Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
2. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
1 Sam 3, 3b-10.19
Historie povolání Samuela, kterou přináší dnešní perikopa, je částí většího celku - 3, 1-21, který je vlastně soudem nad Elim a jeho domem, soudem velice tvrdým. Není divu, protože je souzen ten, kdo měl být v Izraeli světlem (kněz a jeho dům, tedy rodina). Náš úryvek je vybrán s ohledem na dnešní evangelium, které je historií povolání učedníků Ježíšem. Jak ve Starém, tak i v Novém zákoně, a nakonec i dnes, je struktura stejná: člověk je osloven, vybídnut k naslouchání, službě, následování, a odpoví-li kladně, začne se rozvíjet životní příběh, který by si dotyčný sám nikdy nevymyslil.

V našem textu je několik věcí, které by se neměly přehlédnout. Eli, ač odsouzen a slábnoucí jak fyzicky, tak duchovně, je přece potřebný k tomu, aby Samuelovi vysvětlil jeho zážitek, aby mu řekl o Hospodinovi, když ho Samuel ještě neznal.

Hospodinova volba Samuela je suverénní, je volen někdo, kdo Hospodina ani neznal, jehož činnost neměla na volbu vliv.

Hospodin "přišel, zastavil se". To znamená (s ohledem na hebrejský text) zjevení velmi konkrétní, podobně, jako kdyby člověka navštívil druhý člověk. A přece to není valící se zážitek, který by Samuela zbavoval svobody: Bůh je jasný, zřejmý, mocný, a přece jemný.


2. čtení
1Kor 6, 13c - 15a.17-20
Především je třeba číst text celý - 6, 12-20. Vynechání textu o nevěstce je ke škodě logiky Pavlova výkladu. A úvodní verš také pomůže k porozumění.

Lidé antického světa na jedné straně podléhali nepravému spiritualismu, ve kterém vším tělesným pohrdali a cenili jen věci duchovní, na druhé straně tělesné věci tak "necenili", že je morálně neregulovali a značně využívali. Prostituce a homosexualita kvetla, nikdo se nepohoršoval nad tím, že antický vzdělaný člověk měl pro vedení svého domu a pro rození legitimních dětí vlastní ženu, pro ostatní povyražení pak nevěstky (hetery). Pavel zde uvádí vlastně kořeny zdravého židovského myšlení, které si nerozděluje svět na věci cenné a a pohrdané, ale které vidí ve všem Boží stvoření. A tak týž Pavel, který vidí v "životě podle těla" protiklad k životu "podle Ducha" (Řím 8), mluví o těle jako o chrámu Ducha a vidí ve smilstvu zlé i proto, že je to útok proti důstojnosti těla (ne jen "duše"!). Jádro tvrzení je ovšem kristologické. Křesťan patří Kristu, byl koupen za cenu jeho smrti, je údem Krista a proto nemůže ze sebe dělat úd nevěstky (V14). Smilstvím je zde míněno v prvé řadě cizoložství, tedy připojení se k jiné ženě než k vlastní. Za pozornost stojí i Pavlovo přesvědčení, že tělo je chrámem Ducha. Dá se říci, že Pavel zde (díky svému židovství, které nezná vyvyšování duše nad tělo, ducha nad hmotu) cení tělo mnohem výše, než průměrné křesťanské smýšlení ovlivněné platonským a jiným dualismem.

Věta "tělo je pro Pána a Pán pro tělo" stojí za samostatnou meditaci. Je to pojetí vykoupeného člověka, naplňovaného Duchem. Tato věta staví jasnou hráz všemu pseudokřesťanskému pohrdání tělem, snaže si myslet, že dokonalost člověka spočívá v tom, že se bude dělat netělesným, že se bude snažit být jako anděl. Ale staví hráz všemu nekřesťanskému zpohanštění křesťanství, které by v těle chtělo vidět takřka předmět zbožné úcty. Celost patření Kristu (duší, duchem, tělem), je jádrem křesťanského vedení života.


Evangelium
Jan 1, 35-42
K celku 1, 35-51: "Poté, co Jan Křtitel naplnil svou úlohu, být totiž svědkem Krista, přichází na řadu ukázat, že toto svědectví skutečně dosáhlo přislíbeného účinku, aby všichni skrze něho uvěřili... Byli lidé, a jsou dosud, kteří, následujíce svědectví Křtitele, dospívají k víře v Ježíše, stávají se jeho učedníky, následují ho.

