Jestliže se děsíte pozemské bídy, proč nemáte strach z bídy na věčnosti?  - archív citátů

Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
2. neděle velikonoční C / Ze strachu měli dveře zavřeny…

Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro „uvěření“. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází.

1. čtení Sk 5,12-16

12Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. 13Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. 14Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. 15Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a na nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. 16Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.



Lukáš nám v tomto „souhrnu“ předkládá popis jeruzalémské církve ve jejích hlavních rysech: apoštolská činnost doprovázená znameními a zázraky (v. 12), společenství života a modlitby (v. 12-13), síla svědectví a příkladu (v. 13-14). Takové působení vyvolává dvě rozdílné reakce: jednak ze strany zatvrzelých vůdců (viz Sk 5,17nn), jednak ze strany prostých a přímých lidí. V našem úryvku je vidět postoj té druhé skupiny, která nachází novou „naději“ i v pouhém stínu apoštola (v. 15). Právě nemocní, slabí a vyvržení jsou prvními adresáty apoštolského hlásání, stejně jako v době působení samotného Krista.






Mezizpěv Žl 117

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
Nebo:
Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: - „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ - Nechť řekne dům Árónův: - „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ - Nechť řeknou, ti kdo se bojí Hospodina: - „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ *

Kámen, který stavitelé zavrhli, - stal se kvádrem nárožním. - Hospodinovým řízením se tak stalo, - je to podivuhodné v našich očích. - Toto je den, který učinil Hospodin, - jásejme a radujme se z něho! *

Hospodine, dej spásu, - Hospodine, popřej zdaru! - Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! - Žehnáme vám z Hospodinova domu. - Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo. *





2. čtení Zj 1,9-11a.12-13.17-19

9Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro (hlásání) Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. 10(A jednou) v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: 11„Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím.“ 12Obrátil jsem se, abych se podíval o tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a 13uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. 17Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: „Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, 18Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. 19Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později.“



Jan má „vidění“ Syna člověka právě v neděli čili v den, kdy Ježíš svým vzkříšením prokázal svou nepřemožitelnou moc. Ve vytržení Jan uslyší nejprve hlas jako zvuk trubky: trubka zazněla také při Božím zjevení na Sinaji (Ex 19,16) a je nástrojem k ohlášení Kristova návratu na konci času (1 Kor 15,52). Sám Kristus se zjevuje v podobě Syna člověka (Dan 7,13), jenž je obdařený mocí a velkou důstojností (proto má na sobě řízu a zlatý pás). Sedm zlatých svícnů symbolizuje sedm církevních obcí (Zj 1,20). Při pohledu na oslaveného Krista člověk nemůže jinak, než padat k zemi (v. 17). A právě tento mocný Kristus se ujímá člověka, oslovuje ho, odnímá jeho strach. On je totiž první i poslední (Iz 44,6) – On má poslední slovo v lidských dějinách, protože On je ten živý, který přemohl smrt a může otevřít bránu života.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Protože jsi mě uviděl, Tomáši, uvěřil jsi, praví Pán; blahoslavení, kdo neviděli, a uvěřili. Aleluja.



Evangelium Jan 20,19-31

19Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 20Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 21Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ 22Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 24Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ 26Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 27Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ 28Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ 29Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ 30Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. 31Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.



Evangelní perikopa obsahuje dvě zjevení Vzkříšeného: „prvního dne v týdnu“ jedenácti učedníkům bez Tomáše a týden nato Tomášovi spolu s ostatními učedníky. Na Tomášovi je nápadné, že nepřijímá zvěst ostatních apoštolů a klade si podmínky pro „uvěření“. Ježíš však zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází. Proto poskytuje Tomášovi znamení, které ho přivádí k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Oz 2,25; 1Kor 12,3).






K hlubšímu porozumění textu

Perikopa má tři hlavní části:

1) 19-23: setkání jedenácti učedníků se Vzkříšeným
2) 24-29: setkání Tomáše s Kristem vzkříšeným
3) 30-31: tzv. první závěr evangelia



1) 19-23: setkání jedenácti učedníků se Vzkříšeným

Podle evangelní tradice má zjevení Vzkříšeného zásadní význam pro budoucnost společenství učedníků. Verše 19-23 mají stejné schéma jako jiná vyprávění o setkání se Vzkříšeným:

a) Ježíš se ujímá iniciativy a přichází
b) dává se poznat
c) svěřuje poslání

Prvního dne v týdnu, tj. v den Kristova vzkříšení, v den Páně, učedníci jsou shromážděni na jednom místě (podobně jako před letnicemi). Dveře jsou zavřeny ze strachu před židy: to je ten strach, který svazoval ty, kdo neměli odvahu přiznat se ke Kristu (J 7,13; 9,22; 12,42). A najednou nenadálá událost: Ježíš přichází (přes zavřené dveře) a postaví se (sloveso „stát“ je typické pro vítězný postoj Vzkříšeného: neleží v hrobě, ale „stojí“; příbuzným slovesem se vyjadřuje „vstal z mrtvých“).

