Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
16. neděle v mezidobí - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Gn 18,1-10a
Smysl celého úryvku v zásadě určuje první věta, jakýsi nadpis, která nenechá nikoho na pochybách, že se vše vypráví proto, že se Hospodin sešel s Abrahamem, že vlastní smysl této historky je poukázat na obsah a význam tohoto setkání.
Přivítat a pohostit pocestného, cizince - to byla v Orientě doslova svatá povinnost. Abraham se jí zhostil dobře, ačkoliv nejprve nevěděl, koho přijímá. Okolo vyprávění, ve kterém se říká, že se Abraham se sešel s třemi muži, a současně se tvrdí, že se sešel s Hospodinem, se vedou v literatuře různé úvahy. Dost často se zde mluví o starozákonním náznaku Nejsvětější Trojice. Moderní biblistika tento názor nezastává a spíš se domnívá, že trojice mužů je právě z převzatého před-izraelského vyprávění, spojovaného s doubravou Mamre.
Hlavními body perikopy jsou tedy setkání s Hospodinem a zaslíbení očekávaného syna. Syna mohl slíbit těm, kdo děti neměli, jen Bůh či ten, kdo byl s ním v úzkém vztahu - v Izraeli byl život dost jasně chápán jako dar Boží. Toto setkání se děje za celkem obyčejných okolností a mohlo by být zmařeno, kdyby Abraham nejednal vůči pocestným správně nebo kdyby je přehlédl. Vzhledem k evangeliu toto čtení zdůrazňuje důležitý smysl služebné práce vůči bližnímu - tedy obhajuje Martu, ale zároveň ukazuje, že tato práce, jakkoliv je záslužná, nemá cíl sám v sobě, že cílem je teprve setkání s Bohem, resp. s Božím královstvím (v novozákonních textech). Uvažovat o tom, že v náhodně přišlém člověku, v potřebném "poutníkovi" lze potkat Boha je ovšem plodné - zůstane- li jasné, že setkání s Bohem je to, oč v posledku jde.


2. čtení
Kol 1,24-28
Prvá slova o osobní situaci apoštola dělávají někdy obtíže při pochopení. Zdá se, jakoby nebylo utrpení Kristovo dostatečné, když ho Pavel doplňuje. Pavlův pohled ale vychází z jeho chápání církve jako Kristova těla. Jestliže Pavel, úd církve, trpí, pak jeho utrpení patří církvi a patří celému Kristu, to je vzkříšený Kristus - hlava církev - jeho tělo. Je tím tedy řečeno, že Pavel netrpí osamoceně a bez souvislosti s Kristem a jeho dílem spásy.
V další části pak mluví Pavel o spáse, která není jen pro židovský národ, ale také pro pohany. Tuto věc označuje za zjevené tajemství. To bylo pro lidi, vychované v židovství, někdy až příliš těžko pochopitelná pravda.


