Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus C)
2. neděle velikonoční - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Vzkříšený Ježíš není ani omezen možnostmi lidského těla jako my, ani pouhý duch.

2. neděle velikonoční - C

Rozbor textu

1. čtení
Sk 5,12-16
I když slova o prvních dnech a měsících života církve podávají ve zhuštěné zkratce, takřka schématicky, popis toho, co se dělo, bylo by chybné, považovat je za idealizaci, za cosi, čemu jsme dnes na hony vzdáleni. Kdyby apoštolové nedělali mnoho znamení a zázraků a nesvědčili v moci a síle Ducha o Pánu, křesťanství by se nerozšířilo, neujalo. A my víme, že se ujalo, rozšířilo, ačkoliv žádná politická, vojenská ani ekonomická moc za jeho rozšířením nestála.

Mocné bojování se zlem (5,16) mohlo a může stát jedině ve víře, silné a mocné. Křesťané nejrannějších dob neměli ani tradici církve, ani bohatství kultury, ani bohatství zkušeností, měli jen víru a moc Ducha, která jim byla propůjčena a která působí. Zdá se, že čím je potom v dějinách kdo bohatší (ve smyslu, jak výše uvedeno), tím je nemohoucnější. Srovnejme všestrannou chudobu Františkovu s jeho mocným působením. Podobně se dnes zdá, že námi trochu pohrdané malé církve a probuzenecká hnutí, tedy lidé, kteří nemají tradici, teologii, křesťanskou kulturu, krásnou liturgii atd., jsou mnohdy bohatší na mocná Boží působení, než všestranně zajištěné, zkušené a bohaté "velké" církve. Naším úkolem jistě není duchovní bohatství, nastřádané za tisíciletí, "vyhodit z okna", ale být ve víře prostými, chudými a bohatými Boží mocí. Zkušenost ukazuje, že je to velmi těžké, ale možné.


2. čtení
Zj 1,9-11 a 12-13.17-19
Základní nedorozumění u knihy Zjevení svatého Jana může vzniknout z toho, že se tato kniha bude chápat jako kniha o budoucnosti a ne především o přítomnosti. A přece vše nasvědčuje tomu, že kniha byla napsána pro povzbuzení víry autorových současníků, kteří se setkávali s prvním pronásledováním a byli tím otřeseni v jistotě, že Ježíš je skutečným vítězem. Ježíš skutečně na kříži zvítězil a to platí, ať se děje cokoliv, protože on se v té chvíli stal vyvýšeným beránkem, vítězem, začátkem nového věku. Toto všechno je už teď a v budoucnosti se to zjeví všem, proto není třeba klesat na mysli. Ježíš je živý stále a proto jsou mu stále lidé odpovědní - nemají spoléhat na to, že ho nevidí a že v tomto světě vládne kde kdo.

Prizmatem věty "já jsem první i poslední, živý" máme vidět všechno, co žijeme a co se děje. Ježíš je první ze všech vzkříšených, tedy nový věk království Božího pro lidi v něm skutečně začal. A je poslední, tedy nic nebude mít slovo po něm, nic ho "nepřebije". Je živ navěky, jeho dílo nekončí a nebude ničím překonáno. A nakonec má "klíče od smrti a podsvětí" - tyto skutečnosti, člověku v podstatě nepřátelské a hlavně člověkem neovladatelné, jsou pod jeho mocí, není tedy třeba se jich obávat, pokud Ježíši patříme.

Důsledkem pro praktický život pak je, že je třeba "mít oči upřeny na Ježíše", a ne na okolnosti našeho života, na to, co je a co přijde a čeho se třeba bojíme. Chceme-li život, pak je třeba se držet toho, který je pro nás životem věčným. Je to až primitivně jednoduché. Ale srovnání s naším životem ukáže, že to není pro nás tak snadné realizovat.


Evangelium
Jan 20,19-31
Vzkříšený Ježíš není ani omezen možnostmi lidského těla jako my, ani pouhý duch. Slova evangelia ukazují na jeho novou existenci, která není totožná s tím, co známe z lidské zkušenosti.

