Začalo to v osvícenské době, kdy se z naší církve začal vytrácet smysl pro duchovní zkušenost a církev se omezila na zvěstování mravních zásad. Jakmile etika ztratí kontakt s duchovní zkušeností, zůstane z ní jen moralizování.
Začalo to v osvícenské době, kdy se z naší církve začal vytrácet smysl pro duchovní zkušenost a církev se omezila na zvěstování mravních zásad. Jakmile etika ztratí kontakt s duchovní zkušeností, zůstane z ní jen moralizování.
V čem se ta neschopnost projevuje?
Tak například ustoupil do pozadí uzdravující účinek našich modliteb a obřadů: laici už od středověku přestávali chápat, co se to děje vpředu v kostele, protože obřad se stal záležitostí kněží. Dále: církev poodstoupila od uzdravujícího účinku zpovědi a místo toho začala klást větší důraz na vztah hřích-odpuštění. Zanedbala těsnou souvislost zpovědi s duchovním vedením, a to se pak, odděleno od náboženského rozměru, posunulo blíž k psychoterapii. Souhlasím proto s názorem, že psychoterapie může leckde být chápána jako náhražka zpovědi. Už Jung vypozoroval, že v oblastech, kde lidé neradi chodí ke zpovědi, mají psychoterapeuti plné čekárny.
Strach ze sebe sama
Mají schopnost uzdravovat i jiná náboženství?
To nedokážu posoudit. Ale například východní nauky nejsou tak vázané na věrouku a vedou spíš k prožitku, ke zkušenosti. To přitahuje věřící, kteří tuto rovinu v katolické církvi postrádají, anebo byli církví nějak zraněni. Znám samozřejmě i řadu lidí, kteří na své „východní cestě“ nakonec zůstali vykořeněni. Jeden můj řádový spolubratr, který žil dlouho v Japonsku, zjistil, že rozdíl mezi nárokem a skutečností je tam stejně velký jako v křesťanství. Pokud jde o Evropany, domnívám se, že je oslovuje víc křesťanská cesta než východní, ale vím, že je dobré se navzájem učit a zůstat v dialogu.
Čemu se může vaše církev na Východě naučit?
Východ pro ni představuje výzvu, aby se vrátila ke své velké mystické tradici: k mistru Eckhartovi, k Terezii z Avily nebo k Janovi od Kříže. Mystika člověka přesvědčuje, že je v něm prostor, kde sídlí Bůh – tajemství. Můžeme se do něj vydat několika cestami: pomocí dechových cvičení, meditací, tichem, rozjímáním o Písmu a v neposlední řadě při bohoslužbě. Jakmile jsme na cestě k němu, roste v nás pocit sebedůvěry jako postoje nikoli deklarovaného navenek, ale pramenícího z vnitřní svobody. Díky tomu začínáme být nezávislí na měřítku jak druhých, tak svého normativního superega.
Čemu jste se z východních nauk naučil vy?
Zenová meditace mi například pomohla nově objevit staré kořeny křesťanství.
Při duchovních cvičeních používáte moderní psychologii. Co vás k tomu vede?
Když mi bylo pětadvacet, prožíval jsem hlubokou osobní krizi a v psychologii jsem hledal hledal cestu, jak se z ní dostat ven. Přivedlo mě k ní také studium pouštních otců, mnichů prvních křesťanských století.
V čem?
Právě oni totiž objevili některé metody, které dnes využívá moderní psychologie. Jejich přístup k člověku se zakládal na tom, že setkání s Bohem pro člověka znamená totéž jako poznání sebe sama, včetně slabostí. Postupně jsem začínal vnímat, že některé formy zbožnosti člověka spíš zraňují a deformují, a právě psychologie mi poskytla kritéria k rozlišení toho, která duchovní forma může vést k duchovnímu zdraví, a která naopak toto zdraví poškozuje.
Je vaše církev připravena přijmout moderní psychologii?
Většina jejích představitelů souhlasí s tím, že dobrou pastorační práci je nutno zakládat na solidní psychologii, ale pořád i mezi nimi najdeme vyložené odpůrce těchto postupů. Důvodem jejich odporu bývá nejčastěji strach, že by se museli podívat na dno vlastní duše.
Jinak řečeno: existuje obava z narušení obrazu, který si o sobě křesťané vytvořili?
