Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
18. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu:

Kaz 1,2; 2,21-23

O knize Kazatel platí více než o jiných knihách Písma, že je nutno ji číst se zřetelem k celku Písma. Tato kniha tvoří kontrast k mnohým tématům Písma, hlavně tvoří kontrast ke zvěsti o Vzkříšení.
Právě úvodní věta (Kaz 1,2) je mottem celé knihy, tématem, které je dále rozvíjeno a konkretizováno. Tato slova by mohl napsat každý dnešní nevěrec, který by měl odvahu pohlédnout s Kazatelem až na konec všeho, co člověk dělá a žije. Takovou odvahu ovšem zpravidla nemá.
Další verše demaskují jednoho ze skrytých bohů člověka - práci. Ne, že by Kazatel práci jako takovou odmítal. Ale vidí, že na ni nemůže vložit všechnu naději, že nevede ke spáse, ke štěstí bez trápení. Všechno plahočení a namáhání totiž nevede člověka k absolutnímu bezpečí, k odpočinutí a spočinutí srdce, za kterým by nebylo starostí a trápení. Slova Kazatele provokují otázku: Co tedy není marnost?

Rozbor textu:

Kol 3,1-5.9-11

Úryvek navazuje myšlenkově na čtení minulé neděle, na slova o novém životě pokřtěného. Tento nový život se musí projevit v životní praxi, protože jeho zdroj je přímo v Bohu, ne ve světě. Nese tedy pečeť Boží síly a moci. Člověk, který křtem obdržel novou životní roli, totiž roli Kristova svědka, má podle této životní role žít. Proto se musí zříci všeho, co do ní a do nové existence nepatří.


Evangelium:

Lk 12, 13-21

Náš úryvek patří do celku Lk 12,1-53, který Grundmann nadepisuje: "Vztah společenství učedníků ke světu". Lukáš zažíval ve společenstvích své doby postupné opadání nadšeného očekávání Kristova druhého příchodu. Cesta ke spáse se po obrácení a křtu stávala problémem. Začalo jít o uspořádání všedního dne křesťanů a o postoje v době pronásledování. Hledaly se platné pokyny pro křesťanský život v síle Ducha. Lukáš je nacházel především ve slovech a činech Ježíšových, jak byly předávány starocírkevním podáním a vyučováním. Otázka po etice Ježíšově byla zodpovězena pozitivně, ale Ježíš činí etické výpovědi jen se zřetelem na Boha a jeho království. Lk 12,13-21 je poučením křesťanů ohledně vztahu k majetku. Sestává se slov o sporu o majetek (V 13-14), varování před touhou po majetku (V 15), paraboly o bohatém sedlákovi (V 16- 20) a výzvy k bohatství před Bohem (V 21).
V 13 - Ježíš je opět osloven jako učitel. Rabíni byli zváni k rozhodování sporů majetkových, stejně jako náboženských: rozdělení země a rozdělení majetku bylo určováno předpisy mojžíšského Zákona. Rabín tedy byl kvalifikovaným rozhodčím. Zde šlo možná o to, že dle Nu 27,8 a Dt 21,17 měl starší bratr, který dědil větší část majetku, vyplatit zbytek, který na nejmladšího připadal, tomuto mladšímu. Ježíš odmítá rozsoudit - věci o rozdělení země, věci Zákona jsou za ním, s ním přichází nová éra.
V 15 - je klíčem k celému poučení. Nepřehlédnout: není zde odmítán majetek jako takový a už vůbec ne věci hmotného světa. Je tu odmítnut omyl (parabola to dále zvýrazní) chtít si zajistit život tím, že si něco nahromadím. Odsuzována je chamtivost, ne věci samy o sobě!
V 16-20 - parabola názorně předvádí to, co bylo řečeno výše jednou větou. Ve svém závěru vede k témuž, k čemu došel v 1. čtení Kazatel. Parabola by stejně, jako závěry Kazatele, sama o sobě byla jen pesimismem. Ale v souvislosti celého evangelia zní jinak. Člověk není jen přiveden k poznání, že se nelze věcmi tohoto světa zajistit. Na to ostatně může přijít i poctivý ateista. Evangelium přivádí člověka k vrcholnému Božímu daru - ke Božímu království, k Boží lásce projevené v Kristu Ježíši. A odvádí ho od toho, co by ho zavádělo na scestí, třeba od spoléhání na nahromaděné věci.
V 21 otevírá další otázku: co je to být bohatý před Bohem. Odpoví na ni evangelium příští neděle.

