Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
11. neděle v mezidobí / Jen obyčejné pohlédnutí?

Angelo Scarano

1. čtení Ex 19,2-6a

2Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou. 3Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory a pravil mu: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: 4Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě. 5Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. 6Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."


První čtení je prologem sinajské smlouvy (Ex 19-24). Izrael, vysvobozený z egyptského otroctví, konečně připutuje k Sinaji, k hoře "Boží přítomnosti" - tam Mojžíš přijme desky smlouvy, Desatera.

3.-4. Před uzavřením této smlouvy Hospodin nejprve připomíná dobrodiní prokázaná Izraeli, čili Jakubovu domu (v. 3 - jedná se o synonymní označení). Izraelité viděli "velké skutky učiněné Egypťanům" - souhrnně všechny mocné činy, od prvního (proměnění Mojžíšovy hole v draka - Ex 7,10) až po přejití Rudého moře. Po přechodu moře se izraelský lid dostal na poušť, kde jej Hospodin nesl "na orlích křídlech" - tento obraz velmi "vzletně" vyjadřuje, jak Bůh pře-nesl Izraele přes mnohá nebezpečí a úskalí.

5. Pokud Izrael odpoví kladně na Boží přízeň, stane se Božím lidem: jinak zůstane jen Izraelem, potomstvem Jákobovým. Jako Boží lid je charakterizován několika epitety: "zvláštní vlastnictví" (či "zvláštní poklad") - to označuje jedinečné a výjimečné vlastnictví, "korunní klenot" velké sbírky, mistrovské dílo.

6. Označení "zvláštní majetek" ("poklad"), "království kněží" a "svatý lid" jsou navzájem úzce spojena, avšak nejsou totožná. Izrael jako království kněží je ten lid, který je oddaný službě Hospodinu. Pojem "království", specifikované slovem "kněží", popisuje to, čím se má Izrael stát: královstvím, které nestojí na politických činitelích opírajících se o vojenskou moc, ale na kněžském lidu závislém na víře v Hospodina. Sloužící národ, namísto národa vládnoucího. Izrael jako svatý lid pak představuje třetí rozměr oddanosti Hospodinově smlouvě: svatý se zde nemá chápat ve smyslu morálním, ale spíš existenciálním, jako oddělenost pro Hospodina. Izrael je oddělený pro Hospodina, aby byl pro ostatní národy zářícím příkladem té proměny způsobené smlouvou.





Mezizpěv Žl 99

Jsme jeho lid a stádce, které on pase.

Služte Hospodinu s radostí, - vstupte před něho s jásotem! *

Uznejte, že Hospodin je Bůh: - on nás učinil, a my mu náležíme, - jsme jeho lid a stádce, které on pase. *

Neboť Hospodin je dobrý, - jeho milosrdenství je věčné, - po všechna pokolení trvá jeho věrnost. *





2. čtení Řím 5,6-11

Bratři! 6Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. 7Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. 8Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. 9Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. 10Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. 11Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.


Zatímco v prvních čtyřech kapitolách byl obsah především abstraktně-teologický (Boží ospravedlnění), od páté do osmé kapitoly apoštol už nedokazuje "ospravedlnění skrze víru", spíš načrtává praktické důsledky tohoto ospravedlnění v životě pokřtěného. Kým jsme byli před ospravedlněním? Slabými lidmi, žijícími bez Boha, hříšnými, Božími nepřáteli. A jak to vypadá po ospravedlnění? Jsme usmířeni s Bohem, tj. ospravedlněni; dostali jsme dar pokoje, můžeme přistupovat k Bohu. Přijali jsme neochvějnou naději a dar lásky skrze Ducha (5,2). Jestliže v předchozích kapitolách vystupovala pouze víra, od páté kapitoly nově také naděje: není to však prázdné doufání, ale naděje založena na Božím činu spásy. Boží čin v minulosti (Kristova smrt na kříži) je totiž zárukou pro budoucnost: jestliže Kristus zemřel za nás hříšníky, tím spíš nás zachrání v budoucnosti.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu. Aleluja.



