Plody, které my přineseme, neučiní Boha bohatším, nás ale nás učiní šťastnějšími. - archiv citátů

7.6.2012, Jan Pavel II. (Foto: IMa)

Eucharistie sytí putující církev

Eucharistie sytí putující církev

1. Církev žije z eucharistie. Tato pravda nevyjadřuje pouze každodenní zkušenost víry, ale v souhrnu v sobě uchovává jádro tajemství církve. Ta pak v rozmanitých formách s radostí zakouší, jak se stále naplňuje příslib: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20); v posvátné eucharistii se však raduje z této přítomnosti s jedinečnou intenzitou, neboť chléb a víno se proměňují v tělo a krev Pána. Když o Letnicích církev, lid nové smlouvy, začala své putování k nebeské vlasti, Nejsvětější svátost nadále pravidelně doprovázela její dny a naplňovala je důvěryplnou nadějí.

II. vatikánský koncil právem prohlásil, že eucharistická oběť je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. „Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život“. Proto církev stále upírá svůj pohled na Pána ve Svátosti oltářní, v níž odhaluje plné vyjádření jeho nesmírné lásky.

2. Během Jubilejního roku 2000 mi bylo dáno slavit eucharistii v jeruzalémském Večeřadle, tam, kde ji podle tradice poprvé slavil sám Kristus. Večeřadlo je místem ustanovení Nejsvětější svátosti. ... Jsem vděčný Pánu Ježíši, že mi dopřál opakovat na tomtéž místě, v poslušnosti k jeho příkazu „To konejte na mou památku" (Lk 22,19), slova, která on pronesl před dvěma tisíci lety.

Eucharistie, hostie, zpěvník, letnice, foto -IMA- 17. Kristus nám skrze přijímání svého těla a krve předává také svého Ducha. Sv. Efrém píše: „Nazval chléb svým tělem, naplnil ho sebou samým a svým Duchem. (…) A ten, kdo ho jí s vírou, pojídá Oheň a Ducha. (…) Vezměte a jezte z toho všichni, a jezte s ním Ducha Svatého. Vždyť je to skutečně mé tělo a ten, kdo je jí, bude žít navěky“. Církev v eucharistické epiklesi prosí o tento božský Dar, původce každého dalšího daru. V Božské liturgii sv. Jana Zlatoústého například stojí: „Vzýváme tě, prosíme tě a naléháme: pošli svého Svatého Ducha na nás na všechny a na tyto dary, (…) aby pro ty, kteří se na nich budou podílet, byly očištěním duše, odpuštěním hříchů a sdílením Ducha Svatého“. A v Římském misálu celebrant naléhavě žádá: „A nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň jeho Svatým Duchem, ať jsme jedno tělo a jedna duše v Kristu, našem Pánu“. Tak v nás Kristus darem svého těla a své krve rozmnožuje dar svého Ducha, vylitého již při křtu a daného jako „pečeť“ ve svátosti biřmování.

18. Aklamace, kterou lid pronáší po proměňování, končí odkazem na eschatologické napětí, jež dává eucharistické slavnosti její charakteristický ráz (srov. 1 Kor 11,26): „Na tvůj příchod čekáme“. Eucharistie je směřování k cíli, předchuť plné radosti přislíbené Kristem (srov. Jan 15,11); v jistém smyslu je předjímáním ráje, „zárukou budoucí slávy“. V eucharistii všechno vyjadřuje důvěryplné očekávání, že „se splní blažená naděje a přijde náš Spasitel Ježíš Kristus“. Ten, kdo se živí Kristem v eucharistii, nemusí čekat na věčný život až po smrti: má jej už na zemi jako prvotinu budoucí plnosti, která pojme člověka v jeho úplnosti. V eucharistii totiž dostáváme také záruku tělesného vzkříšení na konci světa: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Tato záruka budoucího vzkříšení pochází ze skutečnosti, že tělo Syna člověka dané za pokrm je jeho tělo vzkříšené a oslavené. S eucharistií takřka přijímáme „tajemství“ vzkříšení. Proto sv. Ignác z Antiochie právem označil eucharistický chléb za „lék nesmrtelnosti, protijed proti smrti“.

Vybráno z ECCLESIA DE EUCHARISTIA (Encyklika Jana Pavla II.) 2003

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Pátek 23.6. slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Dt 7,6-11; 1 Jan 4,7-16; Mt 11,25-30

Komentář k Mt 11,25-30: Přetvoření našich srdcí, aby se staly podobnými Ježíšově tichosti a pokoře, je jistě bolestný proces a úkol na celý život. Ale je to přání Boha již od chvíle stvoření: „učiňme člověka ke svému obrazu“!

Zdroj: Nedělní liturgie