Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
1. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

1. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
Gn 2,7-9.3,1-7
Na jedné straně jsme ráj odepsali jako iluzi, na druhé straně po něm neustále toužíme, sníme, snažíme se jej "vyrobit", nebo ho vidíme kdesi v budoucnosti. Ale podívejme se na věc jinak. Jsme my lidé skutečně od kořene zlí? Je tedy zlo normální? Jak to, že jsme se na ně za celou historii lidstva neadaptovali? Kde se vzalo? Neneseme stopy ráje v sobě? Ne jako vzpomínky lidstva na idealizovanou minulost ("zlatý věk Řeků"), ale jako hlubinné vědomí, že harmonie, pokoj, soulad se vším a se všemi je žádoucí a možná? (Po čem toužíme je lepší než to, co jsme zažili!) Vyprávění Geneze, které dnes čteme spíše konstatuje, než by vysvětlovalo. Konstatuje základní pravdy: člověk má svůj původ v Bohu, tam je plnost bezpečí a souladu, tam je "doma". Nedůvěra člověka vůči Bohu má katastrofální následky: člověk se cítí bezbranným a zranitelným ("zpozorovali, že jsou nazí" - nazí byli v Izraeli otroci, nejbezbrannější lidé), uvěřil někomu (hadovi pokušiteli) víc než Bohu, a tak se celé lidstvo (potomci Adamovi) "vysmeklo" z ráje - z důvěryplného vztahu s Bohem. Náprava pak není v lidských silách: kolik vynikajících pedagogů, vychovatelů, politiků, filosofů, humanistů atd. v lidstvu působilo - a kde je napravení člověka, překonání zla?


2. čtení
Řím 5,12-19
Text přináší známou a vícekrát opakovanou Pavlovu myšlenku, o dvou "prototypech", nebo spíš prvorozencích v lidstvu: Adam a nový Adam - Kristus. Proti počátku lidstva, propadlému hříchu, starému Adamovi, je stavěn nový počátek lidstva, počátek, který je v souladu s Bohem a který radikálně (radix = kořen, tedy od kořene) překonává situaci hříchu - Ježíš Kristus. Oba počátky jsou z Boha, ale ten prvý je "neposlušností" (nevírou, přetrháním pout, svévolností, pokažením řádu = ráje) porušen, ten druhý je "poslušností" (tedy naprostým souladem) zcela Boží, tedy zcela dobrý a prost zla. Kdo se k němu připojí, je "ospravedlněn", tedy může stát před Bohem, je novým člověkem, má ráj - v sobě i před sebou.


Evangelium
Mt 4,1-11
Charakteristika pokušení, svádění, se kterým se člověk setkává, je tímto evangeliem podána tak výstižně, že není třeba k tomu dodávat snad nic, jen zopakovat, že ďábel je otcem lži, jak říká Písmo a jak to každodenní zkušenost dotvrzuje.

Podívejme se spíš na samotný fakt, že byl pokoušen Ježíš a že to bylo skutečné pokušení, tedy že bylo třeba vítězně bojovat boj se zlem. Neporozumíme tomu, jestliže nevezmeme na vědomí plně Ježíšovo lidství. Bůh pokoušen být nemůže, člověk ano. A Ježíš se nám stal zcela podobným, vyjma hříchu (ne vyjma pokušení!). Je ale novým Adamem, který není spjat s hříchem, jako starý Adam a jeho potomci. Proto může svůj zápas se zlem - setkání s pokušením, vybojovat zcela úspěšně, beze zbytku a stínu. Odmítá jakoukoliv pomoc zla a jakoukoliv cestu k naplnění svých cílů podle stylu, návodu, smýšlení zla (např. demonstrovat názorně svou moc - V6). Demonstruje tak neokázale ale věrně nám, co znamená tento nový počátek a nové lidství, které v své osobě přináší: že to totiž znamená zcela novou možnost, být vůči zlu odolným, nepatřit mu, nepřijímat nijak a v žádné míře jeho nabídky. Znamená to tedy, že se otvírá možnost žít tak, jak se to člověku samo o sobě nepodaří; že lze žít tak, že od zla nic ani trochu nepřijmeme.