Text sestává ze tří významných jednotek:
a) Křtitel vybízí své vlastní učedníky, aby se připojili k Ježíšovi (1, 35-39)
b) Šimon Petr (1, 40-42)
c) Filip a Natanael (1,43-51).

Nepopiratelná je zde poněkud schematická výstavba celého textu. Připojování se učedníků k Ježíšovi se podobá "nabalování sněhové koule". Jan posílá své učedníky za Ježíšem, ti zas upozorňují své bratry a přátele na Ježíše, atd... Vypadá to spíš jako popis misionářské praxe, fakticky provozované v raném křesťanství; je hůře představitelné, že by to takto probíhalo za Ježíšova života. Na druhé straně by mohlo historicky souhlasit, že část Ježíšových učedníků k němu přišla od Křtitele, a že k nim patřili právě první lidé z janovského okruhu. Že by se to ale dálo všeobecně a ve velkém rozsahu, nezdá se být pravděpodobným, protože Křtitelovi učedníci existovali jako samostatná skupina i nadále. Slova "jít za ním" a "následovat" se uvádějí často jako označení připojení se k Ježíšovi (1,37.38.41.44), takže je nutné považovat je za ustálené výrazy, kterými se označovalo připojení se k Ježíšovi a ke křesťanské obci.

Nakonec je nápadným neobvyklé nahromadění kristologických titulů přímo na začátku, z čehož je nutno usuzovat na zvláštní Janův úmysl. Ve V1,36 je Ježíš Křtitelem opět označován jako Beránek Boží (srov. 1,29). Oba první učedníci nazývají Ježíše Rabi = učiteli (1,38). V1,41 říká Ondřej Šimonovi: "Nalezli jsme Mesiáše, Krista". Filip Natanaelovi: "Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně a proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta" (1, 45). Ve vyznání Natanaelově se říká "Rabi, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele". Nakonec celou řeč uzavírá slovo o Synu člověka (1, 51). Zde je tedy zjevně předveden celý kristologický program, celé vyznání víry janovského okruhu. Pozvolné rozvíjení od počátečního k prohloubenému poznání Ježíše zde nenalézáme, není to žádná kristologická pedagogika, jdoucí krok za krokem dál a hloub. Spíš je čtenář hned na počátku informován o plném významu Ježíšově. Kdo chce být křesťanem, má hned od počátku vědět, jaký význam má tento Ježíš ve víře společenství. Jan 1, 35-51 je tedy text, který svou literární formu získal z katecheze v obci. Současně jsou tím vyznačeny pozice vůči židovskému chápání" (J. Blank).


K úvaze
K solidní biblické homilii je třeba vzít celý text (1, 35-51), ne jen "ukrojený", jak je v lekcionáři. Posluchač je tázán, koho hledá (hledá-li vůbec), koho nalezl, koho k Mesiáši přivádí (přičemž přivést může dobře jen tehdy, když našel v Ježíši svého osobního spasitele). Uvědomuje si, že nejen vidí, ale je i viděn, jako Natanael. A to vše nakonec míří k výpovědi V51: tam je třeba vzít do úvahy Gen 28, 10-17. Nebesa otevřená (protržená) při Ježíšově křtu zůstávají otevřenými dodnes. Beránek Boží (viz Gen) je v Synu člověka, v něm je možno získat to, co z nebe přichází. Celý text tedy zcela jednoznačně odkazuje k Ježíši, kterého je třeba najít. Je třeba si uvědomit i mluvit nad tímto úryvkem o tom, že křesťanství není v jádru ničím jiným, než následováním Ježíše a že být křesťanem začíná tím, že člověk najde Ježíše jakožto Spasitele. Všechno ostatní (morálka, dějiny, etické hodnoty, liturgie atd.) k tomu sice patří, ale bez tohoto základu křesťanstvím nejsou.


Myšlenky k promluvě
Jan 1,35-42
Kolem Ježíše se pohybovalo, jak víme z evangelií, množství lidí. Někteří byli zvědaví, jiní chtěli uzdravit, někteří se zajímali o náboženské otázky, jiní asi o cokoliv, co bylo vyjímečné, mnozí se třeba jen přidali k houfu, když jim byl Ježíš sympatický. Ale jen někteří se vydali na cestu za ním. Oslovil je a oni ho následovali. Jen někteří se tedy stali učedníky. A přece se vším důrazem ukazuje evangelium, že o toto následování jde, že jde o to stát se učedníkem.