Vůči učedníkům zde padnou dvě základní oslovení:. "Pokoj vám!" - to je slovo, které v sobě nese i odpuštění, i požehnání. A dále: "Posílám vás!" Toto poslání je zřetelným pokračováním v poslání Ježíšově. Jestliže tedy učedníci mají pokračovat v Ježíšově působení, musí nutně být vybaveni mocí k odpouštění, tedy mocí Ducha svatého. Odpuštění je tak ukázáno jako projev tvůrčí Boží moci, ne jen jako jakýsi administrativní úkon. A konečně: setkání se vzkříšeným Pánem nevede jen k potvrzení pravdivosti slov apoštolů, ale hlavně k Tomášovu vyznání: "Ježíš je Pán!".


K úvaze
Třikrát je tu slovo "pokoj vám". Lze si udělat test víry - jsem plný Kristova pokoje? Je to pokoj smíru (s Bohem, lidmi, sebou samým) a pokoj bez strachu o budoucnost? Jestliže ho nemám, je v mé víře ve vzkříšeného Pána nějaká podstatná vada. A dále: "abyste věříce měli život v jeho jménu" - mám se ptát, kde hledám zdroj, jistotu, naplnění svého života - kdekoliv mimo něho je zlé a vlastně nevěrecké, i když křesťany často praktikované. Mít jistotu a život v jeho jménu vyžaduje odvahu víry.


Myšlenky k promluvě
Jan 20,19-31

Řada lidí je i dnes fascinována Tomášem: viděl Pána, mohl si sáhnout do jeho ran. Jistě, viděl, mohl. Ale opravdu mu máme závidět? Vždyť i v dobách, kdy Ježíš učil, si na něho mnozí sáhli a ještě více lidí ho vidělo - ale když ho velerada odsoudila, volali nakonec "ukřižuj"! Člověk může mnohé vidět, vnímat, mnohého se může rukama dotknout, ale to všechno se nemusí ještě dotknout jeho nitra, to všechno ho nemusí ani obohatit, ani změnit. Když ale Ježíš řekne učedníkům : "pokoj vám" - věci se mění. Přesněji: učedníci se mění. Když mi řekne Ježíš ústy kněze "uděluji ti rozhřešení", když řekne "já tě křtím..", nebo když se mne Ježíšův pokoj jakýmkoliv jiným způsobem dotkne, změní se cosi ve mně. Poznám sám Ježíše jako dárce pokoje. Jako toho, kdo dál koná v církvi dílo odpuštění. Jako toho, kdo mění mé nitro. A potom se už nemusím ptát, kdo všechno ho viděl, ani nepotřebuji hledat jistotu v pošetilém přání dotknout se jeho ran, protože vím, že žije. Že žije, a že se mne dotýká. Že jeho vzkříšení je skutečností, která má neuvěřitelně velký význam.

Občas si lidé vyprávějí senzační historky o někom, kdo prožil klinickou smrt, o tom, jak viděl tunel se světlem, bílou postavu, něco krásného ... Jistě, pokud někdo něco takového prožil a potěšilo ho to, je mu přáno. Pokud někdo tím chce dokazovat, že víra ve vzkříšení je pravdivá, bývá to zpravidla po právu neúspěšné a poněkud pošetilé. Ovšem Ježíš nás k takovýmto ujištěním, neřku-li senzacím, neodkazuje. Ježíš říká: Pokoj vám. Říká nám to nejen slovy, která čteme v evangeliu, říká nám to každým odpuštěním. Říká nám to v každém setkání ve svatém přijímání. Říká nám to v bratrském společenství, které se schází v jeho jménu. On sám dává pokoj, který svět dát nemůže. Není to ohromná jistota? Není to víc, než dotyk, sáhnutí si, takzvané přesvědčení se na vlastní oči?

Ostatně, kdo z vás viděl, jak se promění člověk v těžké životní situaci, ať už zdravotní nebo duševní, ve chvíli, kdy je mu odpuštěno; kdo ví, jakou silou je pro těžce nemocného eucharistie, kterou mu někdo donese; ten ví, jakou sílu má pokoj vzkříšeného Krista. Snad jsme všichni schopni být svědky tohoto Krista - dárce pokoje. Je to náš úkol.

Čtení z dnešního dne: Sobota 24.2.

Dt 26,16-19; Mt 5,43-48

Komentář k Mt 5,43-48: Snaha o dokonalost, překračování hranic. To je nabídka přiblížení se k Bohu. Vždyť mám být jeho obrazem!

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"