Tato věc vypadá velmi samozřejmě, ale samozřejmá není. Je třeba jasně zpytovat vlastní život a rozeznávat v něm, kdy a kde člověk dělá různé smlouvy a smlouvičky se zlem ("jinak to nejde", "je taková doba", "jak jinak mám tuto věc zařídit"). Nejhorší pak je, když se stane, že ani církev v určité situaci nemá zcela odvahu vzdát se jakýchkoliv koncesí se zlem, nečekat od něho absolutně nic - a to ne z povýšeného pocitu "čistoty", ale z plnosti víry, že Bůh sám se postará (viz Mt 6, 19-33). Ježíš nebyl nadčlověk, který je prostě nad zlo povznesen tisíce kilometrů. Byl nám podobným ve všem, kromě hříchu - byl tedy jako člověk schopen pokušení podlehnout. Jakkoliv je nám taková myšlenka proti mysli, musíme ji připustit, máme-li vidět lidské cíle a pokušení skutečně (a neupadnout do doketismu). Ježíšova resistence proti pokušení spočívala po stránce lidské zřejmě na dvou pilířích: na nezasaženosti zlem - dědičným hříchem (nový Adam!), a na jeho "vyprázdnění se", kenosi, která neznamenala jen vzdání se Božské důstojnosti (Flp 2,5-11), ale která znamenala úplné podřízení se Otci, naprosté nehledání ničeho vlastního, radikální oddanost Otci a očekávání všeho jen a jen od něho. Tato cesta je samozřejmě pro nás otevřená - jsme přijati za syny. Proto je pro nás otevřena i cesta plného odmítnutí zla, cesta odolání pokušení. Shrnuto: zatímco ďábel sváděl Ježíše k tomu, aby "vsadil" na něho, "vsadil" Ježíš zcela na Otce. Toto je pro nás. Je třeba k tomu být věřícím, není třeba stát se monstrem, kterého se nic, ani pokušení netkne. Ostatně by to ani nešlo.


K úvaze
Lidské úvahy o hříchu a zlu se často dostávají do dvou slepých uliček. Ta jedna: hřích je viděn jako fatální záležitost, která je sice nepříjemná ve svých důsledcích, ale která patří neoddělitelně k lidstvu ("jsem přece jen člověk"). Hřích je tak chápán asi jako nutná chyba, zkreslení, které má každý systém. Druhá: hřích není viděn, člověk sebe samého prohlašuje za bezhříšného, hřích začíná až tak od odsouzených na Norimberském procesu.

Oba pohledy rezignují (byť z různých pozic) na možnost nápravy, záchrany a nového začátku. Nanejvýš ho situují do budoucnosti ("vývoj", "pokrok" - vše bude lepší) a uniká jim, že tu budoucnost mají tvořit právě dnešní lidé, zatížení chybami. Je to pak to klasické vytahování se z bahna za vlastní límec.

Křesťanství nenabízí ráj na zemi ani teď, ani po staletích (v tom je až příliš realistické), ale nabízí vstup do účasti na ráji úzkou branou teď, ve chvíli, kdy uvěřím v Krista, připojím se k němu a vydám se za ním jeho cestou, budu ho následovat. Tvrdí, že nový počátek tu je, a že leží právě tak za námi jako v přítomné chvíli našeho života - je to Ježíš, před dvěma tisíciletími ukřižovaný a vzkříšený a dnes i zítra stále živý a působící. Jinak řečeno: ráj na zemi není někde, kam bych mohl dospět, přestěhovat se tam, ale ráj začíná pro mne ode mne - v mém srdci, které Krista přijalo, mezi námi, kteří jsme se stali údy jeho církve a odtud se rozšiřuje do světa - ale zase především od srdce k srdci.

Charakteristikou tohoto ráje není libost našich pocitů (zdánlivě svaté libování si v Bohu, které je strašně nesvatým libováním si v sobě), ale ospravedlnění, které není z nás, ale od Boha. Je to Boží dar, Boží práce na nás, proces či čin, kterým si nás Bůh přetváří do podoby, která je pro jeho svatost vyhovující. A proto překonání zla ve světě nezačíná pro mne mimo mne, ale pro mne jedině a pouze ve mně. Tam Kristus - nový Adam - vítězí nad hříchem, tam se děje ona velká a zásadní změna, kterou člověk vlastními silami nemůže nikdy udělat. A neděje se to jen jako jednorázový čin - člověk je na tento nový kmen, nový zdroj života naroubován (Jan 15), aby z něho žil.

Hlásání tohoto tajemství by mělo pomoci člověku překonat jak pesimismus ("já už jsem takovej, i když se tolik snažím") nebo slepotu ("nikomu jsem nic zlého neudělal a jsem mnohem lepší než mnozí ostatní").


Myšlenky k promluvě
Někdo životem běží, spěchá ve velikém tempu, jiný zůstává téměř na místě ve svém klidu, ve stále stejných životních okolnostech. A někdo jiný se stále těší na to, co bude, co přijde, co je před ním. Ale každému člověku může chybět pohled do hloubky, ke kořenům jeho života. Pohled na to, komu v životě vlastně naslouchá, komu věří, hluboké zamyšlení nad tím, oč skutečně v jeho životě jde. Přijměme tedy jako prvou výzvu postní doby slovo: Zastavme se! I když každý den musíme dělat svou práci, přesto se právě v tuto chvíli při bohoslužbě můžeme zastavit, nepřemýšlet o tom, co je třeba dělat za hodinu, zítra, za týden a vnímat Boží slovo. A pokud se zastavíme v tuto chvíli, máme naději na to navázat i ve všedních dnech.