Slova „pokoj vám“ označují skutečný dar pokoje, ne pouhé přání (pokoj ať je s vámi). Kristus přináší pokoj tam, kde je nepokoj (strach a úzkost). Pak ukazuje ruce a probodený bok, z kterého vytryskly krev a voda symbolizující nový život: vzkříšený je ten, který byl ukřižovaný! Učedníci prožívají radost ze setkání s Pánem, podobně jako při jiných příležitostech (Lk 24,41). Ježíš pak znovu obnovuje dar pokoje, který má být dále zprostředkován skrze svěřenou službu smíření (v. 23): odpustit – zadržet znamená plnost odpouštějící moci předané učedníkům. Setkání se Vzkříšeným tedy není jen „kvůli osobnímu prospěchu“ apoštolů, ale také kvůli službě. Poslaný posílá učedníky: „Jako Otec (přesněji, protože mě Otec poslal), i já posílám vás“ (v. 21). Slovo „jako“ (spíš „protože“, příslušné řecké slovo totiž udává důvod poslání apoštolů neboli základ tohoto poslání) napovídá, že je kontinuita mezi posláním Syna a jeho učedníků: Syn předává své poslání přijaté od Otce. Sloveso „poslal“ je v perfektu, tj. v čase označující trvání, pokračování: poslání Syna pokračuje totiž v učednících. A toto poslání se nezakládá pouze na Kristových slovech, ale také na daru Ducha, který umožňuje účinnou službu. Kristus vdechne Ducha: i při stvoření prvního člověka, Adama, byl vdechnut duch života. Tímto novým vdechnutím tak vzniká nové stvoření (a to je v linii předchozí scény, kdy Kristus ukázal probodený bok, z kterého vyprýštil nový život symbolizovaný vodou a krví!). Nový člověk (znovuzrozený) může sloužit novým darem, darem smíření, nového zrození (v tomto smyslu v. 23 velmi dobře navazuje na předchozí verš o vdechnutí Ducha).



2) 24-29: setkání Tomáše s Kristem vzkříšeným

Tomáš nevěří svědectví apoštolů: nevěří tak společenství první církve. Tomášův postoj je v kontrastu k meditativnímu postoji milovaného učedníka, jenž uvěřil díky prázdnému hrobu. Hlavním záměrem textu není ani tolik potvrdit, že Kristus žije, ale odhalit, kým Kristus je pro mě (proto setkání končí vrcholným vyznáním: „můj Pán a můj Bůh“).

Ježíš zná myšlenky i srdce člověka (J 1,48) a vychází mu vstříc právě tam, kde se nachází, proto poskytuje Tomášovi znamení („pokud neuvidíte znamení a zázraky, neuvěříte“ - 4,48). Vhled do srdcí je charakteristickým rysem Ježíšovým (viz jeho setkání s Natanaelem, Jan 1,47-51, které vrcholí rovněž slavnostním vyznáním, tak jako v našem případě; podobný úryvek máme tak na začátku a na konci evangelia).

Tomáš se nedotkl Krista (o tom se totiž nic neříká, navíc Kristus prohlásí: protože jsi mě uviděl, ne „dotkl“). Tomášovi tak stačilo vidět „znamení“. Vidět u Jana není v protikladu k víře, ale vede k ní (J 14,19-20). Toto znamení přivede Tomáše k vyznání víry (J 4,48) a ke klanění (J 5,23). Jeho slova nejsou jen uznáním Ježíšova božství (J 1,1), ale uzavřením smlouvy: Tomáš přijímá Ježíše jako svého Boha a Pána (Ž 34,23; Oz 2,25; 1Kor 12,3).

Další generace věřících nejsou o nic ukráceny ve srovnání s ním, protože i ony jsou blahoslaveny (tímto obratem se tedy prohlašuje, že tito věřící se nachází v novém stavu, požehnaném). Velmi příhodná se v tomto kontextu jeví slova z 1 Pt 1,8: „Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí“.



