Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus A)
2. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
Gn 12,1-4a
Počátek velkého Abramova poslání je prostý i těžký. Proslulé "vyjdi" znamenalo opuštění dosavadních jistot. Také opuštění bohů, kterým obyvatelé věřili, protože místní božstva byla vždy vázána na místo. Zde se objevuje něco zcela nového: Bůh Hospodin je ten, kdo se váže na osobu nebo na společenství osob, ten, který provází na cestě, ne ten, ke kterému se jedině musí doputovat na nějaké kultické místo.


2. čtení
2 Tim 1,8b-10
Je dobře číst celý myšlenkový úsek, tj. 1,6-12. V povzbuzení Timotejovi ukazuje Pavel základy spásy, a o ty nám půjde. (Ve výkladu se přidržíme textu lekcionáře, i když je překlad trochu volnější než překlad ekumenický).

Křesťan je především zachráněn před propadnutím nicotě, zlu, zkáze, věčné smrti, a to svatým, tedy Božím, povoláním. Spása je tak ukázána především jako Boží akce ve prospěch člověka. Tato akce záchrany není odpovědí na lidský čin, je to Boží odvěký úradek, vycházející z jeho lásky. Teprve na tento Boží čin člověk odpovídá - vírou a skutky, vírou, která se projevuje skutky, "která skrze lásku působí". Ač je spása odvěký Boží úradek, její realizace se v lidských dějinách naplňuje v Ježíšově postavě, v jeho životních činech. Má za důsledek zbavení smrti její moci, tedy likvidaci moci hříchu. Máme tedy život, který je plností už teď a který není likvidovatelný ani naší smrtí - tedy nesmrtelnost. K tomu všemu se člověk dostává skrze evangelium, které je osvobozující mocí, je "kanálem", kterým je k nám přiváděná spása. Proto je nutné jeho neohrožené hlásání (jak to vysvětluje Pavel poněkud bázlivému Timotejovi).



K otázce nesmrtelnosti

Školní teologie staví nesmrtelnost jako vlastnost duše (tedy vlastnost obecně lidskou) a spásu představuje jako šťastné využití této nesmrtelnosti, jako věčný život v Bohu. Toto chápání, tkvící v antické filosofii, je ovšem pravdivé. Opakem je zavržení, tedy věčný život v odvratu od Boha, v pekle. Pavel vidí věc židovsky. Tam je jediným zdrojem života Bůh. Mít Boha, znamená mít nesmrtelnost, nemít Boha, nebýt na něho napojen, znamená smrt. Hřích, který odtrhuje člověka od Boha, je příčinou a zdrojem smrti. Vykoupení překonává toto odtržení, člověk, ač hříšník, je skrze odpuštění člověkem Božím (=má Boha), a proto získává nesmrtelnost.


Evangelium
Mt 17,1-9
Jak známo, klade Mt perikopu o proměnění Páně do Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, tedy na cestu k utrpení, prohře, kříži, mezi prvou a druhou předpověď utrpení. Boží autoritou (V5) je tu potvrzeno Petrovo vyznání (Mt 16,16) a odmítnuto Petrovo zrazování Ježíše z cesty utrpení (16,22) - Ježíše mají poslouchat, ne mu radit. Mojžíš a Eliáš "s ním rozmlouvají" - Zákon a Proroci, nebo jinak ten, který dal Izraeli text Boží smlouvy a ten, který obnovil kult v Izraeli, jsou s Ježíšem zajedno. Ježíš je pokračováním díla, které skrze ně začalo. Je tedy třeba ho poslouchat v té nejplnější míře, totiž následovat.

Boží jas, plnost lidského poznání božství, je na této zemi nezachytitelný, nelze ho "konzervovat" - ale lze ho nějak zakusit. A toto zakoušení je zvláštní i obyčejné, v každém případě Bohem darované. Je to tak jedinečné, že Petr chce zůstat. A je to tak obyčejné, že na to stačí odejít na normální kopec, horu, ale s Ježíšem.


K úvaze
2 Tim 1,8b-10
Máme za sebou řadu století, kdy se křesťanství podávalo především jako morální systém pro pozemský život a naděje pro život posmrtný. Pro dnešek toto není zrovna nejlepší (nebylo to ostatně ani tehdy). Křesťanství je záchranou člověka od teď pro věčnost. A evangelium se musí dostat k člověku ne jen jako informace o těchto a jiných věcech, ale jako moc, jejíž sílu teď zakouší. Život a nesmrtelnost nějak okusí člověk teď, jinak sotva uvěří. Jde stále o to, aby ten, kdo uvěřil, byl uváděn do nitra tajemství, aby získával zkušenosti s mocí a pravdou evangelia. Pouhé informace nepomohou. Jak toto všechno udělat, nelze ovšem zde popisovat. Jisté je, že je to možné, že se to dělalo a dělá.

Mt 17,1-9
Právem lze filosofické, náboženské a podobné systémy "testovat" podle jejich vztahu k utrpení. Bývá přezíravý (stoicismus), trpný (Indie), naivní až nevšímavý (mesianismy 20. stol.), aktivní (medicína) atd. Jak je v tomto bodě na tom křesťanství? Kdybychom to řekli krátce a pokud možná přesně podle Ježíšova života, pak utrpení není ani glorifikováno, ani přehlíženo, ale je integrováno do lidského života a do cesty k jeho naplnění. Ovšem jako nutné zlo, ne jako něco, co by si člověk měl pěstovat. Tedy: hlavní motiv Ježíšova života je být Otcovým synem, soulad s Otcem, naprostá poslušnost, konání jeho vůle. A to i navzdory odporu, který to vyvolá a navzdory utrpení, které to přinese. Ježíšovi nejde o to jít cestou snadnou, efektní nebo lákavou, ale cestou dobrou. Proč může ale přijmout utrpení? Proto, že jeho láska k Otci je plná, bez mezer a proto, že vidí celou skutečnost, ne jen její část či povrch.


