Šabaka Petr | Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus B)
05. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka
Dům – prostor katecheze a kultu
Promluva 5. neděle v mezidobí B
„Když Ježíš vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova“ (Mk 1, 29).
K tomuto verši jsem si přečetl zajímavou myšlenku v jednom komentáři: „U evangelisty Marka je dům vždy místem zastavení Ježíše a jeho žáků a místo, kde Ježíš jedná, místo kde vyučuje učedníky. To se propojuje se skutečností, že v prvokřesťanských společenstvích domy sloužili jako prostor katecheze a kultu.“ (POPPI, A., I quattro vangeli, Messaggero, Padova 1997, str. 270)
Vzpomněl jsem si na své návštěvy v různých domácnostech. Zde se odehrává významný díl našich životů. Jsou svědky intimity manželských, rodinných, sourozeneckých, rodových či sousedských vztahů. Vždy přicházím na návštěvu s respektem a úctou a hluboce si vážím přijetí a pohostinnosti.
Otce rodiny pokládám za kněze této „domácí církve“. Máme-li se například modlit před jídlem, navrhuji, že on se bude modlit a já požehnám. „Modlete se, jak máte ve zvyku,“ vyzývám vždy, „já na závěr požehnám.“
Také se občas stočí řeč na ono spojení otce a kněze. Několikrát jsem navrhoval, aby otec rodiny (klidně i nikým nerušen) sňal ze zdi kříž a v každé místnosti požehnal. Je to skutek víry hodný otce – ikony Boha Stvořitele.
Leckde je těžké žít život z víry. O Bohu jsme schopni se bavit. To samé platí pro různá církevní témata. Ale mluvit s Bohem? Jaký je domácí kult křesťanského života? Nevytrácí se postupem času ze života manželů? Nestává se povrchním snahou modlit se pouze s dětmi jejich jazykem? Nevyvanou či nestanou se dokonce nenáviděnou chvílí smyslu zbavené znovu a znovu přeříkávané formulky?
A katecheze? Chápu, že jsme všichni schváceni náročnými požadavky naší uspěchané společnosti. Chápu, že mnozí rodiče padnou pozdě v noci vyčerpaní do svého lože. Chápu, že jsou vděčni škole, katechetům a duchovním správcům, za jejich starostlivost pomoci jim při výchově, výuce a katechezi dětí. Ale kladu si otázku, jestli je v tomto světě a této době katecheze v rodinách možná a chtěná.
Když v kostele řeknu slovo teologie, mnozí se zděsí, protože jsou přesvědčeni, že začnu mluvit nesrozumitelně, složitě vědecky a budu je tak nutit k pochopení věcí, které nemohou promluvit do praktického života. Jak Ježíš dnes prochází mezi námi? Jakým způsobem je společenství církve konkrétně přítomno v našich domovech? A nakonec jak podpořit to dobré, co je v křesťanských rodinách k zušlechtění?
Jsme schopni svoji víru žít a manifestovat v kostele, na faře, na různých charitativních akcích, během poutí a rekreací. A co doma? Jak se žije skrytá víra našeho vnitřního pokoje (srov. Mt 6, 6)?
Důsledek svých vyřčených slov bych viděl dvojí. Za prvé modlitba: „Pane Ježíši, buď stálým hostem mého domu, staň se jeho součástí, členem mé rodiny.“ Za druhé je to sdílení a po něm diskuze o tom, co je možné a co dělat.
Důstojnost stavu nemocného
Promluva 5. neděle v mezidobí B
„Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil k ní, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala.“ (Mk 1, 30-31)
Když jsem se letos zúčastnil tříkrálové sbírky a klepali jsme na všechny dveře, mohl jsem se setkat s lidmi, které obyčejně nepotkávám. Jsou to lidé staří, nemocní, zavinutí do své ulity, často nešťastní. Dokud někdo nepřijde k nim, jsou neznámí. Celé město je plné temných koutů a slepých uliček, vlhkých neutěšených chodeb a nedobytných dveří. Může se stát, že tito lidé nemají ani sílu otevřít, natož otevřít se.
„Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce,“ (KKC 1500) píše Katechismus katolické církve a pokračuje, „nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdo dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.“ (KKC 1501)
Můžeme s trochou fantazie rozvíjet příběh o nemocné Petrově tchýni. Jestliže jsme slyšeli, že po svém uzdravení Ježíše a apoštoly obsluhovala, pak je možné, že jako nemocná toho nebyla schopna. A dost možná nebyla ochotná být pohostinná. Možná nebyla nakloněna, aby si Petr přivedl hosty. Možná nechtěla být zastižena ve své bezmoci: „Nemohou mne přeci vidět takto. Nemám uklizeno. Nemám navařeno ani nic připraveno. Ať nechodí. Stydím se.“
Poté, co jsme za pomoci Katechismu definovali nemoc v lidském životě (řekněme člověk tváří v tvář nemoci), následuje kapitola nadepsaná Nemocný tváří v tvář Bohu.
Možná to řeknu až příliš jednoduše, ale nic složitého tu k hledání není: Nemocný se tváří v tvář Bohu Kristu stydět nemusí. A z toho plyne, že se nemusí stydět ani tváří v tvář tomu, kdo Krista zpřítomňuje – lékaře, kněze, svého přítele, své děti a blízké. Nemocný může cítit důstojnost svého stavu a milosti, které z tohoto stavu plynou: dozrávat jako osobnost, rozlišovat nepodstatné od důležitého, vytříbit vztahy, nacházet Boha. Nemocný nemusí skrývat svou bolest, bledou tvář, slabost těla, únavu, špatnou náladu či rozmrzelost. Zdá se to velice paradoxní, ale znovu bych mohl zopakovat slova Katechismu, která jsem již citoval.
„Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal.“ (Mk 1, 32-34) Celé nemocné město pochopilo, že se stydět nemusí. Že může Ježíšovi nabídnout své rány k uzdravení. Ježíš se tak mohl stát lékařem a vítězem nad zlem a nad hříchem. V jeho úsilí pokračují ti, kteří jsou Ježíšovi.
Zakončím svou promluvu ještě jednou slovy Katechismu: „Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále ,dotýká‘, aby nás uzdravoval“ (KKC 1504).
Zastavený kolotoč
Promluva 5. neděle Mezidobí B
„Tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ (Job 7, 3-4). Televizi nevlastním, ale zrovna jsem se náhodou ocitl před obrazovkou, když vysílali televizní noviny. Jaký jsem měl z nich dojem? Bolest vládne světu. Je pravdou, že snad není člověka, který by neměl žádnou bolest, žádné trápení ne těle či na duši.
Připomenul jsem si kolotoč: „Noci plné trápení se staly mým údělem. (…) Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději“ (Job 7, 3.6). Na kolotoči beznaděje a bolesti sedí lidstvo.
Hledáme pomoc, hledáme uzdravení, hledáme jiskřičku naděje. Není divu, když se dozvídáme z evangelia, že k Ježíši „když nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé“ (Mk 1, 32). Ježíš však neuzdravil všechny nemocné. On však zastavil kolotoč beznaděje. Nemocemi trpíme, ale máme možnost ji dát jméno a nebo o ní Bohu jednoduše říci. On nás slyší!
„Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil“ (Mk 1, 35). Ježíš vstal z mrtvých (vstal), vystoupil z hrobu (vyšel) a vystoupil na nebesa (odešel) k nebeskému Otci, aby se za nás přimlouval (a tam se modlil).
Ježíš zakoušel intimitu vztahu se svým Otcem a my, kteří jsme s Ježíšem spojeni, můžeme zakoušet také Otcovu blízkost. I my můžeme volat familiární „Abba - tatínku“ (Srov. Gal 4, 6).
Paradoxně se naše bolest, nemoc, trápení proměňuje v zakoušení Otcovy blízkosti a ten, kdo ji zakouší, je naplněn pokojem. Kolotoč beznaděje je zastaven a bolest se stává místem důvěrného setkání v Bohem. To je evangelium – dobrá a radostná zpráva, kterou Ježíš chce hlásat všude: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel“ (Mk 1, 38). Jen uvěřit a zakusit…
Když onemocní (nejen) maminky
Promluva 5. neděle mezidobí B
„Šimonova tchyně ležela v horečce“ (Mk 1, 30).
Vzpomněl jsem si znovu na básničku Jiřího Wolkera o maminkách:
Myslím, že v poledne každý den
by mohl být květnově tichý a slavný,
kdyby všechny plotny u kamen
mohly být jako louky na jaře.
Maminky-sluníčka
v kuchyních by se nad nimi točily a smály,
žehnaly by je zlatýma rukama
a ony, – jako ta země pod máma
v odplatu za to by daly
růst na sobě chlebům a koláčům,
tak jako květinám polním,
co rostou z lásky a tepla.
V poledne by je maminky otrhaly,
na stůl postavily čerstvé a vonící:
„Vezměte z našich rukou, moji nejmilejší, kytici!“
(Jiří Wolker, Kamna, Host do domu)
Co dělá maminkám největší radost? Za těch několik let kněžské služby jsem potkal mnoho maminek, které byly šťastné tehdy, když byly šťastné jejich děti. Maminky jsou šťastné, když se mohou rozdat, když mohou štědře obdarovávat. Maminky jsou šťastné, když cítí vděčnost svých blízkých. To je pro ně motorem, posilou, energií k mnoha obětem, které jsou jinak dobře utajené, nenápadné. Kdy je jejich životní oběť nejvíce znát? Pokud například onemocní, jako tomu bylo s tchýní apoštola Petra.
Je mým oblíbeným rčením, že když onemocní hospodář, dá se to přežít, ale když onemocní hospodyně, běžný chod domu je velice citelně narušen. Je velikým proviněním členů rodiny očekávat v nemoci hospodyně standard každodenní péče. Nemoc maminky je pro celou rodinu pobídkou k maximální láskyplné obětavosti.
„Ale naše maminka nebyla nikdy nemocná, nikdy si na nic nestěžovala,“ mohl by poznamenat nejeden z nás. Ano, maminky si často nechávají své slzy pro sebe, skrývají je, tají. Nebo jsme vůči nim nevšímaví, slepí.
Sledujme Ježíše, jak se choval: „Přistoupil k ní, vzal ji za ruku a pozvedl ji“ (Mk 1, 31). Nejsme Ježíše, ale snažíme se žít podle jeho příkladu. On nadto vchází skrze eucharistii do našeho života, našich gest, našich slov, našeho jednání. Jsme pozváni, abychom jednali jako on: Neštítit se přistoupit k nemocnému, vzít ho za ruku, pozvednout ho (aby se mu lépe dýchalo, naklepat mu polštáře, dát mu napít, srovnat mu pyžamo…). Ježíš dokázal uzdravit díky své vlastní božské moci, my se můžeme za nemocného modlit, přimlouvat se, prosit za uzdravení. Uzdravený nemocný nám jednou naši službu oplatí stejnou mincí – službou.
Autor: Šabaka Petr
Témata: kázání