Nechuť podívat se přímo a pravdivě na celou věc souvisí s představou Boha. Pokud někdo poznal Boha jako trestajícího, odsuzujícího a účtujícího, vytvoří si o něm obraz, který bude mít destruktivní vliv na jeho svědomí. Takový člověk se bude bát pohledu do sebe a nepřijme všechno, co v něm je. Bude se bát zklamání. Přitom bolestné zklamání by ho mohlo osvobodit od iluzí, které si o sobě udělal, a poskytlo by mu šanci, jak objevit své pravé já, novou vitalitu, ryzost a obraz, který si o něm udělal Bůh.
Jaký je v té souvislosti pohled vaší církve na sexualitu?
Svatý Pavel říká (i s ohledem na sexualitu): „Všechno je dovoleno, ale ne všechno je k většímu užitku.“ Současná společnost pomocí sexuality definuje takřka vše. Zajímavý je názor amerického psychologa Kena Wilbera, který říká, že dnešní přílišné zdůrazňování sexuality souvisí s tím, že se vytratil rozměr přesahu, transcendence a že se tak ve chvíli, kdy chybí skutečná hloubka, stává sexualita tím nejhlubším (chápáno i duchovně), co se momentálně nabízí.
Sigmund Freud zastává názor, že sexualita je faktorem, který zakládá a ustavuje kulturu jako takovou. V duchovní život ji ale lze proměnit jen tehdy, pokud ji chápeme laskavě, nepotlačujeme ji, přiznáme si, že k nám patří. Sexualitu přitom nelze zužovat na pouhou pohlavnost, protože i ona je touhou člověka přesáhnout se, vyrůst nad sebe samého.
Dovolit si být slabý
Jedním z vašich receptů na kvalitní duchovní život je „spiritualita zdola“. Co to je?
Mnozí řeholníci říkají, že pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy, nikoli ctnosti… Spiritualita zdola se odehrává v několika fázích: člověk musí vést dialog s vlastními myšlenkami a city, sestoupit na dno svého nitra, vcítit se do svých emocí a vášní, poznat, že je u konce a že po své proměně může objevit Boha. Posledním krokem je kapitulace před Bohem a doznání, že jen svými silami se už nikam nedostanu.
A „spiritualita shora“?
Ta nám staví před oči vysoké ideály, k nimž máme horlivě směřovat. Zvláště mladí lidé se upínají k vysokým cílům v přesvědčení, že od té chvíle se budou už jen čím dál víc přibližovat Bohu a zakoušet jeho blízkost. Obvykle však nemají odvahu sestoupit do svého stínu. Mluví o své víře často tak, že každý, kdo nic z jejich pocitů Boží blízkosti nezná, získává kromě špatného svědomí i dojem, že asi nevěří správně. Ale nikde není psáno, že musíme bezpodmínečně něco pociťovat...
Ideály jistě potřebujeme, ale pokud ideál ztratí kontakt s naší životní realitou, onemocníme.
Jak onemocníme?
Mnoho věřících si ukládá stále víc zbožných úkonů, aby uklidnili své svědomí, nebo se upínají ke stále vyšším mravním výkonům. Sám jsem byl v mládí stejný. Přílišné potlačování potřeb však často vede k tomu, že se člověk začne chovat hrubě k druhým lidem. „Spiritualitu shora“ najdeme takřka vždycky u fundamentalistů. Myslí to dobře, ale brzy začnou ostatní, kteří nehodlají podle jejich ideálů žít, zatracovat a označovat za „satanovy spřežence“, aniž by si sami uvědomili, jak ďábelské je jejich pohrdání druhými. Protože nemohou přiznat rozpor mezi svou skutečností a vysokým ideálem, s nímž se identifikovali, projektují své nedostatky na druhé.
Neučila ale církev vždycky, že člověk nesmí myslet na sebe, že nesmí považovat své potřeby za prvořadé?
To má samozřejmě svou velmi pozitivní stránku, ale tvrdit, že vše, co se týká mých potřeb, je třeba potlačit, považuji za příliš jednostranné. Důležité je, aby se obě cesty, ta shora i ta zdola, doplňovaly.
Existuje nějaká paralela mezi „spiritualitou zdola“ a módním trendem „wellness“, „cítit se dobře“?
Obojí má přinést člověku určitou harmonii, ale „spiritualita wellness“ ztrácí svou plodnost, protože neposkytuje člověku cíl, jak budovat svět a něco dobrého mu přinést. U spirituality zdola je podstatné přijmout postoj: můžu si dovolit být slabý. Otvírá se tak cesta konfrontace se sebou samým, která sice hodně bolí, ale bez ní by se stal ze spirituality narcismus.