3) 30-31: tzv. první závěr evangelia

Tento první závěr (druhý je J 21,24-25), vyjadřuje cíl Janova evangelia: uvěřit v Krista a mít v něm život (on totiž přišel, abychom měli život, a to v hojnosti – J 10,10). Označení Syn zdůrazňuje, že Kristus je shůry: přišel od Otce, v něm se ukazuje Otec (1,18). Titul Mesiáš spíš podtrhuje, že Kristus je ten očekávaný Spasitel. V tomto závěru máme oba tituly vedle sebe, a tím se ukazuje kontinuita Božího plánu, spjatost starozákonního očekávání s novostí evangelia.





Společné rysy čtení a evangelia

Během celé velikonoční doby budeme číst první čtení na pokračování ze Skutků apoštolů: uslyšíme, jaký dopad mělo velikonoční tajemství na život a hlásání prvotní církve. Druhé čtení ukáže důsledky Velikonoc z různých úhlů. Dnes uslyšíme evangelium o setkání vzkříšeného s jedenácti učedníky „v neděli zmrtvýchvstání“ a týden nato s Tomášem.





K úvaze

Žádné dveře nejsou pro Krista pevně zavřené. Žádný zámek, ani závora jej nemohou zastavit. On je ten, který rozrazil bronzovou bránu a železnou závoru podsvětí (srv. Ž 107,16), on je ten, který přichází i zavřenými dveřmi. V obou případech vyvádí člověka z vězení smrti, strachu, uzavřenosti. Přichází, aby člověka vysvobodil. A nepřichází s prázdnou: dává dar pokoje. Dar pokoje silnější než strach z okolí, než úzkost o vlastní život. Kristus totiž osvobozuje od starého člověka ovládaného strachem, uzavřeného do sebe, neschopného vyjít ze sebe a nabídnout druhým osvobození, nový život. Jen Kristus může učinit tu proměnu, přivést na svět nové stvoření vdechnutím oživujícího Ducha.

Vdechnutím se rodí nový člověk, který v síle darovaného Ducha vychází: přijatý Duch jej totiž uschopňuje ke službě. A přijatý dar se jakoby rozlévá a dává dál, a to skrze službu smíření (komu odpustíte hříchy …). Proud živé vody (dar životodárného Ducha) tekoucí z probodeného Kristova boku se nejprve rozlévá na apoštoly, skrze ně pak na mnohé … Zkušenost těch prvních učedníků má být i zkušeností dalších křesťanů: přijetí uzdravujícího Kristova pokoje, daru Ducha ke službě (každý však přijme jinou podobu této služby, a to podle Kristova obdarování).

Pokud by učedníci zůstali uzavřeni ve svém malém společenství, nemohli by dávat dál ten úžasný dar nového života. Skanzenové křesťanství, které se uzavírá do svých malých velkých problémů a hledí jen na vlastní pohodlí či prospěch, není k životu: je doslova neplodné, protože neplodí nové křesťany.

Učedníci byli zavřeni jen krátce, někteří z nás jsou možná zavřeni už dlouho: a tak zakrněli, zkostnatěli … Nemá moc velký smysl snažit se rozhýbat ztuhlou kostru: smysluplnější je toužit po Duchu, který svým vanutím tvoří nové kosti, šlachy a svaly (srv. Ez 37,3-6), nové nohy schopné vyjít a kráčet (srv. Ef 6,15), nový jazyk schopný hlásat veliké Boží činy (Sk 2,11).

Kristus může přicházet zavřenými dveřmi, ne však zavřeným srdcem: on stojí u dveří a tluče (Zj 3,20). Je na nás, zda mu otevřeme ony dveře, kterými nechce projít bez našeho souhlasu. A klíčem k otevření je touha: kdo žízní po vodě z Kristova boku, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života (srv. Zj 22,17). Touha, která vyústí ve volání: Přijď, Pane Ježíši (Zj 22,20).





K aplikaci

1. V čem může být první komunita inspirující pro život mého společenství (farního, řeholního, modlitebního …)?
2. Co znamená pro mě osobně „víra v Krista vzkříšeného“? Má tato víra nějaký „smysl a místo“ v mém každodenním životě?
3. Které jsou ty zámky, které mě nechávají zavřeného? Dokážu je pojmenovat?

Čtení z dnešního dne: Středa 18.7.

Iz 10,5-7.13-16; Mt 11,25-27

Komentář k Iz 10,5-7.13-16: Tak, jak mluví Izaiáš ve jménu Boha, tak má být pevný hlas církve! Ona dnes na sebe musí vzít prorockou úlohu hlasatele pravdy!

Zdroj: Nedělní liturgie

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2018) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2018) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2018) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2018) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Katolická charismatická konference 2018

(4. 7. 2018) Začátek prázdnin je v Brně již neodmyslitelně spojen se začátkem charismatické konference, která se letos uskuteční od...

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2018) svátek 5.7.