Evangelium
Lk 10,38-42
Perikopa je součástí Lukášova textu o cestě do Jeruzaléma, tedy o vrcholné době Ježíšova života. Je to střední díl důležité trojice, kterou tvoří evangelia 15.-17. neděle v mezidobí:
Lk 10,25-37 přináší dvojpřikázání lásky a na příkladu Samaritána poukazuje na křesťanskou lásku k bližnímu.
Lk 10,38-42 upozorňuje na jednostrannost pouhé služby bližnímu a vyzdvihuje slyšení Božího slova.
Lk 11,1-4 (-13) uvádí Ježíšovu řeč o modlitbě, a tak mluví o velmi důležitém prvku křesťanského života.
Jde tedy v těchto třech textech o hlavní body křesťanské zbožnosti. Protože každý z úryvků důrazně vyzdvihuje jednu věc, je dobré vzít všechny tři v úvahu pokud možná současně, jako doplňující se texty.
Tento známý text je v nebezpečí, že bude vyložen velice povrchně, šablonovitě. Klasické použití jakožto ilustrace protikladu života činného a kontemplativního, je do jisté míry bohužel "znásilněním textu". Opovržení "věcmi tělesnými" jako je jídlo a péče o něj a preferování "věcí duchovních" jako je rozhovor na povznášející téma, je myšlenka zcela vzdálená světu Písma. Právě dnešní starozákonní čtení jasně potvrzuje takřka náboženský význam služby pocestnému a evangelium minulé neděle mluví ještě důrazněji. Textu neporozumíme, než z "židovského" úhlu pohledu. Čteme, že Marie si sedla k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho slova. To není jen idylický obrázek - to je vlastně v Izraeli Ježíšovy doby "terminus technicus" - u nohou rabínů seděli učedníci a poslouchali jeho slova. Marie zde tedy vystupuje jako učedník (lépe: učednice), poslouchající jeho slovo. Toto slovo je zřejmě tak významné, že má přednost i před "svatou službou", připravovat jídlo pocestným, hostům. Je to slovo, které přináší úděl, který nebude vzat - tedy Boží království. Opět tedy jeden text, který zamezuje nedorozumění - křesťanství není pouhým humanismem, není pouhou dokonalou službou člověku. Je to skutečnost přesažná a eschatologická: teprve tam, kde se dojde až k tomu nejvlastnějšímu, co Ježíš přináší - ke slovu o Božím království - teprve tam jsme u jádra věci.
Marty nám může být trochu líto - dopadá na první pohled dost špatně. Ale napomenutí od Ježíše přichází až vlastně na její výzvu, totiž na její stížnost. Dá se to chápat jako jakási evangelistou zdůrazněná "přihrávka", na kterou lze říct teprve to, co být řečeno má. Text není říkán proto, aby byla Marta s Marií srovnána a aby bylo rozhodnuto, kdo vyhrál, kdo je lepší a kdo horší. Je zřejmě vyprávěn proto, aby byla zdůrazněna zásadní přednost Ježíšova slova před vším ostatním.
Ještě na jednu zajímavost lze poukázat: Marie je "učednice". Rabíni považovali ženy za zcela nevhodné pro výuku Zákona, dost jimi pohrdali, sami by si nikdy nenechali ženu mezi své učedníky sednout. Ježíš jedná jinak: jeho slovo je zde pro všechny a pro pohrdané (a těmi byly od zákoníků právě ženy) zvlášť.


K úvaze
Text staví i dnešního čtenáře před otázku, jak smýšlí o Ježíšově slově, jak vysoko slovo o Království cení. Zda nám jde o to "jedno potřebné" - o slovo, které není jen k poučení či ulehčení života, ale k věčnosti, k životu v Bohu. Toto chápání slova by mělo mít zřejmě přednost před jakýmikoliv potřebnými pracemi i v "domácnosti církve", v církvi samotné. Pro kněze to znamená také, že hlásání tohoto slova musí mít přednost před jakýmikoliv, zdánlivě velmi potřebnými, nezbytnými pracemi. Proti tomu se hřeší, a moc - důsledky jsou vidět. Často tak někdo získává úděl, který je možná efektní a ceněný (lidmi), ale který nám bude odňat a nejen nám, ale i těm, které do něj uvádíme. Zdá se často, že teprve bude velkým úkolem katolíků, aby poznávali a uznávali přítomnost Pána ve slově se stejnou pozorností a důvěrou, jako uznávají zvláštní přítomnost Pána v eucharistii. Aby byli přesvědčeni o potřebnosti setkání s tímto slovem tak, jako jsou přesvědčeni o důležitosti a účinnosti svátostí. Úvod do Římského misálu sice říká jasně, že věřící jsou zváni ke dvěma stolům - ke stolu Slova a slovu Těla a že církev měla Boží slovo v úctě jako samo Kristovo tělo, ale obecné přesvědčení je těmto slovům většinou dost vzdáleno. Poctivé přemýšlení o tom, kdy dávám přednost Božímu slovu a kdy něčemu jinému (a čemu?) před ním je užitečné.