Smíření
Co může dnes křesťanství nabídnout světu?
Může být prorockým hlasem v okamžiku, kdy některé věci nejdou tak, jak mají. Mělo by zdůrazňovat vnitřní rozměr duchovního života, ale nesmí se omezovat pouze na něj. Musí sledovat oba póly: mystiku vedle politiky, „zápas“ vedle kontemplace: cesta do nitra je zároveň utvářením světa.
Církev může nabídnout cestu, která člověka vnitřně osvobodí od diktátu vlastních potřeb, a také poselství smíření. Ve světě se dneska radikalizují nejrůznější skupiny a uskupení: jsme svědky nárůstu terorismu. To vše se dá uzdravit jedině smířením. Američané se snaží zvládnout terorismus pomocí zbraní, ale je zřejmé, že násilí plodí jen další násilí. Smíření je řešením dlouhodobějším, a tedy náročnějším, ale dějiny už dostatečně často ukázaly, že dlouhodobější řešení byla účinnější.
Jak to uvádět do praxe? Co může církev udělat třeba pro smíření naší civilizace s islámskou?
Smíření vyžaduje především úctu k ostatním vyznáním. Je třeba snažit se pochopit obavy muslimů a zároveň se pravdivě podívat na agresivní prvky křesťanství, judaismu i islámu a snažit se je pojmenovat. Jedině pokud sebereme odvahu pohlédnout vlastní pravdě do očí, dokážeme udělat na cestě ke smíření další krok. Všechna náboženství by se měla zříct svého agresivního potenciálu. To platí i pro islám. Dialog, to není jen pochopení, ale taky výzva ke změně světu škodlivých postojů.
Jak se přístup „smíření“ dal použít v případě nacistů?
Smířit se neznamená, že strpím vyšinuté teroristy nebo tyrany Hitlerova typu. Takovým je třeba se vždycky postavit na odpor, jenže ten odpor musí jít ruku v ruce s upřímnou snahou dohlédnout za slupkou zla i skutečnou touhu národů. I v Iráku najdete teroristy, kterým je spása lidí naprosto lhostejná. Stejně tak bylo i Hitlerovi úplně jedno, jak se daří lidem v jeho zemi, a jen je využíval pro své vlastní cíle. Proto je nutné tyranům odporovat, ale zároveň se snažit o smíření mezi národy.
Jak se díváte na nové směry, hnutí a komunity v církvi?
Po celou dobu existence církve byly její silnou stránkou. Při zpětném pohledu zjistíme, že mnoho těchto nových věcí přetrvalo (změnily se např. v řeholní řády), zatímco na jiné se zapomnělo. Je třeba rozlišovat a dívat se, jestli se nová uskupení opírají o zdravý základ: některá zůstávají vězet ve fázi euforie a krouží jen kolem oblasti prožitků, jiná se zvrhnou v autoritářský systém a přitahují psychicky slabé jedince, kterým zpočátku poskytují vytoužené útočiště, ale rozhodně jim nemohou přinést uzdravení.
Jak by se měla proměnit tvář katolické církve?
Musíme se rozžehnat se lpěním na tradiční lidové zbožnosti. Církev už zdaleka nebude oslovovat všechny. Doufám, že bude pravdivá, že bude probouzet a pěstovat smysl pro lidskou důstojnost, že bude udržovat v této společnosti otázku Boha trvale otevřenou, protože právě to je dnes velmi důležité. Nesmí se už uzavírat sama do sebe. Doufám, že bude lidi spojovat a nabízet jim směr, že bude kvasem smíření.
S penězi inteligentně
Jste mnich a vedete kurzy pro ekonomy a podnikatele. Čím se tam zabýváte?
Setkávám se se spoustou lidí zraněných drsnými vztahy na pracovišti a snažím se je nějak povzbudit a posílit. Běžné marketingové kurzy nedostačují, protože úplně pomíjejí duchovní stránku. Někteří lidé obětují své práci tolik energie, že lze hovořit o jakési „nové askezi“. Nenalézají žádný pořádný zdroj života, z kterého by čerpali sílu, ani prostor, kde by si mohli svobodně vydechnout. Pokud trvale přetěžují sami sebe, nedokážou v dlouhodobé perspektivě dobře vést svou firmu. Nedílnou součástí kurzů jsou proto dechová cvičení, rozjímání, meditace a ztišení.
