Půst je od slova pustit.  - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
2. neděle velikonoční A / Jan 20,19-31 / Příběh o nevěřícím Tomášovi má i jiná důležitá sdělení

Může se snadno stát, že chápání a význam evangelia této neděle se redukuje jen na nevíru apoštola Tomáše a na jeho přání dotknout se Kristových ran. Evangelista mluví ale o dalších důležitých věcech. Začíná sdělením, že Ježíšovi učedníci byli shromážděni v první den v týdnu, to je den po sobotě, čili v neděli.

Může se snadno stát, že chápání a význam evangelia této neděle se redukuje jen na nevíru apoštola Tomáše a na jeho přání dotknout se Kristových ran. Evangelista ovšem o naplnění tohoto přání nic neříká. Mluví ale o dalších důležitých věcech.

Začíná sdělením, že Ježíšovi učedníci byli shromážděni v první den v týdnu, to je den po sobotě, čili v neděli. To byl od počátku života církve den, kdy křesťané slavili společně zpřítomňující vzpomínku na svého Pána, tedy dnešním názvoslovím „nedělní mši“. A tuto skutečnost zde evangelista nepřímo „autorizuje“ jako praxi apoštolskou.

Druhým zásadním tématem úryvku je poslání. Zde to není poslání hlásat evangelium, jako u ostatních evangelistů, ale poslání odpouštět hříchy a to v moci přijatého Ducha svatého. Duch svatý je dáván tak, že Ježíš na ně dechl. To připomíná slova z první knihy Mojžíšovy, kde čteme, že Hospodin „vdechl do chřípí dech života, tak se stal člověk živou bytostí“. Máme tedy v souvislosti s jinými texty Písma pochopit, že Bohem darované a pověřenými lidmi sdělované odpuštění je něco tak silného a úžasného, jako stvoření člověka. Ostatně apoštol Pavel říká, že kdo je křesťanem, je novým stvořením, novým člověkem. Duch svatý, vdechnutý apoštolům, je zde představován jako zásadní činitel Božího odpuštění, které církev zprostředkuje.

Teprve po těchto dvou tématech se dostává evangelista k apoštolu Tomášovi a jeho víře. Protože se na rozdíl od ostatních apoštolů nesetkal se vzkříšeným Ježíšem, zdráhá se uvěřit. A svou víru chce opřít o „pozemské jistoty“, tedy o dotyk ran. Když se učedníci setkávají za týden, je to opět v neděli. Tedy v den shromažďování křesťanů, kde má být Ježíš uprostřed nich. A on skutečně přichází. Je živý, poznatelný, lidsky mluvící, ale zeď či dveře už pro něho nejsou překážkou. Tím je naznačeno, že je to nový způsob bytí, který není ohraničen běžnými hmotnými limity. Své učedníky zdraví zřejmě slovem „šálom“, pro které nemají jiné jazyky zpravidla přesný ekvivalent. To slovo není v hebrejštině výčitkou, ale přátelským přáním všeho dosažitelného dobra. Ježíš při setkání Tomáše nekárá, dokonce navazuje na jeho přání vložit prsty do ran, ale na tom dál nic nestaví. Vyzývá ho k uvěření, že je živý a že je mesiášem. To nevyplyne z dotyku ran, ale z přijetí všeho, co on a ostatní apoštolové od Ježíše slyšeli, co s ním zažili, co bylo naplněním slov proroků. Toto uvěření není dostupné jen těm, kdo vzkříšeného Krista viděli. Je to výzva pro všechny, kdo se s ním setkali kdykoliv jakýmkoliv způsobem. Takové setkání může mít vždy charakter „příchodu zavřenými dveřmi“, ale také vždy má charakter Ježíšova pozvání a odpuštění.   

Obsahem a cílem evangelistova vyprávění tedy není pouhé podání zprávy o prozření Tomáše. Spolu se zprávou o vdechnutí Ducha k odpuštění hříchů je to zvěst o naplnění naděje v Mesiáše. Ježíš je skutečně mesiáš, tedy zachránce hříšníků. Je milosrdný k nevíře Tomášově a je milosrdný k těm, kteří žádají odpuštění. Víra, která vyrůstá ze společenství se vzkříšeným Pánem ve společenství těch, kdo v něho uvěřili, a dosahuje odpuštění mocí a silou Ducha svatého, je klíčem k přijetí Božího milosrdenství, které také tuto neděli slavíme. Je to milosrdenství, darované mocnou silou Ducha svatého a přijímané vírou, která není slepá, která se vztahuje k osobě Ježíšově, ovšem není výsledkem pozemského hmotného zkoumání. Její účinek je velký. Evangelista ho shrnuje do slov „mít život“. Rozumí se tím život vykoupených, tedy ten, který není odvozován ze skutečností, porušených hříchem, a je silnější než smrt, protože je účastí člověka na Ježíšově vzkříšení.

Aleš Opatrný (psáno pro Katolický týdeník)

Témata: kázání

Čtení z dnešního dne: Neděle 18. 2.

Gn 9,8-15; Žalm 25; 1 Petr 3,18-22
Mk 1,12-15

Markovo evangelium je nejkratší a podle některých odborníků také nejstarší z evangelií. Mnohé popisy událostí jsou v něm velice stručné. Ale díky tomu lze nahlédnout, co asi bylo pro autora to nejpodstatnější. Shrnuje Ježíšovo kázání do dvou vět. Pojmem „Boží království“ zřejmě neoznačuje nějakou formu uspořádání vlády, ale přítomnost samotného Boha: Bůh je blízko. A připojuje radu, co dělat: Zastavit se a ohlédnout, zda jdeme dobře. A za druhé přijmout vírou Boha. To je vynikající plán na celou postní dobu.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křížové cesty

(16. 2. 2018) Propojit vše těžké v našem životě s Kristem... Soubor různých Křížových cest.

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2018) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil...

Popeleční středou začíná Postní doba

(11. 2. 2018) Je důležité, aby se křesťan v postní době nezabýval sám sebou, ale především Bohem samotným... Postní doba, půst,...

Exercicie online pro postní dobu

Exercicie online pro postní dobu
(10. 2. 2018) Exercicie připravili karmelitáni z duchovního centra d’Avon v Paříži a jsou překládány do několika jazyků. Letos...

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2018) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2018) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a...