Prvé čtení i evangelium první postní neděle mluví o pokušení člověka. To ale není řeč jen o nějaké věci. To jsou slova o třech osobách: O pokoušeném člověku, o pokušiteli a o Bohu. A o všech třech musíme teď přemýšlet nechceme-li zůstat jen u povrchních výzev ke zlepšení života. Těmi bychom stejně nic nevyřešili, máloco by se v našem životě stalo.

Nezačněme u sebe samých, ale začněme u Boha. Písmo nevidí nikdy v Bohu hlídače nebo zkušebního komisaře, který by čekal na naši chybu, nebo chtěl vyzkoušet, co člověk vydrží. Písmo vidí v Bohu především Stvořitele, Otce, který má o nás péči. A ta péče se neprojevuje jen v tom, že Bůh odpouští, nebo že pro nás něco, lidsky řečeno může zařídit. Projevuje se i v tom, že Bůh neúplatně odděluje dobro od zla, jasně říká, co je dobré a co zlé. Dává tedy člověku orientaci, pomáhá k tomu, abychom byli schopni oddělit zlato od pozlátka.
Jak prvé čtení o pokušení prvních lidí, tak evangelium, mluvící o pokušení Ježíše, totiž jasně říkají, že to, co nabízí pokušitel, je vždy nějakým způsobem podvod. Pokušení je vždycky nějakou lstí. Nejsme lákáni zpravidla k tomu, abychom udělali vyložené zlo. Naopak, pokušení nabízí "ovoce vábné na pohled", nabízí věci na první pohled ušlechtilé, jakými by byla proměna kamení v chleby. A přece je to podvod, protože pokušení nenabízí nic, co by člověka vedlo k Bohu. V prvé knize Mojžíšově končí celá scéna s pokušením drasticky, přerušením důvěrného vztahu člověka k Bohu, tedy vyhnáním z ráje.

V evangeliu naopak Ježíš, který odmítá pokušení rázně a důsledně, se tímto odmítnutím ocitá v blízkosti Boží, v blízkosti Otce. Písmo to opisuje slovy: "Přišli andělé a sloužili mu".

Bůh je tedy Stvořitel a Otec, který se o nás stará, pokušitel je podvodník, ale jak je na tom ten třetí, o něhož jde, jak je na tom člověk? Člověk může být obětí pokušení a člověk také může být vítězem nad pokušením. Závisí na mnoha věcech, jak vše dopadne. Ale podívejme se na jednu věc důkladně, totiž na sebevědomí člověka. Tedy na vědomí jeho vlastní hodnoty. Vyprávění o prvních lidech ukazuje člověka v situaci, kdy si o sobě samém myslí příliš málo. Kdy si necení toho, že žije v blízkosti Boží, a tak má dojem, že nabídka pokušitele: "Budete jako Bůh", je šancí ke zlepšení jeho vlastní situace. Konec je ale trpký. Naproti tomu Ježíš má plné sebevědomí Božího Syna. Ví, že mu pokušitel nemá co nabídnout, ví že pokušitel v žádném ohledu nevlastní víc, než co Ježíš vlastní sám. Ví, že Otec mu dal všechno do rukou, protože Bohu všechno patří. Když mu tedy ďábel nabízí "všechna království světa", nabízí mu to, co stejně sám nevlastní. Ďábel lže, ale to na Ježíše neplatí, protože on zná plnou pravdu o sobě samém i o světě.

A co my? Máme v boji se zlem šance? Jistěže máme. Ale přinejmenším za dvou podmínek. Za prvé: když budeme hledat moudrost u Boha. Řečeno slovy evangelia "žít z každého slova, které vychází z Božích úst", když nebudeme žít z kdejakých mínění a řečí. A druhá nutná podmínka je, že budeme jasně vědět, že jsme skrze křest už teď přijati Bohem za vlastní. Že jsme královské děti. Ostatně náplní postní doby není především hloubání nad křížovou cestou, ale obnova důstojnosti křesťana, pokřtěného člověka, Božího dítěte. Zatímco katechumeni se připravují v postní době na přijetí svátosti křtu, biřmování a eucharistie, ti kteří jsou pokřtěni se mají připravit na obnovu svého křtu. Tedy na obnovu svého Božího synovství. Tím vším se člověk stává nejen schopnějším odolat pokušení, ale také schopnějším přinášet ovoce života, které Božím dětem přísluší.

Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...