Další výzvou je pro mě fakt, že jsou lidé v podnicích vystaveni neustálému tlaku. Vedoucím pracovníkům radím, aby podřízené vedli tak, aby měli chuť žít a podnikat, aby objevili své tvůrčí schopnosti. Když se zúží pohled jen na zisk, lidé začnou trpět přetížením a onemocní.
Upozorňuji také na to, že každá konkrétní firma utváří naprosto konkrétní kulturu a že přístup vedoucích pracovníků k zaměstnancům má bezprostřední dopad na celou společnost. Kde vztahy ve firmách fungují na základě vykořisťování, tam se i celá společnost chová velmi brutálně. I proto by se dnes měla Evropa odvolávat především na tradici sociálně-tržního hospodářství.
Pracujete jako ekonom relativně velkého opatství. Co vám dává práce s penězi?
Lépe si uvědomuju, že bez správného zacházení s penězi se nedá pouštět do důležitých sociálních projektů. Je důležité, aby peníze sloužily člověku, aby ho neurčovaly, ale byly prostředkem služby druhým. Ve vztahu k penězům si potřebuji uchovat naprostou vnitřní svobodu. Lidé na vedoucích místech dnes bohužel – nejen v podnicích a firmách, ale i v klášterech – často nemají fantazii a přetěžují své podřízené. Doslova je vydírají a chtějí po nich stále větší výkon, často jen proto, že nedokážou inteligentně zacházet s penězi. Ze zkušenosti vím, že inteligentní zacházení s penězi přispívá k lidštějšímu životu.
Anselm Grün se narodil roku 1945 v Junkershausenu. V 19 letech vstoupil do benediktinského kláštera v bavorském Münsterschwarzachu, kde žije dodnes. Vystudoval filozofii a teologii v St. Ottilien a v Římě, poté ekonomii v Norimberku. Od roku 1977 je ekonomem opatství. Věnuje se práci s mládeží, vede kurzy duchovní obnovy pro kněze a řeholníky v krizových situacích a kurzy pro podnikatele a ekonomy. Patří k nejprodávanějším autorům duchovní literatury v Evropě, na třicet jeho titulů (knih a zvukových nosičů) vyšlo také v češtině.
Autoři: Jan Mazanec, Jindra Hubková
© Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.
Převzato se svolením týdeníku Respekt
***
Brno: Pastorační středisko brněnské diecéze
a Karmelitánské nakladatelství vás zvou
ve dnech 9.-11.6.2006
na setkání s P.Anselmem Grünem,
jedním z nejznámějších světových autorů
duchovní křesťanské literatury.
Program setkání:
pátek 9. června
České Budějovice 13:30 – 15:00
Teologická fakulta Jihočeské university
Kněžská ulice č. 8 (učebna č. 3)
Přednáška a diskuse na téma: Vykoupení - jeho význam pro náš život
Brno ve 20.00 hodin
Čím jsem si to zasloužil? - pochopení a zacházení se zármutkem - veřejná přednáška (aula Biskupského gymnázia v Brně, Barvičova ulice 85).
sobota 10. června
9.00 hodin
Dimenze víry - celodenní rekolekce zakončená bohoslužbou (aula Biskupského gymnázia v Brně, Barvičova 85).
Sobotní program je třeba absolvovat celý, oběd pro zájemce bude možné objednat a zakoupit přímo na místě před začátkem programu. Po celou dobu programu budou k zakoupení všechny publikace Anselma Grüna i další knihy duchovní literatury.
neděle 11.června
9.30 hodin - bohoslužba - celebruje Anselm Grün
(kostel sv. Jakuba v Brně)
11.00 hodin – autogramiáda (knihkupectví Cesta na Rašínově ulici - naproti kostelu)
P.Anselm Grün se narodil v roce 1945 v Junkershausenu v Rhönu. Roku 1964 maturoval ve Würzburku a ve stejném roce vstoupil do benediktinského kláštera v Münsterschwarzachu. V letech 1963-71 studoval filozofii a teologii v St. Ottilien a v Římě. Roku 1974 byl promován na doktora teologie. Mezi lety 1974-76 studoval ekonomii v Norimberku. Od roku 1977 je cerelářem opatství, vedle toho se věnuje práci s mládeží, přednáší a vede duchovní rekolekce pro kněze a řeholníky v krizových situacích.