K úvaze:

Bylo by zřejmě omylem se domnívat, že mírou špatností je množství věcí, které člověk shromáždí. V pohledu tohoto evangelia tomu vůbec tak není. Neklade nám otázku "Kolik toho máme?", ale otázku: "Nač spoléháme? Čím se cítíme být zajištěni?" A tak, jak pro někoho je zajištěním jen milion na vkladní knížce, tak pro jiného to může být jedna výhodná protekce či práce, kterou se naučil a na kterou spoléhá, nebo 200 Kč, které má a které nikomu nedá. Míra špatnosti může být stejná! Protože jeden jako druhý může sice v Boha věřit, ale mohou se všichni stejně bát spolehnutí se na Boží péči, stejně se mohou bát překvapení, chudoby, nenadálých věcí. Dnešní člověk ví, že ho vyléčí léky, pobaví televize, nasytí výplata a samoobsluha, pohřbí Pohřební služba - tak čeho by se bál než jen toho, aby "nevypadl ze hry", aby se nedostal do postavení nejistého člověka, který by na některou z těchto samozřejmostí mohl ztratit nárok? Toho lze ovšem využít báječně k manipulaci ...


Myšlenky k promluvě:

Lk 12,13-21

Je to známá a navýsost praktická otázka: nač vlastně v životě spoléhám? Co je pro mne jistotou? Řada hodných lidí nechce být nikomu na obtíž, nejsou lehkomyslní - a tak spoléhají sami na sebe. A i když jsou věřící, řeknou, že Pána Boha nechtějí obtěžovat nebo zneužívat (anebo mu moc nevěří, ale to mnohdy neřeknou nahlas) - a zase spoléhají na sebe. Případně to okoření ještě úslovím: "Člověče přičiň se, a Pán Bůh ti pomůže", které vlastně moc křesťanské není, protože Boží pomoc závisí na Boží dobrotě a ne na našem přičiňování se.

Na co tedy máme v životě spoléhat? Na to, že je všechno stejně předem určeno? Nebo na to, že Pán Bůh udělá stejně všechno sám, protože my jsme nešikové? Nebo opravdu jen sami na sebe? Důvodů k nejistotě je skutečně dost. A řada lidí se chce zbavit nejistoty právě tím způsobem, které kritizuje evangelium: že si nadělají zásoby, že se zajistí, jakoby měli být na světě věčně, že udělají všechno možné a nemožné proto, aby je nemohla žádná nesnáz zaskočit. Vypadá to jako prozíravost a nevypadá to jako nevěra. Opravdu, může za tím postojem být velká starost, a to nejen o sebe sama, ale o ty, kdo nám jsou svěřeni - ať je to rodina nebo jiní lidé. A také může být za takovýmto postojem vědomí, že nic nepadá samo s nebe, že je třeba se starat a že když se postaráme, dá nám to pocit jistoty. Přesto evangelium podobné postoje kritizuje. Proč? Protože nás zavádějí na pole našich plánů a našich jistot a odvádějí nás ne jen od spoléhání na Boha, ale od úzkého sepětí s ním. Protože Bůh nám neříká, že nás vytáhne z takové nebo onaké katastrofy. Bůh nám říká, že chce být s námi - že on sám chce a může být naším největším bohatstvím. Ale bohatství věcí tohoto světa, ke kterému se člověk obrátí, má také přitažlivou sílu. Chamtivec je člověk velmi nesvobodný, je to člověk, který je ke svému skutečnému nebo vysněnému bohatství připoután a který tedy není svobodný. Navíc ve chvíli smrti nám není všechno naše bohatství nic platné, vůbec nezáleží na tom, zda jsme nahospodařili deset haléřů nebo deset milionů - v obou případech z toho nic nemáme.
Bohatství, které trvá, je "bohatství před Bohem". Nebo ještě lépe bychom řekli: jde o bohatství, při kterém je člověk sám bohatý Bohem. To není otázka hlubokých teologických znalostí ani to není otázka našich převelikých zásluh o rozkvět církve, společnosti a kdoví čeho ještě. Je to bohatství, ve kterém je člověk Bohem naplněn. Je dobré pochopit, že touha řady lidí po bohatství je prostě výrazem jejich chudoby, ve které jim chybí bohatství Boží. Buď Boha neznají nebo ho znají špatně, a proto se snaží toto chybějící bohatství nahradit hromaděním věcí.. Jenže tato náhražka sice člověka stále podněcuje, ale nikdy spolehlivě nefunguje, nikdy ho dostatečně neuspokojí. Kdyby bohatství člověku stačilo, kdyby ho opravdu naplňovalo, potom by muselo být nejvíc nejšťastnějších lidí v nejbohatších zemích a potom by musel být každý bohatý člověk šťastlivcem. Víme, že to vůbec tak není. Ale také není pravda, že by evangelium velebilo chudobu jako takovou, že by nutilo lidi, aby byli nemajetní a chudí jen tak, jen proto, že by chudobu prohlašovalo za svatou. Evangelium nechce abychom byli jen chudí, evangelium chce, abychom byli bohatí Bohem. A proto nás od touhy po jakémkoliv světském bohatství zrazuje, proto nám radí, abychom se ničím nenechali spoutat a byli tak pro Boží věci svobodní. Proto cesta k chudobě a nezávislosti na majetku podle evangelia nevede tak, že se prostě necháme ožebračit, ale z přesvědčení může být chudý a nezávislý na majetku jen ten, kdo si sám okusil Božího bohatství, kdo se raduje z toho, co mu daroval Bůh a kdo poznal, že větší dary a jistější zajištění prostě neexistuje.

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...