Evangelium Mt 9,36-10,8

36Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. 37Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. 38Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!" 10,1Potom si zavolal dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. 2Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, 3Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, 4Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil. 5Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. 6Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. 7Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' 8Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."


Máme tu začátek oddílu o poslání učedníků (10. kapitola). Ježíš poté, co ukázal cíl svého poslání (9,13 - být prostředníkem milosrdenství) a moc svého učení (kap. 5-7), daruje svoji autoritu a poslání těm, které si vyvolil.


36. Při pohledu na zástupy byl Ježíš pohnut lítostí (jak napovídá použité řecké sloveso, není to povrchní lítost, ale silné pohnutí vycházející z nitra). Ježíš pociťuje lítost tváří v tvář určité "nouzi" i při jiných příležitostech (14,14; 15,32; 20,34). Zatímco v těchto případech je soucit vyvolán konkrétní nouzí, zde je příčina uvedena jen všeobecně: byli vysíleni a skleslí (druhé sloveso znamená být zmaten, vyčerpaný, doslovněji "odhozený", tj. "na dně").

To, co způsobuje hlubokou Ježíšovu lítost, nejsou četná "onemocnění", ale spíš duchovní bída lidu, který pociťuje únavu a prázdnotu. Ježíš, jakožto slíbený mesiánský pastýř, se ujímá těchto "zemdlených ovcí", a to prostřednictvím učedníků.
38. Je jasné, že apoštolské poslání je Ježíšovým darem, přece však se jedná o dar vyprošovaný společenstvím.

10,1-4: Předjímáním Boží odpovědi na "prosbu o dělníky" je Ježíšovo vyslání učedníků. Střed pozornosti se nyní přenese od Ježíšovy služby k službě Dvanácti (i toto číslo nám ukazuje kontinuitu mezi Izraelem první úmluvy a "Izraelem úmluvy druhé": kmenů Izraele bylo také dvanáct, apoštolové jsou "patriarchy a základními kameny nového Izraele").

1. Kristus dává svým apoštolům moc, kterou sám prokazoval v předchozích událostech. Tato moc je specifikována jako moc k vyhánění nečistých duchů a k uzdravování.

2. Učedníci jsou nazýváni apoštoly - toto slovo znamená poslaný a, podle běžné židovské představy, takový člověk sdílel autoritu posílajícího.

3.-4. Výjimečný význam apoštolů (nejen pro prvotní církev, ale i pro další generace křesťanů) je podtržen tím, že se uvádí jejich jména (seznam apoštolů je několikrát v NZ).

5. Zákaz jít k pohanům a Samaritánům je objasněn ve verši 6: "Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského". I to nám ukazuje, že Bůh je věrný slibům daným praotcům: Izrael je vyvolený národ, proto "spása nejprve Židům, pak i pohanům" (srv. Ř 1,16). Závěrečné "velké pověření" (Mt 28,19) rozšíří poslání Dvanácti "až na samotný konec země".

7. Učedníci mají jít a hlásat, že se přiblížilo Boží království, tj. že Bůh jako mocný král se ujímá svého lidu (skleslého a vyčerpaného).

8. A tato slova jsou provázená skutky, které dotvrzují, že Bůh je opravdu blízko a že je mocnější než nemoci, smrt a duch zla.
Jestliže je pravda, že učedníci nemají zneužívat evangelium a svěřenou moc k vlastnímu zisku (srv. Sk 8,20), je také pravdou, že mají dostat obživu od těch, kterým slouží, protože dělník je hoden své mzdy (v. 10b).





K úvaze

Povolání učedníků se zrodilo … z obyčejného pohledu. Ježíš se totiž podíval na zástupy a pocítil lítost, lítost proměněnou v konkrétní skutek vyslání učedníků. Na tomto příkladu vidíme několik principů platných pro zrod povolání. Nejprve ta jasná zásada, že Kristus je ten, kdo volá a posílá: bez toho je lidská snaha, byť sebelépe míněna, jen prázdným pokusem, karikaturou služby v Duchu. Dále: Kristus je ten, kdo vidí "ujařmenost" a "bídu" svého lidu. I to je stále platnou zásadou "povolání": už ve SZ stojí, že Hospodin viděl, jak Izraelité trpí v Egyptě a rozhodl se zachránit je - proto povolal Mojžíše. Nejedná se o pohled "všeobecný a abstraktní", ale konkrétní, všímající si určité konkrétní nouze. Dalo by se skoro říct, že je to pohled vtělený v konkrétní situaci, v určitém čase a prostoru.