Další informace o návštěvě P. Anselma Grün v Brně budou zveřejňovány na stránkách Pastoračního střediska Brno a na adrese Karmelitánského nakladatelství www.kna.cz/akce/grun2006.
Zpráva se svolením převzata z webu Pastoračnísho střediska Brno.
Redakčně upraveno.
Tak například ustoupil do pozadí uzdravující účinek našich modliteb a obřadů: laici už od středověku přestávali chápat, co se to děje vpředu v kostele, protože obřad se stal záležitostí kněží. Dále: církev poodstoupila od uzdravujícího účinku zpovědi a místo toho začala klást větší důraz na vztah hřích-odpuštění. Zanedbala těsnou souvislost zpovědi s duchovním vedením, a to se pak, odděleno od náboženského rozměru, posunulo blíž k psychoterapii. Souhlasím proto s názorem, že psychoterapie může leckde být chápána jako náhražka zpovědi. Už Jung vypozoroval, že v oblastech, kde lidé neradi chodí ke zpovědi, mají psychoterapeuti plné čekárny.
Strach ze sebe sama
Mají schopnost uzdravovat i jiná náboženství?
To nedokážu posoudit. Ale například východní nauky nejsou tak vázané na věrouku a vedou spíš k prožitku, ke zkušenosti. To přitahuje věřící, kteří tuto rovinu v katolické církvi postrádají, anebo byli církví nějak zraněni. Znám samozřejmě i řadu lidí, kteří na své „východní cestě“ nakonec zůstali vykořeněni. Jeden můj řádový spolubratr, který žil dlouho v Japonsku, zjistil, že rozdíl mezi nárokem a skutečností je tam stejně velký jako v křesťanství. Pokud jde o Evropany, domnívám se, že je oslovuje víc křesťanská cesta než východní, ale vím, že je dobré se navzájem učit a zůstat v dialogu.
Čemu se může vaše církev na Východě naučit?
Východ pro ni představuje výzvu, aby se vrátila ke své velké mystické tradici: k mistru Eckhartovi, k Terezii z Avily nebo k Janovi od Kříže. Mystika člověka přesvědčuje, že je v něm prostor, kde sídlí Bůh – tajemství. Můžeme se do něj vydat několika cestami: pomocí dechových cvičení, meditací, tichem, rozjímáním o Písmu a v neposlední řadě při bohoslužbě. Jakmile jsme na cestě k němu, roste v nás pocit sebedůvěry jako postoje nikoli deklarovaného navenek, ale pramenícího z vnitřní svobody. Díky tomu začínáme být nezávislí na měřítku jak druhých, tak svého normativního superega.
Čemu jste se z východních nauk naučil vy?
Zenová meditace mi například pomohla nově objevit staré kořeny křesťanství.
Při duchovních cvičeních používáte moderní psychologii. Co vás k tomu vede?
Když mi bylo pětadvacet, prožíval jsem hlubokou osobní krizi a v psychologii jsem hledal hledal cestu, jak se z ní dostat ven. Přivedlo mě k ní také studium pouštních otců, mnichů prvních křesťanských století.
V čem?
Právě oni totiž objevili některé metody, které dnes využívá moderní psychologie. Jejich přístup k člověku se zakládal na tom, že setkání s Bohem pro člověka znamená totéž jako poznání sebe sama, včetně slabostí. Postupně jsem začínal vnímat, že některé formy zbožnosti člověka spíš zraňují a deformují, a právě psychologie mi poskytla kritéria k rozlišení toho, která duchovní forma může vést k duchovnímu zdraví, a která naopak toto zdraví poškozuje.
Je vaše církev připravena přijmout moderní psychologii?
Většina jejích představitelů souhlasí s tím, že dobrou pastorační práci je nutno zakládat na solidní psychologii, ale pořád i mezi nimi najdeme vyložené odpůrce těchto postupů. Důvodem jejich odporu bývá nejčastěji strach, že by se museli podívat na dno vlastní duše.
Jinak řečeno: existuje obava z narušení obrazu, který si o sobě křesťané vytvořili?
Nechuť podívat se přímo a pravdivě na celou věc souvisí s představou Boha. Pokud někdo poznal Boha jako trestajícího, odsuzujícího a účtujícího, vytvoří si o něm obraz, který bude mít destruktivní vliv na jeho svědomí. Takový člověk se bude bát pohledu do sebe a nepřijme všechno, co v něm je. Bude se bát zklamání. Přitom bolestné zklamání by ho mohlo osvobodit od iluzí, které si o sobě udělal, a poskytlo by mu šanci, jak objevit své pravé já, novou vitalitu, ryzost a obraz, který si o něm udělal Bůh.