Dnešní evangelium ve velmi hutné zkratce ukazuje, jak se člověk učedníkem stává: ať už ho někdo za Ježíšem pošle, nebo se o něm doslechne, nebo ho Ježíš sám vyhledá, je ten člověk osloven a vyzván: pojď za mnou. A musí se dát do pohybu, a to nejen fyzického. Ježíš nedává sebe a své poselství jen jako přídavek k životu. Vede člověka tam, kde nebyl, uvádí ho do života, jaký doposud nevedl. Není divu, že člověk mnohdy váhá, jestli se má na takovou cestu vydat. Právem tuší, že mu Ježíš může dát jméno tak jako Petrovi, to znamená: nové poslání. Že může být vytržen z dosavadních jistot, z pocitu, že se ve světě a v životě vyzná sám nejlíp. Že by se "na stará kolena" třeba musel učit nově žít - žít podle Ježíše.

Prvé setkání s Ježíšem může být zcela náhodné nebo může být pro člověka nečekané a překvapující, jako bylo pro Natanaela. Ale ať už je to tak nebo onak - toto setkání otevírá teprve cestu k "větším věcem". V Ježíšovi je totiž opravdu nový, živý "Jákobův žebřík" - Ježíš sám spojuje nebe a zemi, lidské a božské. A člověk, který se stane jeho učedníkem, bude na tento žebřík zaveden. Uvidí "anděly sestupovat a vystupovat" - zakusí božské věci v lidském životě a pozná, jak tyto "dva světy", za sebe nezaměnitelné, v Ježíši pevně souvisí.

Učedníci si sami navzájem pomáhali k Ježíšovi - jeden ukazoval cestu druhému, než se i on s Ježíšem setkal. Tak je to stále. Někdy bychom rádi někoho k Ježíši "přistrčili". Může se to i povést. Ale rozhodující je, jestli Ježíš právě teď tohoto člověka osloví (to nezáleží na nás!) a jestli mu tento oslovený kladně odpoví. Co tedy na nás záleží? Zřejmě to, jestli ukážeme dotyčnému člověku pravdu, a to pravdu na svém životě. Jestli totiž jsme se za Ježíšem vydali, jestli jsme se stali jeho učedníky. Pokud bychom byli jen částí přihlížejícího davu (byť třeba nadšeně aplaudujícího), ukazujeme něco špatného, ukazujeme nepravdu. Ježíš nechtěl stoupence, fanoušky, ale následující učedníky. Pokud tedy jdeme za Ježíšem a s ním, pak ukazujeme, že životní cesta je takto skutečně možná. Že lze jít cestou, na které člověk dává přednost pravdě před lží, Bohu před člověkem, lásce před sobectvím, nesnadnému před snadným, kříži před zachováním života za každou cenu. Jestliže totiž jen neříkáme, že Ježíš je Vykupitel, Mesiáš, ale jestliže se On naším vykupitelem skutečně stal a my o tom víme, potom nahrazujeme mnoho řečí svědectvím vlastního života. Ukazujeme i beze slov jinou alternativu k životu, který vedou druzí. Ovšem aby tato alternativa byla věrohodná, musí být žita celým srdcem a často se musí žít dlouho, velmi dlouho, aby nemohla být považována jen za výstřednost nebo chvilkové mladické vzplanutí.

Apoštolové se vydali na cestu s Ježíšem vlastně hned, když byli osloveni. Chodili s ním dost dlouho po Galileji, ale teprve po svém odpadu a návratu (po ukřižování a vzkříšení Ježíše) a po seslání Ducha se stali svědky, stali se těmi, kdo byli schopni účinně druhé lidi uvádět na cestu za Ježíšem a upevňovat je na ní. Pokud můžeme tedy s Ondřejem říci: "nalezli jsme Mesiáše", pokud to skutečně platí pro náš život a pokud jsme se dali do pohybu za Ježíšem, pokud jsme už na cestě, pak všechno to, o čem byla řeč, může vyrůst, uskutečnit se v našem životě.

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...