Jedná se o pohled vtělený i v jiném smyslu: povolání se rodí tak, že Bůh se totiž jakoby dívá "skrze člověka", jinými slovy dává konkrétnímu člověku svůj pohled, otevírá mu oči, aby viděl hlouběji, "božsky". Tento pohled vnějším okem je doprovázen pohledem vnitřním okem srdce. A tak se v člověku rodí povolání, započaté prostým pohledem na "zástupy" (či na určité lidi z okolí). Vidím, jak mnoho lidí nezná evangelium? Jak mnozí mladí podléhají drogám? Alkoholu? Jak nemocní či starší lidé strádají? Z těchto obyčejných pohledů se může zrodit povolání ke specifickým formám služby. Dalo by se říct, že skrze obyčejný po-hled Bůh dává v-hled, hlubší pochopení. Vlastně - jen z neobyčejných pohledů se rodí autentické povolání. Neobyčejný je ten pohled "Božíma očima". Obyčejný pohled může vidět určitou "potřebu", ale nemůže po-volat. Jen božský pohled, vtělený v pohledu člověka, rozechvěje nitro, vzbudí hluboký soucit a vy-volá ke službě.

Velmi známá Matka Tereza je názorným příkladem, jak "obyčejný neobyčejný" pohled změní radikálním způsobem život člověka. Jako mladá řeholní sestra se na jednom vlakovém nádraží v Indii střetla s jedním žebrákem, který volal: "Žízním". Toto obyčejné slovo bylo něčím neobyčejným: volání žebráka se stalo po-voláním. Tak prostě se zrodilo povolání Matky Terezy k charitativní službě.

Mít tedy otevřené oči … a otevřené srdce, které vnímá. Srdce, které se nechá zasáhnout a pohnout k soucitu - podobně jako srdce Ježíšovo.

Že by otázka rozlišení povolání byla tak prostá? Ano, i ne. Protože je sice pravda, že stačí mít oko i srdce otevřené, ale je také pravda, že to má být oko a srdce, které vidí Božíma očima (ne jen lidskýma!). Jinými slovy - oko i srdce pročištěné a prozářené Boží přítomností. Takové oči má ten, kdo žije v Boží přítomnosti, pod Božím pohledem: ten pak vidí i obyčejné věci "pod pohledem Božím". Ne každá potřeba je totiž povoláním ke službě. Člověk může vidět ve svém okolí mnoho potřeb (třeba nedostatek kněží), ale jen Bůh po-volává. A jen ten, kdo je ochotný se vystavit Božímu pohledu, dokáže rozlišit, které volání (o pomoc) je po-voláním.





K reflexi

1. Hospodin pře-náší nejen Izraele, ale i každého z nás "na orlích křídlech". Zkus si představit, jak tě Bůh vedl a pře-vedl v konkrétních životních situacích.

2. Zastav se na chvíli a uvědom si, za koho vlastně Kristus dal svůj život…

3. Jděte a hlásejte: "Přiblížilo se nebeské království". Je jasné, že dnes není možné hlásat nevěřícím evangelium přesně těmito slovy. Jak bys tedy formuloval základní zvěst evangelia, kterou bys tlumočil "nevěřícím žijícím v naší zemi"?

Sekce: Kázání
Témata: kázání

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

Náhodný tip

Oto Mádr (1917 - 2011)- jed...
Výběr z knižního rozhovoru s Otou Mádrem a základní životopisné informace o jeho...

Vybraná témata

z webu vira.cz: Láska | Manželství




Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2014

© 2000 - 2014 Pastorace.cz