Jaký je v té souvislosti pohled vaší církve na sexualitu?
Svatý Pavel říká (i s ohledem na sexualitu): „Všechno je dovoleno, ale ne všechno je k většímu užitku.“ Současná společnost pomocí sexuality definuje takřka vše. Zajímavý je názor amerického psychologa Kena Wilbera, který říká, že dnešní přílišné zdůrazňování sexuality souvisí s tím, že se vytratil rozměr přesahu, transcendence a že se tak ve chvíli, kdy chybí skutečná hloubka, stává sexualita tím nejhlubším (chápáno i duchovně), co se momentálně nabízí.
Sigmund Freud zastává názor, že sexualita je faktorem, který zakládá a ustavuje kulturu jako takovou. V duchovní život ji ale lze proměnit jen tehdy, pokud ji chápeme laskavě, nepotlačujeme ji, přiznáme si, že k nám patří. Sexualitu přitom nelze zužovat na pouhou pohlavnost, protože i ona je touhou člověka přesáhnout se, vyrůst nad sebe samého.
Dovolit si být slabý
Jedním z vašich receptů na kvalitní duchovní život je „spiritualita zdola“. Co to je?
Mnozí řeholníci říkají, že pravá modlitba stoupá vzhůru z hlubin naší bídy, nikoli ctnosti… Spiritualita zdola se odehrává v několika fázích: člověk musí vést dialog s vlastními myšlenkami a city, sestoupit na dno svého nitra, vcítit se do svých emocí a vášní, poznat, že je u konce a že po své proměně může objevit Boha. Posledním krokem je kapitulace před Bohem a doznání, že jen svými silami se už nikam nedostanu.
A „spiritualita shora“?
Ta nám staví před oči vysoké ideály, k nimž máme horlivě směřovat. Zvláště mladí lidé se upínají k vysokým cílům v přesvědčení, že od té chvíle se budou už jen čím dál víc přibližovat Bohu a zakoušet jeho blízkost. Obvykle však nemají odvahu sestoupit do svého stínu. Mluví o své víře často tak, že každý, kdo nic z jejich pocitů Boží blízkosti nezná, získává kromě špatného svědomí i dojem, že asi nevěří správně. Ale nikde není psáno, že musíme bezpodmínečně něco pociťovat...
Ideály jistě potřebujeme, ale pokud ideál ztratí kontakt s naší životní realitou, onemocníme.
Jak onemocníme?
Mnoho věřících si ukládá stále víc zbožných úkonů, aby uklidnili své svědomí, nebo se upínají ke stále vyšším mravním výkonům. Sám jsem byl v mládí stejný. Přílišné potlačování potřeb však často vede k tomu, že se člověk začne chovat hrubě k druhým lidem. „Spiritualitu shora“ najdeme takřka vždycky u fundamentalistů. Myslí to dobře, ale brzy začnou ostatní, kteří nehodlají podle jejich ideálů žít, zatracovat a označovat za „satanovy spřežence“, aniž by si sami uvědomili, jak ďábelské je jejich pohrdání druhými. Protože nemohou přiznat rozpor mezi svou skutečností a vysokým ideálem, s nímž se identifikovali, projektují své nedostatky na druhé.
Neučila ale církev vždycky, že člověk nesmí myslet na sebe, že nesmí považovat své potřeby za prvořadé?
To má samozřejmě svou velmi pozitivní stránku, ale tvrdit, že vše, co se týká mých potřeb, je třeba potlačit, považuji za příliš jednostranné. Důležité je, aby se obě cesty, ta shora i ta zdola, doplňovaly.
Existuje nějaká paralela mezi „spiritualitou zdola“ a módním trendem „wellness“, „cítit se dobře“?
Obojí má přinést člověku určitou harmonii, ale „spiritualita wellness“ ztrácí svou plodnost, protože neposkytuje člověku cíl, jak budovat svět a něco dobrého mu přinést. U spirituality zdola je podstatné přijmout postoj: můžu si dovolit být slabý. Otvírá se tak cesta konfrontace se sebou samým, která sice hodně bolí, ale bez ní by se stal ze spirituality narcismus.
Smíření
Co může dnes křesťanství nabídnout světu?