Myšlenky k promluvě
Lk 10, 38-42
Není vám třeba Marty líto? Vždyť dělala opravdu dobrou věc, když se starala o hosta. V Izraeli to byla přímo svatá povinnost, dobře hostu posloužit. A přece je v Ježíšových slovech pokáraná a mnohem lépe dopadne Marie, která nedělá nic. Ale opravdu nedělá nic?
Ježíš mluví o údělu, který jí nikdo nevezme. To nemůže být nicotná věc. Co si tedy vybrala Marie? Z textu to nevyčteme. Nebo vyčteme jen to, že se posadila Pánu k nohám a poslouchala. To není řeč o někom, kdo si udělá život pohodlným. Sedět u nohou mistra - rabího a poslouchat v židovském světě znamená být v pozici učedníka. A to naše evangelium zdůrazňuje: Marta se starala o hosta. To je nepochybně dobrá věc. Ale Marie se stala učedníci hosta - Ježíše. A to je věc ještě větší, než naplnění opravdu posvátné povinnosti služby hostu. To je to nejlepší, co člověk může udělat a má to pro něho také dalekosáhlé účinky: získává úděl, který mu nebude odňat. Jak je to možné? Celkem jednoduše. Být Ježíšovým učedníkem znamená brát vážně jeho slovo, udělat ho součástí svého života, žít ho a svěřit se mu. Znamená to, že Ježíšovo slovo potom proměňuje můj život, pokud to slovo opravdu chápu jako učedník. A učedník není ten, kdo se jen něco naučí a dovede to opakovat, zná to. Učedník je ten, kdo se svým mistrem chodí, kdo ho následuje, kdo se snaží žít jeho způsobem života, být tam, kde je on. A právě k tomu jsme povoláni.
Nesmíme ovšem pro jeden úryvek evangelia zapomenout na druhý. A tak si tedy vzpomeňme na podobenství o milosrdném Samařanu, které jsme slyšeli minulý týden. Tam je jasně řečeno, že žádná posvátná služba, žádné vznešené poslání nemá přednost před nutnou povinností pomoci potřebnému a bezmocnému bližnímu. Jenže to je právě následování, to je právě to, co se můžeme naučit u Ježíše. Ježíš miloval svého Otce v nebi a chtěl pro něho na zemi tu největší úctu. A vzdával mu ji tak, že miloval lidi až k smrti, že jim sloužil ne za cenu jen nějakých vynaložených, třeba velkých finančních prostředků, ale že jim sloužil za cenu vlastního života. Když se Ježíš ujímá hříšníka, ujímá se bezmocného zraněného tvora! Existuje obraz, kde je Ježíš namalován jako Samařan, který se sám položí pod zraněného a sám ho vlastním tělem zdvíhá. To je přesně pozice Ježíšova: ne nad námi hříšníky, ale pod námi, jako ten, kdo nás zvedá a nese. Pastýř s ovcí na ramenou. A učedníky tohoto Ježíše se máme stát. Podobným způsobem tedy máme přistupovat k lidem. Realizovat přikázání o lásce k bližnímu po způsobu Ježíšova učedníka. tedy toho, kdo neudrobuje jen nějaké drobečky dobroty, ale kdo celým životem, celým bytím naslouchá nebeskému Otci a kdo je ochoten nést svého bližního třeba vlastními silami, je-li to potřeba a je-li toho schopen. Být Ježíšovým učedníkem prostě znamená vstoupit do hry života celý. A cele při tom patřit Bohu. Není to zrovna nejlehčí. Ale je to člověku přiměřené. Vždyť nejsme stvořeni k ničemu menšímu, než je Boží obraz v nás. A Ježíš ho svým slovem očišťuje a svou milostí vyzdobuje, takže se podle něj můžeme dokonce měnit. Učedníky Ježíšovými budeme vždy, celou naši pozemskou poutí. Ale to neznamená, že se na nás naše cesta učednictví neprojeví. Změní nás. Pomalu, ale jistě, pokud jsme ji ovšem vzali za svou, pokud jen nepřetváříme svět i sebe podle našich - byť nejlepších - představ. To by totiž bylo žalostně málo.

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...