Půst je od slova pustit.  - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
2. neděle adventní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle adventní - C

Rozbor textu

1. čtení
Bar 5, 1-9
Spory o dobu vzniku deuterokanonické knihy Baruch (děj je z doby babylonského zajetí, ale předpokládá se dnes často doba napsání v 1. až 2. stol. př. Kr.) nejsou zcela vyřešeny. Pro dnešní text a jeho zařazení do liturgie to není pro nás ale moc důležité. Náš úryvek v sobě nese jedno ze základních starozákonních témat - téma Boží záchrany a obdarování, které jsou dány štědře - zdarma. Oslovován je Jeruzalém jakožto osoba - zosobnění vyvoleného národa, nositel zaslíbení. Bůh svolal v exilu své vyvolené. Ale nejen to. Rozkázal "snížit každou horu ... vyplnit údolí.." On sám připravuje cestu.


2. čtení
Flp 1, 4-6.8-11
Vlastním tématem začátku listu Filipanům je Pavlův dík Bohu za jejich víru, projevovaný modlitbou. Pavlova péče o obce, tedy jeho "duchovní správa" je postavena na modlitbě. V kontextu liturgie 2. neděle adventní je možno úryvek chápat jako další část tématu "dobrá příprava křesťana na druhý příchod Kristův".

Celé snažení křesťana má vposledku směřovat ke "dni Krista Ježíše", k tomu, aby v tomto dni obstál, aby křesťané byli nalezeni jako věrní služebníci. Povzbuzující ovšem je, že tuto vnitřní stavbu lásky, správného poznání i rozhodování v nich má vytvořit Bůh sám. On své dobré dílo v člověku začíná i dovršuje. (Viz také Ef 2,10; 2,21-22).


Evangelium
Lk 3, 1-6
Perikopa začíná velmi slavnostně. Uvozuje Boží událost - předání Božího oslovení Janovi. Na základě toho, že Jan Boží slovo uslyšel (doslova: že se Boží slovo vůči němu "stalo"), začíná působit. Jan je nutným předchůdcem, ale není původcem spásy. Ani ji nepřináší. "Připravte cesty Pánu" není ještě spása sama, i když ji nutně předchází. Spása přichází až v Ježíši samotném (Lk 4, 18- 21). V něm začíná nový věk (Lk 16,16). Až tam, kam Ježíš sám přijde (Lk 7,11-16) a kde je mu uvěřeno (Lk 7,1-10), začíná se dít záchrana. Naplňuje se tak v konečném a plném rozsahu evangeliem citované slovo proroka Izaiáše (Iz 40,3-5), které v prvé fázi bylo určeno pro cestu z babylonského zajetí, v konečném naplnění ale má u člověka znamenat vstup do Božího království.


K úvaze
Naplnění výzev: "Připravte cesty" a "přijetí Krista" si můžeme naznačit v několika krocích:
1. Přicházení k Janovi a otázky po skutcích obrácení (Lk 3,1-15);
2. Uzdravení od zla, které svazuje - to už je třeba přijít (být přiveden) k Ježíšovi (Lk 4,31-37);
3. Víra vedoucí k uzdravení (Lk 5,12-16);
4. Povolání - následování (Lk 5,10-11);
5. Maria a její postoj - naprosté přijetí (Lk 1,38);

Praktický život nejde samozřejmě přesně po těchto stupních. Ale toto musí být jasné: obrátit se od zla ke Kristu je cestou k tomu, aby On mohl zcela uzdravit naše nitro (kořeny hříchu).

Přijmout Spasitele znamená svěřit věc své záchrany Ježíši a umožnit, aby Bůh skrze něho dělal své skutky. Zde jsme u postoje Mariina, u pravzoru církve, který můžeme a máme naplňovat.

Běžné a povrchní prožívání adventu vede křesťana spíš k jeho vlastní osobě, než ke Kristu. Jakmile totiž člověk pochopí okřídlená slova "připravte cestu Pánu" jen tak, že on sám musí v sobě něco udělat (snažit se, odříci si něco, udělat něco navíc, změnit se v něčem atd.) a jakmile skončí celkem spokojen s tím, že toho zcela nebo aspoň trochu dosáhl, nepochopil evangelium. Odříkání a snaha jsou ovšem nutné - ale jen jako prostředek. Mají umožnit přijetí Krista. Ovšem obrátit se a přijmout Krista nemusí být totéž, jako jít ke zpovědi a k přijímání. Vždy jde o to, zda člověk Krista přijal, jestli v něm rozpoznal Spasitele a nechal se jím uzdravit. Skutečně vidíme křesťany, kteří se vyzpovídají a Tělo Páně přijímají, ale svůj život si nesou, vedou po svém, zachraňují se jakoby sami. Ovoce tomu ovšem pak odpovídá.


Myšlenky k promluvě
Lk 3, 1-6
Představte si, že by někdo čekal návštěvu třeba z Austrálie, čekal by na někoho, koho má rád a s kým chce žít. A čekal by na něj někde na samotě, třeba v hájovně v lese. Byla by zima, bylo by asi tak metr sněhu. Co by asi ten člověk udělal? Jistě by si zjednal pomoc na to, aby mu někdo prohrnul cestu, a potom by ještě lopatou odházel sníh u vrat a udělal by třeba i místo pro auto ... A teď si představte, že by, až by to všechno udělal, vypnul zvonek, zamkl dveře a nikoho by domů nepustil. Třeba proto, aby mu ta návštěva nenarušila jeho způsob života, jeho plány ... Bláznivé, že?