Myšlenky k promluvě
Je křesťanská víra vhodná pro dobrodružnou povahu? Není to přece jen pohodlné zajištění pro ty, kteří chtějí mít všechno jisté, nic nehledat, a zažívat už tady na zemi dostatečné bezpečí v závětří, zajišťované samým Pánem Bohem? Takovéto otázky si možná sami neklademe, pohoršovaly by nás, ale kladou nám je mnohdy druzí a má smysl si na ně položit poctivou odpověď.

Nemůžeme se divit Petrovi, Jakubovi a Janovi, že se jim s Ježíšem ve chvíli proměnění na hoře neobyčejně líbilo, a že by tam rádi zůstali. Jenže evangelium o žádném dlouhém setrvávání na hoře nemluví. Celé Ježíšovo veřejné působení byl jeden velký pohyb, byla to vlastně cesta do Jeruzaléma, k vrcholu jeho života, kterým bylo dosvědčení celé jeho cesty smrtí na kříži. A ti, kteří se k Ježíšovi připojili, putovali samozřejmě s ním. Neputovali ovšem jenom po Palestině jako pocestní, jako turisté, ale putovali svou cestou víry. Mezi prvním setkáním učedníků s Ježíšem a mezi jejich mučednickou smrtí leží obrovská cesta hledání, pochyb, poznávání, tedy cesta s Ježíšem ve víře.

Když mluví prvé čtení o Abrahamovi, mluví vlastně o něčem obdobném. Ačkoli byl Abrahám Bohu blízký, ačkoli se měl vydat na cestu s Bohem, vydával se do neznáma. Viděno z našeho pohledu, vydával se na cestu velice riskantní. To, co znal, nechával za sebou, to co neznal, bylo jeho budoucností. A nejen jeho, ale celého jeho rodu. Bylo odpovědné takto jednat? Bylo to odpovědné jedině proto, že se Abrahám vydal na cestu po Boží výzvě a že se vydal na cestu s Bohem. A proto to byla cesta, na které přijal několikrát požehnání, cesta která vedla k cíli a která měla pokračování i v jeho potomstvu.
Podobá se naše životní cesta cestě Abrahamově, případně cestě Ježíšových učedníků? Navenek spíš ne, jako cesta víry určitě ano. Stát se křesťanem není totéž jako naučit se malou či velkou násobilku a potom ji až do smrti používat. Stát se křesťanem znamená spojit svůj život s živým Bohem, přijmout Ježíšovu cestu jako nejlepší cestu v životě a nedávat na ní více důvěry nikomu jinému, než Ježíšovi samotnému. To může být ovšem velmi obtížné, podobně jako to bylo obtížné pro učedníky. Nebyli zaskočení jen Ježíšovou cestou na Golgotu a smrtí na kříži, byli zaskočeni také jeho neúspěchy u posluchačů, odporem představitelů Izraele, zdánlivou bezmocností Ježíše proti těm, kdo ho neměli rádi a škodili mu. Na téhle obtížné cestě samozřejmě zažili také velká povzbuzení. O jednom z nich mluví dnešní evangelium. Snad každý z nás mohl také někdy vystoupit na svou horu proměnění. Snad každý z nás zažil alespoň jednou jasně Boží blízkost, Boží nádheru - ať už to byl okamžik sebekratší, ať už to bylo za obyčejných nebo zvláštních životních okolností. Nemůžeme si vyčítat, že jsme v této situaci nesetrvali, že jsme se opět ocitli ve starých mlhách nejistot, pochyb, nebo únavy. Takováto situace nemůže být v pozemských poměrech trvalá. Musíme ale tyto zážitky pečlivě opatrovat ve své paměti, stavět si z nich opěrné body naší víry. Nejsou to ovšem opěrné body jediné. Tak jako pro Abrahama, tak jako pro Petra, Jakuba a Jana je základní oporou pro nás Boží slovo. Je to slovo jisté, ověřené, životaschopné. Ježíš v zásadě nechtěl od lidí ve svém okolí nic jiného, než aby jeho slovo přijímali a stavěli na něm jistoty svého života. Toto slovo nás na naší cestě víry provází neustále. Jde jen o to, zda mu věnujeme pozornost a důvěru. Jde o to, zda mu dáme přednost před slovy druhých lidí, sdělovacích prostředků, nebo před slovy našeho vlastního strachu a nejistoty. Opakujme ještě jednou: mimořádný zážitek Boží slávy je výjimečná událost, kterou nemůžeme pro sebe od nikoho, ani od Boha vyžadovat. Můžeme ji jenom vděčně přijmout. Ale Boží slovo je pro nás v církvi trvale přítomné, trvale hlásané a denně nás volá k důvěře a k ochotné odpovědi. Církev nás vyzývá, abychom v postní době "ochotněji slyšeli Boží slovo a více se věnovali modlitbě". Poslechnout tuto výzvu je nejen moudré, ale také užitečné. Boží slovo živí naši víru a má být průvodcem na naší celé životní cestě. Je třeba se poctivě zeptat, kolik času - zda vůbec nějaký - mu věnujeme. A nakolik na něm stavíme svůj život. A pokud nebudeme s odpovědí spokojeni, nezbývá, než se rozhodnout ke změně a tuto změnu uskutečnit.
Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...