Může být prorockým hlasem v okamžiku, kdy některé věci nejdou tak, jak mají. Mělo by zdůrazňovat vnitřní rozměr duchovního života, ale nesmí se omezovat pouze na něj. Musí sledovat oba póly: mystiku vedle politiky, „zápas“ vedle kontemplace: cesta do nitra je zároveň utvářením světa.
Církev může nabídnout cestu, která člověka vnitřně osvobodí od diktátu vlastních potřeb, a také poselství smíření. Ve světě se dneska radikalizují nejrůznější skupiny a uskupení: jsme svědky nárůstu terorismu. To vše se dá uzdravit jedině smířením. Američané se snaží zvládnout terorismus pomocí zbraní, ale je zřejmé, že násilí plodí jen další násilí. Smíření je řešením dlouhodobějším, a tedy náročnějším, ale dějiny už dostatečně často ukázaly, že dlouhodobější řešení byla účinnější.
Jak to uvádět do praxe? Co může církev udělat třeba pro smíření naší civilizace s islámskou?
Smíření vyžaduje především úctu k ostatním vyznáním. Je třeba snažit se pochopit obavy muslimů a zároveň se pravdivě podívat na agresivní prvky křesťanství, judaismu i islámu a snažit se je pojmenovat. Jedině pokud sebereme odvahu pohlédnout vlastní pravdě do očí, dokážeme udělat na cestě ke smíření další krok. Všechna náboženství by se měla zříct svého agresivního potenciálu. To platí i pro islám. Dialog, to není jen pochopení, ale taky výzva ke změně světu škodlivých postojů.
Jak se přístup „smíření“ dal použít v případě nacistů?
Smířit se neznamená, že strpím vyšinuté teroristy nebo tyrany Hitlerova typu. Takovým je třeba se vždycky postavit na odpor, jenže ten odpor musí jít ruku v ruce s upřímnou snahou dohlédnout za slupkou zla i skutečnou touhu národů. I v Iráku najdete teroristy, kterým je spása lidí naprosto lhostejná. Stejně tak bylo i Hitlerovi úplně jedno, jak se daří lidem v jeho zemi, a jen je využíval pro své vlastní cíle. Proto je nutné tyranům odporovat, ale zároveň se snažit o smíření mezi národy.
Jak se díváte na nové směry, hnutí a komunity v církvi?
Po celou dobu existence církve byly její silnou stránkou. Při zpětném pohledu zjistíme, že mnoho těchto nových věcí přetrvalo (změnily se např. v řeholní řády), zatímco na jiné se zapomnělo. Je třeba rozlišovat a dívat se, jestli se nová uskupení opírají o zdravý základ: některá zůstávají vězet ve fázi euforie a krouží jen kolem oblasti prožitků, jiná se zvrhnou v autoritářský systém a přitahují psychicky slabé jedince, kterým zpočátku poskytují vytoužené útočiště, ale rozhodně jim nemohou přinést uzdravení.
Jak by se měla proměnit tvář katolické církve?
Musíme se rozžehnat se lpěním na tradiční lidové zbožnosti. Církev už zdaleka nebude oslovovat všechny. Doufám, že bude pravdivá, že bude probouzet a pěstovat smysl pro lidskou důstojnost, že bude udržovat v této společnosti otázku Boha trvale otevřenou, protože právě to je dnes velmi důležité. Nesmí se už uzavírat sama do sebe. Doufám, že bude lidi spojovat a nabízet jim směr, že bude kvasem smíření.
S penězi inteligentně
Jste mnich a vedete kurzy pro ekonomy a podnikatele. Čím se tam zabýváte?
Setkávám se se spoustou lidí zraněných drsnými vztahy na pracovišti a snažím se je nějak povzbudit a posílit. Běžné marketingové kurzy nedostačují, protože úplně pomíjejí duchovní stránku. Někteří lidé obětují své práci tolik energie, že lze hovořit o jakési „nové askezi“. Nenalézají žádný pořádný zdroj života, z kterého by čerpali sílu, ani prostor, kde by si mohli svobodně vydechnout. Pokud trvale přetěžují sami sebe, nedokážou v dlouhodobé perspektivě dobře vést svou firmu. Nedílnou součástí kurzů jsou proto dechová cvičení, rozjímání, meditace a ztišení.
Další výzvou je pro mě fakt, že jsou lidé v podnicích vystaveni neustálému tlaku. Vedoucím pracovníkům radím, aby podřízené vedli tak, aby měli chuť žít a podnikat, aby objevili své tvůrčí schopnosti. Když se zúží pohled jen na zisk, lidé začnou trpět přetížením a onemocní.
