Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
10. neděle v mezidobí / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
1 Král 17, 17-24
Vdova dala Eliášovi - Božímu muži - poslední jídlo. Za tuto službu jí patřilo požehnání a dostalo se jí ho - zásob neubývalo. S tím pak kontrastuje těžká rána - smrt chlapce. Je označena za těžkou ránu od Hospodina, protože v Starém zákoně je vše, co se děje nezávisle na nás, chápáno jako čin Boží. Eliáš pak bojuje o ženinu víru, která je otřesena.
Eliášův čin, viděn očima dneška, vypadá jako "dýchání z úst do úst". Ale v kontextu Starého zákona je to jednak čin, vycházející z modlitby a tedy Božího daru, a čin prorocký, zjevující Boží moc nad životem. Navíc se prorok v tu chvíli dotýká mrtvoly a tak se obřadně znečišťuje. Nesmí se to - a on přes to jedná ve svobodě od Zákona. Celý příběh patří do oblasti náboženství, zjevení, víry, ne do oblasti (starověké) medicíny.



2. čtení
Gal 1, 11-19
Čtení je součástí polemiky, kterou vedl Pavel s Galaťany, kteří uvěřili jakýmsi podivným apoštolům, kteří přišli do Galat po Pavlovi a trvali na zachovávání židovského zákona jako na podmínce spásy. V tomto úryvku Pavel dokazuje, že jeho hlásání evangelia není jeho vlastním výmyslem, ale že hlásá to, co mu svěřil Ježíš Kristus. Nedokazuje to však ani obsahem svého učení, ani odvoláním se na autority, ale vede důkaz ze zkušenosti svého života: ukazuje, kým on sám v minulosti byl - fanatickým odpůrcem evangelia, a kým ho Ježíš Kristus udělal - hlasatelem evangelia. Své poslání tedy nemá z druhé ruky, ale od Pána.


Evangelium
Lk 7, 11-17
Díváme-li se na perikopu v celku Lukášova evangelia, pak je stupňováním toho, co říká úsek o uzdravení služebníka setníkova (7, 2-10). Tam byl uzdraven umírající, zde vzkříšen mrtvý, tam šlo toliko o služebníka, zde o jediného syna vdovy a tedy živitele (větší milosrdenství). Tedy podtržena síla moci Ježíšovy i jeho milosrdenství. V prvém případě figuruje víra setníkova, na níž je Ježíšovo jednání do jisté míry závislé, v našem úryvku jedná už Ježíš suverénně, sám, nežádán. Oba úryvky pak připravují půdu pro otázku a odpověď učedníkům Janovým (7, 18-23).


K úvaze
Dnešní prvé čtení a evangelium spolu úzce souvisí. Vyprávění evangelia je zřetelně vystavěno podle vzoru starozákonního textu. K pochopení je třeba uvést některé poznámky o názorech v Izraeli: život byl pokládán za dar Boží, za věc jednoznačně dobrou a tedy za projev Boží přízně. Smrt (ovdovění, ztráta syna) pak za projev Boží nepřízně, případně za trest Boží. Proto ten, komu se zle vedlo, se mohl pokládat za člověka Bohem opuštěného, jeho víra mohla kolísat. To je dobře vidět v knize Job, kde je ale nakonec tato jednoduchá matematika odplaty odmítnuta.


Myšlenky k promluvě
Kdo z nás by rád nezažil nějakou velkou, překvapivou, dobrou událost, kterou by bylo možné beze všeho přičíst Bohu! A jak rádi bychom mu třeba i v tu chvíli provolávali slávu! Jenže rozhodující by bylo, co bychom dělali potom, dál. Ježíšovo okolí bylo bezesporu nadšeno, když zarmoucené vdově vzkřísil syna. A hodnotili to správně: šlo o dílo Boží. A v Jeržíši správně rozpoznali velkého proroka, člověk, poslaného Bohem. Ale důležité je, co bylo dál. Jestli totiž z toho všeho poznali, že Ježíš není jen ten, kdo pomohl a že to není jen velký prorok, který něco Božího ohlašuje. Důležité je, jestli v něm poznali mesiáše, tedy toho, v kom přichází Boží obdarování v plnosti. A stejně je to důležité i pro nás.
Větší část našich životních postojů tvoří očekávání. Čekáme, až budou prázdniny, až děti začnou chodit do školy, až vyrostou, až si založí rodinu ... Víme, že kdo stále na něco čeká, ztrácí mnohdy do velké míry přítomnost. Žít se dá teď, ne až někdy. A tím víc vše platí v setkání s Ježíšem a jeho evangeliem. Tam je nám nabízeno přijetí Spasitele teď. A to znamená přijetí nového života, přijetí plného života Božích dětí tady na zemi. Není to menší zázrak, který se s námi děje, než bylo vzkříšení syna oné vdovy. Ale je to něco, co chce být trvalým, co má trvat navěky. Protože Bůh je věčný a ti, kdo mu patří, mu mají patřit také navěky. Nemělo by nám vadit, že je to pro nás nepředstavitelné. Je marné přemýšlet o tom, jak vše bude vypadat "tam", u Boha. Svatý Pavel říká, že lidské oko nevidělo a na lidskou mysl nevstoupilo, co připravil Pán těm, kdo ho milují. Je ale nutné žít co nejplněji život Božích dětí tady na zemi. Nesetrvávat v otázce, zda Bohu patříme nebo ne. Vzít vážně, že nás křtem vzkřísil a napojil na zdroj nového života.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Pátek 23.2.

Ez 18,21-28; Mt 5,20-26

Komentář k Mt 5,20-26: Často nás jde k oltáři tak málo… Není to právě tím, že se nedovedeme s druhými smířit, a tak raději zůsteneme doma?

Zdroj: Nedělní liturgie

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"

Přijímací řízení KTF - do konce února

Přijímací řízení KTF - do konce února
(20. 2. 2018) Přemýšlíte, kam se vydat po střední škole? Rádi byste rozšířili obzory možností studia svých dětí? Anebo Vaši potomci...

Když děti nepřicházejí

Když děti nepřicházejí
(20. 2. 2018) Nové číslo časopisu Rodinný život nese téma opředené mnoha otazníky, jež se ovšem dotýká stále většího počtu...