Proč ale tento podivný příběh? V evangeliu jsme slyšeli výzvu Jana Křtitele: Připravte cestu Pánu. Slýcháme ji každý rok a možná, že si každý rok řekneme: ano, něco si odřeknu. Budu se snažit v adventu číst Písmo. Budu se modlit denně desátek růžence. Snad půjdu i ke zpovědi. A co dál? Nu, dál budou vánoce, a já už s tímhle vším budu moci přestat a do postu mám zase pokoj, že! Pojedu si zase chvíli po svém. A budu jako ten člověk, který zamkl poté, co nějak připravil dům pro příjezd hosta. Protože ty popsané (a jiné) adventní činy mají svůj smysl, jsou-li přípravou cesty pro Krista, který má vejít do našeho života a který tam skutečně vejde, dá se říci, že všechny dobré činy (včetně smíření a odpuštění) jsou nakonec zmarněny, nejsou-li přípravou pro příchod Krista do našeho života. A nemylme se. Přijmout Krista nemusí být totéž, co jít k přijímání. Protože jsou i lidé, kteří k přijímání chodí, ale kteří vlastně Krista buď vůbec, nebo ne plně do svého života vpustí. Kteří si i nadále v něm vládnou sami, kteří se zachraňují svými činy a ne Kristovou milostí, kteří říkají "Pane, Pane", ale prosazují vůli svou místo vůle nebeského Otce ...

Ve Zjevení svatého Jana říká Ježíš: "Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst - já u něho a on u mě" (Zj 3,20). A jak kdosi trefně říká: tyto dveře mají jen jednu kliku - zevnitř. Kristus tyto dveře ani nevylomí, ani nevypáčí, je třeba je otevřít zevnitř - námi. Proto připravujeme cestu. Vždyť my jsme smrtelní a on má v sobě pro nás věčný život. My jsme plni lásky i nelásky, ale on je plný lásky. My s bídou nacházíme cesty k odpuštění a milosrdenství v plnosti, on je milosrdenství samo. Proto je tak nutné, aby k nám vešel, aby vešel do našeho života a aby ho celý beze zbytku vyplnil. Aby v něm zaplnil každý koutek. Teprve potom, když ho pozveme, pustíme ho dovnitř, teprve potom má celé připravování cesty smysl. Teprve potom od něho přijímáme to, co nám sám nabízí - věčný život, Ducha svatého.

Celé toto povídání by ovšem mohlo být jednou ze stovek výzev, které křesťan v životě slyšel, které sice neodmítne (řekne si: "ano, ano to je pravda, tak by to mělo být"), ale na druhé straně je také neuskuteční. Kdyby to mělo tak být, bylo by to k ničemu. Nejde o to, abychom zahořeli předsevzetími, která nesplníme, nadšením, které pomine. Jde o to, abychom tváří v tvář Božímu oslovení řekli s Pannou Marií (a s její vírou a pokorou): "ať se mi stane podle tvého slova!" Pak se opravdu začne něco dít. Pak ten, který stojí venku, vejde. Potom ten, který řekl, že přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti, v nás začne svůj život rozvíjet. Potom ten, který se stal v těle Panny člověkem, začne v nás mocí svého Ducha jednat a především ostatní okolo nás to pocítí. Ježíšův úkol, jeho poslání, bude moci pokračovat také v nás. Toto není fantazie. Je to něco, co (pokud se tak už nestalo) může začít být skutečností hned, v tuto chvíli, kdy uvěříme a otevřeme dveře.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Neděle 18. 2.

Gn 9,8-15; Žalm 25; 1 Petr 3,18-22
Mk 1,12-15

Markovo evangelium je nejkratší a podle některých odborníků také nejstarší z evangelií. Mnohé popisy událostí jsou v něm velice stručné. Ale díky tomu lze nahlédnout, co asi bylo pro autora to nejpodstatnější. Shrnuje Ježíšovo kázání do dvou vět. Pojmem „Boží království“ zřejmě neoznačuje nějakou formu uspořádání vlády, ale přítomnost samotného Boha: Bůh je blízko. A připojuje radu, co dělat: Zastavit se a ohlédnout, zda jdeme dobře. A za druhé přijmout vírou Boha. To je vynikající plán na celou postní dobu.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křížové cesty

(16. 2. 2018) Propojit vše těžké v našem životě s Kristem... Soubor různých Křížových cest.

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2018) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil...

Popeleční středou začíná Postní doba

(11. 2. 2018) Je důležité, aby se křesťan v postní době nezabýval sám sebou, ale především Bohem samotným... Postní doba, půst,...

Exercicie online pro postní dobu

Exercicie online pro postní dobu
(10. 2. 2018) Exercicie připravili karmelitáni z duchovního centra d’Avon v Paříži a jsou překládány do několika jazyků. Letos...

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2018) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2018) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a...