Upozorňuji také na to, že každá konkrétní firma utváří naprosto konkrétní kulturu a že přístup vedoucích pracovníků k zaměstnancům má bezprostřední dopad na celou společnost. Kde vztahy ve firmách fungují na základě vykořisťování, tam se i celá společnost chová velmi brutálně. I proto by se dnes měla Evropa odvolávat především na tradici sociálně-tržního hospodářství.
Pracujete jako ekonom relativně velkého opatství. Co vám dává práce s penězi?
Lépe si uvědomuju, že bez správného zacházení s penězi se nedá pouštět do důležitých sociálních projektů. Je důležité, aby peníze sloužily člověku, aby ho neurčovaly, ale byly prostředkem služby druhým. Ve vztahu k penězům si potřebuji uchovat naprostou vnitřní svobodu. Lidé na vedoucích místech dnes bohužel – nejen v podnicích a firmách, ale i v klášterech – často nemají fantazii a přetěžují své podřízené. Doslova je vydírají a chtějí po nich stále větší výkon, často jen proto, že nedokážou inteligentně zacházet s penězi. Ze zkušenosti vím, že inteligentní zacházení s penězi přispívá k lidštějšímu životu.
Anselm Grün se narodil roku 1945 v Junkershausenu. V 19 letech vstoupil do benediktinského kláštera v bavorském Münsterschwarzachu, kde žije dodnes. Vystudoval filozofii a teologii v St. Ottilien a v Římě, poté ekonomii v Norimberku. Od roku 1977 je ekonomem opatství. Věnuje se práci s mládeží, vede kurzy duchovní obnovy pro kněze a řeholníky v krizových situacích a kurzy pro podnikatele a ekonomy. Patří k nejprodávanějším autorům duchovní literatury v Evropě, na třicet jeho titulů (knih a zvukových nosičů) vyšlo také v češtině.
Autoři: Jan Mazanec, Jindra Hubková
© Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.
Převzato se svolením týdeníku Respekt
***
Brno: Pastorační středisko brněnské diecézea Karmelitánské nakladatelství vás zvou
ve dnech 9.-11.6.2006
na setkání s P.Anselmem Grünem,
jedním z nejznámějších světových autorů
duchovní křesťanské literatury.
Program setkání:
pátek 9. června
České Budějovice 13:30 – 15:00
Teologická fakulta Jihočeské university
Kněžská ulice č. 8 (učebna č. 3)
Přednáška a diskuse na téma: Vykoupení - jeho význam pro náš život
Brno ve 20.00 hodin
Čím jsem si to zasloužil? - pochopení a zacházení se zármutkem - veřejná přednáška (aula Biskupského gymnázia v Brně, Barvičova ulice 85).
sobota 10. června
9.00 hodin
Dimenze víry - celodenní rekolekce zakončená bohoslužbou (aula Biskupského gymnázia v Brně, Barvičova 85).
Sobotní program je třeba absolvovat celý, oběd pro zájemce bude možné objednat a zakoupit přímo na místě před začátkem programu. Po celou dobu programu budou k zakoupení všechny publikace Anselma Grüna i další knihy duchovní literatury.
neděle 11.června
9.30 hodin - bohoslužba - celebruje Anselm Grün
(kostel sv. Jakuba v Brně)
11.00 hodin – autogramiáda (knihkupectví Cesta na Rašínově ulici - naproti kostelu)
P.Anselm Grün se narodil v roce 1945 v Junkershausenu v Rhönu. Roku 1964 maturoval ve Würzburku a ve stejném roce vstoupil do benediktinského kláštera v Münsterschwarzachu. V letech 1963-71 studoval filozofii a teologii v St. Ottilien a v Římě. Roku 1974 byl promován na doktora teologie. Mezi lety 1974-76 studoval ekonomii v Norimberku. Od roku 1977 je cerelářem opatství, vedle toho se věnuje práci s mládeží, přednáší a vede duchovní rekolekce pro kněze a řeholníky v krizových situacích.
Další informace o návštěvě P. Anselma Grün v Brně budou zveřejňovány na stránkách Pastoračního střediska Brno a na adrese Karmelitánského nakladatelství www.kna.cz/akce/grun2006.
Zpráva se svolením převzata z webu Pastoračnísho střediska Brno.
Redakčně upraveno.
